„Já jsem nebyl v Protektorátu, my jsme už byli jako Říše, toto, to bylo zabrané jako říšské území." (Já jsem myslel jako obecně, když potom došlo k těm dalším záborům, jako v rodině jak jste to vnímali, jaká byla situace, jak jste se dívali na tu politickou situaci?) "No, tak podívejte se, to není vůbec žádná tajnost a to se budete potkávat tady na Těšínsku, že Němci se snažili potom stáhnout na svou stranu svoje příznivce a začly ty hromské volklisty, jestli jste už o tom slyšel, jestli vám někdo něco říkal, no. Táta též se k tomu dal. A tím jsem se potom dostal... On chudák zemřel. A já jsem musel za něho rukovat.“
„Dopoledne, když se nestřílelo, střílelo se čistě v noci, tak jsme vyjížděli do terénu a ještě jsme zdokonalovali... To bylo seřizování radiostanic a tak dále, že. No a jednou, měli jsme tam vídeňského Čecha. A ten se naladil na německou vysílačku u Dunkerque. A komunikoval, protože znal dobře německy, perfektně, že. Takže s nima komunikoval dost dlouho, až ti Němci na to přišli, že se tam dostali do toho... A to bylo slyšet jen, my jsme ty radiostanice všeci měli zapnuté, to bylo jenom: ´Feind hört mit! Blink.´ A už bylo po všeckym. Nepřítel naslouchal, že.“
(A jak jste se z té německé armády dostal pryč?) "Když Američané prakticky začli vyloďovat a já jsem se dostal do té fronty, která táhla ze Středozemního moře do středu Francie, a tam nás jako... u Besanconu nás zajali. To už řinčelo se zbraněmi, no." (Přešli jste sami do zajetí? Nebo jak jste se do toho zajetí konkrétně dostal?) "Konkrétně jak jsem se dostal. Že jsme jednoho feldwebla německého..., jsme už byli ve sklepě schovaní, jsme přitáhli, dali mu bílý prapor a: ´Marš pro Američany.´ Bylo nás tam asi osm nebo devět těch kluků. Ale předtím jako Američané najeli zkontrolovat terén. Přijeli s tankem. To si pamatuju jak dneska. Na křižovatce zastavili, zjistili situaci. Žádnej po nich nevystřelil. Žádnej. Stáhli se. A na to následoval dělostřelecký koberec. Pokládali pěkně. A tak jsme tam byli schovaní v jednom baráku a náraz ten jeden granát zasáhnul barák, tak se to začalo sypat. Tak jsme potom do toho sklepa. Tak jsme potom toho feldwebla, ať maže, ať sem přijdou Američané pro nás. Nechtělo se mu moc, ale musel. Musel bohužel... No a tak jsem se dostal do zajetí.“
„Naštěstí jsem tam nebyl dlouho (v zajateckém táboře v Edinburghu), byl jsem tam jenom devět dnů nebo jak. No a potom přišel ten styčný důstojník, nechal nás nastoupit, no a říká: ´Koho budu volat, tak ten předstoupí.´ No, tak měl jsem to štěstí, že jsem byl volaný. A potom říká: ´Tak to, co předstoupilo, tak se seřaďte a jdeme už mimo tábor.´ Byl tam takový ten... ty baráky, jak to bylo, ty plechové takové, vy se na to nebudete pamatovat, byly používané i potom pro ty brigádníky. Tam jsme přišli. No tak v prvé řadě osprchovat, svlíknout a nechat na hromadě, jak jsme byli okoupaní, komplet nové vojenské vybavení anglické armády, včetně toho pytle, jak oni to měli, že, tam naložené. A tak byla taková... takový úvodní projev byl, že. No a říká: ´Tak znamená, že to, co bylo, už není. To, co jste se naučili, ten tvrdý výcvik a tvrdý život, ten si nechte. Ten budete potřebovat. A ostatní všecko zapomeňte! To máte nové vybavení a budete sloužit... Budete převezeni do výcvikového střediska československé zahraniční armády.´“
„A škoda, že to není natočeno, nebo si to můžete ověřit i u jiných, že Angláni strašně rádi naslouchali české písničky, zpěv." (To jste vlastně říkal, že vás ten zpěv provázel tu válku, tak...) "Přesně tak, pane kolego. Přesně tak. Jak pochodovala v Southend, jak pochodovala naše jednotka, zpívala, Angláni zůstávali stát na útvaru a poslouchali. A měli jsme takovou hospůdku, tam v Southend, no taková parta tych zpěváků jsme tam vždycky v nedělu chodili. No, sedli, začli zpívat. Najednou vrchní – přišel, spočítal a už tam byly panáky. My říkáme: ´No, no.´ ´It‛s all right.´ Angláni za to, že jsme jim tam zpívali, tak nám dávali i popít. Měli strašně rádi české písničky.“
Jaroslav Cimala se narodil 2. listopadu 1926 v Radvanicích u Ostravy. Jeho otec byl nezaměstnaný, takže jeho dětství bylo těžké. Po připojení Těšínska k Říši v roce 1938 a 1939 se otec pana Cimaly přihlásil k tzv. Volksliste, čímž získal německé občanství. Proto musel Jaroslav po jeho smrti v březnu 1944 narukovat do Wehrmachtu. Po výcviku byl nasazen ve Francii, kde byl ale v září 1944 zajat Američany. Prošel zajateckými tábory v Sant Rafael v jižní Francii, v Neapoli, v Alžíru a nakonec v Edinburghu ve Velké Británii. Zde byl vybrán a vstoupil do československé zahraniční armády. Po výcviku byl nasazen jako radiotelegrafista v 3. dělostřeleckém pluku u Dunkerque, kde působil až do konce války. Po návratu do Československa působil ještě do roku 1946 v armádě. Potom pracoval až do odchodu do důchodu v hutích na Ostravsku.
