Miloslav Tlapák

„Pamatuji si, i když to jsou mlhavé vzpomínky, na ty herce a další, kteří tam přicházeli, protože já jsem se velice často zdržoval v kuchyni u mámy. Hodně herců a jiných významných lidí, nejen herců, si chodilo třeba pro recept. Přišli do kuchyně a poděkovali za výborný oběd, nechali tam nějaké peníze, protože to patřilo k bontonu. Buď poslat nějaké peníze, nebo přijít do kuchyně poděkovat, že to bylo výborné, eventuálně že by recept bylo možné získat. V tomhle ohledu to bylo pěkné.“

„8. května hodně brzo ráno se táta vrátil z Prahy, z Lucerny, kde byl po celou dobu s Havlem. Bylo asi sedm nebo osm hodin, to už si nepamatuji přesně, a někdo zvonil, protože dveře se zamykaly. Někdo zvonil u hlavní brány a táta že půjde otevřít. Tak šel otevřít, máma mu říkala, aby nikam nechodil, ale on prostě šel otevřít. Tam stáli čtyři Němci, vojáci, tři nebo čtyři. Tam si vzpomínám na moment, kdy máma na něj volala: ‚Jendo, nechoď s nima, už je po válce!‘ To mi utkvělo v paměti a to bylo naposledy, kdy jsem ho viděl.“

„Jak jsem říkal, byl jsem s Věrou stále ve styku. V roce 1965, kdy prvně bylo možné vyjet někam na Západ – možná to bylo už v roce 1964, ale já byl poprvé v roce 1965 – tak jsme si se dvěma kamarády ze Škodovky řekli, že to zkusíme, požádáme o devizový příslib a pojedeme do Švýcarska a do Itálie. Já jsem si říkal: Bezvadné, pojedeme do Švýcarska a já se stavím u Věry, u sestřenice. Začali jsme shánět devizový příslib a samozřejmě se nám to povedlo, ale to bylo lítání, byrokracie neuvěřitelného formátu. Když už se povedlo, že měl člověk devizový příslib sto dolarů, tak musel obstarat papíry, aby ho pustili. To znamená, že ze Škodovky to muselo být deset razítek nejméně, že ve výdejně nemáte třeba půjčené kladívko nebo něco. Od barákové domovní důvěrnice, ode všech. Nejhorší bylo, že jste musel na vojenskou správu a vojenská správa tam musela dát razítko, že vás pustí, ale vojenská správa vždycky řekla: ‚No jo, ale vy tady máte zrovna naplánované cvičení, když chcete vyjet.‘ Tak jste je musel umluvit, aby to cvičení předali někam jinam, což oni většinou udělali.“