Eva Tolkovsky

* 1952

  • „Bydleli jsme naproti Ministerstvu vnitra a ráno tam tanky skutečně stály. Ivani koukali okolo sebe, nevěděli vůbec, kde jsou, co se děje, nic nechápali. Lidi běželi honem do samoobsluh, aby nakoupili zásoby. Poslouchali jsme rádio, které se s námi loučilo, bylo to úžasné drama. Já jsem se připojila k masovým demonstracím, účastnila jsem se toho. Postupně se chodili loučit kamarádi domů, pamatuji, jak se Karel Kovanda přišel rozloučit s tím, že utíká do Rakouska, to mi bylo hrozně líto. Pak se sbalila i moje sestra, dvě děti a manžel a maminka, že pojedou do Vídně a já jsem nebyla ochotná se hnout. Já jsem se rozhodla, že zůstanu v Praze, protože jsem byla přesvědčená, že emigraci jednak nechci, a jednak že bych ji nezvládla.“

  • „Rok 1969 končil, do 15. září byla vyhlášena amnestie. Sice proběhly demonstrace v roce 1969, Palach a podobně, ale lidi se začali trochu vzdávat naděje, že se s tím něco dá dělat. Navíc byla vyhlášena amnestie do 15. září, dokdy se mohli všichni volně vrátit. To byla taková výzva. Já jsem si říkala, že se asi po tom 15. září něco stane. Tak jsem šla za tatínkem, se kterým jsem nebyla v kontaktu celou dobu, ale přesto jsem za ním zašla a poprosila jsem ho, aby mi zařídil letenku do Londýna. On mi pomohl a já jsem mínila přečkat 15. září – odjela jsem 13. – a podle toho, jak to dopadne, se buď vrátit, nebo tam zůstat. Dopadlo to tak, že zavřeli hranice 15. září, a tak jsem věděla, že to je jen začátek a důsledky budou pro mě hrozné. Byla jsem nezletilá, to znamená, že by mi i ten menší byt vzali a mě by dostali, šla bych do nějakého internátu, a nějaké plány na studia by určitě nešly, a tak jsem nakonec v Londýně zůstala.“

  • „Vlastně pro mě ten rok 1968 byl traumatický, myslím v tom opačném smyslu, že to bylo tak krásné, že jsem se z toho nikdy nevyléčila. Poznamenal mě svou krásou a úžasností. Takže jsem si to nesla, měla jsem emigrantské sny, pořád jsem si v hlavě představovala, jak chodím po Praze a jestli si pamatuji, kam mám odbočit, když se chci dostat na nějaké místo, abych to náhodou nezapomněla, s tím, že jsem nedoufala, že se do Prahy ještě někdy podívám.“

  • Full recordings
  • 1

    Tel Aviv, 05.12.2016

    (audio)
    duration: 02:04:36
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Zůstala jsem viset mezi dvěma židlemi a nemůžu ani sem, ani tam

Eva Tolkovsky 2016
Eva Tolkovsky 2016
photo: natáčení ED

Eva Tolkovsky se narodila 15. prosince 1952 v Praze jako Eva Kollertová. Vyrůstala v české rodině, otec pracoval jako ředitel pražské pobočky Air France, matka byla v domácnosti. Rodiče se v jejích osmi letech rozvedli. Evina matka spolu se starší dcerou Věrou kolem roku 1962 konvertovaly k judaismu, Eva jako nezletilá přijala židovskou víru spolu s nimi. Po ukončení školní docházky v roce 1968 si Eva našla práci ve spořitelně. Po srpnové okupaci v roce 1968 Evina sestra Věra s manželem emigrovali, matka odešla spolu s nimi. Eva nejprve zůstala v Praze, ale v září 1969 odjela do Londýna. Brzy nato pokračovala do Izraele za matkou a sestrou. Po několika týdnech života v kibucu se vrátila spolu s novým anglickým přítelem, za něhož se provdala, do Londýna. V Anglii žila s přáteli, seznámila se zde se svým dalším partnerem Tomášem Kulkou, s nímž v roce 1972 odešla opět do Izraele. V Izraeli studovala afrikanistiku a další obory, později se dvakrát vdala, vychovala syna a dceru. Se současným manželem, výtvarným umělcem Zvi Tolkovskym, od devadesátých let pravidelně navštěvuje Českou republiku. V roce 2012 jí v Čechách vyšla kniha Jazyky Ráje.