The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Ing. CSc. Josef Tomáš (* 1933)

• narozen 23. listopadu 1933 v Poličce v rodině poštovního úředníka

• rané dětství a německou okupaci v letech 1939 až 1945 prožil v České Třebové

• po válce žil v Chocni a studoval na gymnáziu ve Vysokém Mýtu

• jeho kamarád Jiří Mráz byl roku 1950 odsouzený v monstrprocesu Stříteský a spol.

• v roce 1957 promoval na strojní fakultě Českého učení technického v Praze

• od roku 1962 působil jako vědec na Slovenské akademii věd v Bratislavě

• roku 1968 odjel na stipendium do západního Německa a domů se vrátil až za dvacet let

• v letech 1971 až 1976 pracoval ve výzkumu automobilky Volkswagen ve Wolfsburgu

• v roce 1976 se přestěhoval do Melbourne v Austrálii, kde učil na univerzitě

• v Austrálii začal psát básně a vydávat básnické sbírky

• v roce 2021 žil v Melbourne

Rodák z Poličky Josef Tomáš patří k emigrantům z roku 1968. Žil v západním Německu, rok strávil v USA, nakonec našel druhý domov v Austrálii. Ještě na začátku roku 1989 byl přesvědčený, že rodnou zemi už nikdy nenavštíví. Měl totiž jasno, že dokud budou v Československu vládnout komunisté, nevrátí se tam.

„Letěl jsem pracovně do Evropy. Bylo 3. ledna 1989. Svítalo, podíval jsem se z okna a ani jsem tomu nemohl uvěřit. Pode mnou ležel Liberec! Letadlo už bylo dost nízko, nalétávalo k Frankfurtu. Vzbudil jsem kolegu a řekl mu: ‚Podívej se! Tady jsem poznal Kamilu, tady jsme měli svatbu! Už se tam nikdy nepodívám.‘“ Byl rád, že se tenkrát mýlil. Za necelý rok totalitní režim padl a silvestra už slavil u bratra v Chocni.

Jeho rodina nepodlehla komunistické propagandě a také pamětník už od dětství neměl komunisty rád. Když se v únoru 1948 dostali k moci, se skautským kamarádem Jiřím Mrázem vyšlapal ve sněhu nad tratí mezi Chocní a Brandýsem nad Orlicí nápis: „Smrt komunismu.“ Tenkrát jim to prošlo, ale zanedlouho poznali, čeho je tento režim schopen. Jiřího Mráze ve vykonstruovaném procesu Stříteský a spol. odsoudil za údajnou velezradu k šestnácti rokům vězení.

Tehdy osmnáctiletý Mráz studoval na gymnáziu v Litomyšli, kde učil katolický duchovní František Ambrož Stříteský. „Komunisté ho potřebovali zavřít, a tak to vymysleli. Záminkou byly roztrhané portréty Stalina a Gottwalda na školním záchodě,“ vysvětluje Josef Tomáš, který pak přítele navštívil v jáchymovských uranových dolech. „I já jsem tenkrát hodně dospěl. Taky jsem se styděl, jak se všichni bojí se k němu jen hlásit,“ říká.

Před emigrací pracoval Josef Tomáš ve Slovenské akademii věd. Jako vědec měl dobré postavení, ale věděl, že může rychle upadnout v nemilost. Nebyl totiž ochoten vstoupit do komunistické strany a odmítl donášet Státní bezpečnosti, která na něj tlačila. Když získal prestižní stipendium do tehdejšího západního Německa, neváhal. Československo opustil krátce poté, co vojska Varšavské smlouvy přijela potlačit pražské jaro, obrodný proces v KSČ a v celé společnosti.

Ves, kam chodil pro mléko, byla rázem za hranicemi

Josef Tomáš přišel na svět 23. listopadu 1933 v Poličce. Prvních deset let prožil v České Třebové. Rodiče Marie a Antonín pocházeli z chudých rodin. Otec se vyučil ve Vídni obuvnickým dělníkem. S manuální prací se však nespokojil, udělal si večerně maturitu a získal úřednické místo na poště. Rodina žila ve skromném podnájmu na menším statku. „Majitelé chovali krávy, měli pole a krásnou zahradu. Vedl přes ni kanál z textilní fabriky. Často tam tekla barevná voda, někdy oranžová, jindy modrá.“

Matka vypomáhala domácím na poli, otec chodil do služby na nádražní poštu. Jako předškolák tam Josef býval často s ním. „Ráno jsem se najedl a vyrazil za tatínkem do práce. Měl jsem trumpetku, kterou jsem zatroubil pod oknem a tatínek si pro mě přišel. Seděla tam úřednice, která spojovala telefonické hovory. Tatínek přijímal a vyťukával telegramy pomocí morseovky. Bylo to jako ve starých filmech,“ vypráví.

Pamatuje si na otce v době všeobecné mobilizace v září 1938, kdy hrozila válka s nacistickým Německem. Armáda ho povolala do Orlických hor. „Jeli jsme ho tenkrát s maminkou navštívit. Byla těhotná. Čekala bratra, který se narodil v prosinci. Cestovali jsme do Těchonína a pak jsme šli kus pěšky na místo srazu s tatínkem. Byl v uniformě.“ Později se dozvěděl, že otec hlídal dělostřeleckou tvrz Bouda, která byla součástí československého opevnění.

Odhodlání mužů bránit republiku před nacistickým Německem po čtrnácti dnech ukončilo rozhodnutí ministerské rady o demobilizaci. Po dohodě čtyř mocností v Mnichově v září 1938 Československo kapitulovalo a vydalo Německu rozsáhlé pohraniční území. Česká Třebová se stala součástí Protektorátu Čechy a Morava, který Německo vyhlásilo ve zbytku okupované republiky v březnu 1939. Sudety začínaly hned za městem.

„Česká Třebová byla převahou česká, ale sousedila s vesnicemi s německým osídlením. A směrem na německé vesnice Rybník a Semanín se najednou objevila hranice se závorami. Do Rybníka jsem dříve chodil pro mléko. Teď to byla cizina. Nesměl jsem ani do blízkého lesa, který už byl za hraničním potokem,“ vzpomíná na začátek války. Českou Třebovou začaly ve dne v noci projíždět německé vojenské vlaky.

Litoval jsem, že Němci nedobyli bolševickou Moskvu

Na podzim začal chodit do školy, i když mu ještě nebylo šest let. „Tatínek byl velmi chytrý a talentovaný a myslel si, že jsem taky chytrý. Trošku podvodem mě strčil do jednotřídky v Mostku u Brandýsa nad Orlicí, kde žil můj strýček František. A po dvou měsících mě převedl do České Třebové, kde si mě už nechali,“ vypráví pamětník. I když byl nejmladší ve třídě, ve čtení byl nejlepší. Vyučování měli i za okupace v češtině. Později jim přibyla povinná němčina.

Už na obecné škole hodně četl a z nedostatku literatury hltal i německé vojenské propagandistické časopisy. Jako malého kluka ho válka zajímala. „Tatínek mi koupil mapu, kterou připevnil na stěnu v kuchyni. Podle toho, co hlásili v rádiu, jsem špendlíky vyznačoval frontu. Slyšel jsem o nebezpečí bolševismu a stalinismu, tak jsem vojensky fandil Němcům. Litoval jsem, že nedobyli Moskvu.“

Rodiče byli věřící katolíci a Josef od útlého věku ministroval v kostele. Několikrát asistoval také německému kurátovi při pohřbech vojáků wehrmachtu. Ke konci války se školy v České Třebové proměnily v lazarety a vojáci tam také umírali. Během okupace se stal Josef členem mládežnické organizace Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě.

„Byla to protektorátní obdoba Hitlerjugend, ale neměli jsme uniformy. U nás v Třebové jsme hlavně provozovali sport. Jednotlivé městské čtvrti založily atletické kluby, které spolu soutěžily v běhu, ve skoku do dálky nebo do výšky. To se mi velmi zalíbilo. Vyrobil jsem si na zahradě stojan na laťku a trénoval jsem i doma,“ vypráví. Ke sportu ho vedl také otec, který prý byl výborným gymnastou. Před válkou cvičil v katolické jednotě Orel.

Při náletu jsem poprvé pocítil, že můžu přestat žít

Od porážky Německa u Stalingradu v zimě 1943 se válka obracela v neprospěch Hitlerovy mašinerie. I v protektorátu přibývalo náletů anglického a amerického letectva. „Bombardovali Kolín, Pardubice a očekávalo se, že na řadě je nejdůležitější železniční uzel v České Třebové. Pak skutečně nálet byl, schovával jsem se s maminkou a sousedy ve sklepě. Měl jsem velký strach. Poprvé jsem pocítil, že bych mohl přestat žít. Naštěstí letci nádraží netrefili, bomby dopadly na kopec nad Třebovou.“

Městem projížděly vlaky s vyhladovělými zajatci a polomrtvými vězni z koncentračních táborů. Nacisté je přesouvali z východu. „Mrzlo a oni je vezli v otevřených vagonech. Slyšel jsem, že mrtvé vyhazovali z vlaku. Někteří obyvatelé tajně házeli vězňům chleba,“ říká. Když spojenci v únoru 1945 bombardovali Drážďany, zvláštní hluk a chvění prý zaznamenali i lidé v Třebové. Na jaře 1945 začali městem proudit ustupující Němci. „Jezdilo jedno auto za druhým s vojáky ve všech možných uniformách. Mnozí měli na sobě zakrvácené obvazy.“

Závěr války má také spojený s matčiným zármutkem. Jednou v noci ho probudil její pláč. Právě se dozvěděla, že její mladší bratr je po smrti. „Strýček a další mladí vlastenci udělali v Brandýse nad Orlicí trochu předčasně povstání. Přepadli nádraží, odzbrojili německé vojáky a zavřeli je do sokolovny. Jeden z Němců však stačil přivolat posily. Z Chocně přijeli esesáci a stříleli na vše, co se pohnulo. Strýčka zabili, když přelézal hřbitovní zeď,“ vypráví. V Brandýse nad Orlicí zahynulo patnáct českých povstalců. Po strýcově pohřbu uviděl Josef Tomáš prvního rudoarmějce.

Bezprostředně po válce měl s kamarády plno práce se sběrem zbraní a střeliva, které se všude povalovalo. „Našli jsme i německé letecké pumy, měli jsme plno granátů. Jedna skupina chlapců objevila funkční kulomet. Nešťastnou náhodou zastřelili krávu, jeden kluk přišel o ruku. Já jsem sice nestřílel, ale dělal jsem různé experimenty se střelným prachem. Také jsem jím zatápěl v kamnech.“

Otec se radši přestěhoval, než by jednal s komunisty

Tomášovi zůstali v České Třebové přibližně do konce roku 1946. Pak se přestěhovali do Chocně. Podle pamětníka to souviselo s otcovým poválečným angažmá na národním výboru v České Třebové. Zastupoval tam Československou stranu lidovou. „Viděl, jakým způsobem se komunisté derou k moci, a tušil, co z toho bude. Nechtěl se toho účastnit, ale nechtěl jim to zdůvodňovat,“ vysvětluje pamětník.

Druhým motivem jejich přestěhování bylo to, že kousek od Chocně v Mostku hospodařil druhý matčin bratr s rodinou. Měli velké pole a Tomášovi jim tam jezdili často pomáhat. Za pár let už strýc pomoc na poli nepotřeboval, protože jeho hospodářství pohltila nucená kolektivizace venkova. Chodil pak pracovat do jednotného zemědělského družstva.

Otec sehnal v Chocni místo u vlakové pošty. Přestal se angažovat v politice a byl stále více aktivní v katolické církvi. Inspirovala ho kniha augustiniána Tomáše Kempenského Následování Krista. „Komunisté ho pak považovali za potrhlého náboženského fanatika a dali mu pokoj.“ Josef Tomáš se po válce nadchl pro skauting. V choceňském oddíle se seznámil i s Jiřím Mrázem. „Byli jsme vedoucí vlčat. Stali se z nás nejlepší kamarádi.“

Těžce prožívali, když po puči v únoru 1948 začali vládnout komunisté. „Bylo to pro nás něco strašného,“ říká Josef Tomáš. Začalo období politických procesů, kterými komunisté po vzoru Sovětského svazu likvidovali politické odpůrce, utužovali svou moc a zastrašovali obyvatele. Nejznámější obětí první vlny monstrprocesů byl generál Heliodor Píka popravený v lednu 1949.

Jiřího Mráze dostali na poznámkách o komunistech v deníku

Jiřího Mráze zatkla Státní bezpečnost v roce 1949. Ve vykonstruovaném procesu byl pak odsouzený společně s dalšími dvaceti třemi lidmi k šestnácti rokům vězení za údajnou protistátní činnost. Záminkou k jeho zatčení se staly poznámky v deníku. Vyšetřovatelé ho našli při prohlídce ve škole. Psal tam mimo jiné: „Se slečnou XY by stálo za to se blíže seznámit, přestože její otec je komunistická bestie, která by zasloužila pověsit.“

Josef Tomáš šel navštívit kamaráda právě ve chvíli, kdy si pro něj přišli estébáci a obraceli jejich dům vzhůru nohama. „Zazvonil jsem, v okně se objevila paní Mrázová a zoufale na mě mávala, abych šel pryč,“ říká. Monstrproces se konal na podzim roku 1950 v Litomyšli za účasti žáků i studentů, které tam nahnali. „I komunističtí studenti našeho gymnázia ve Vysokém Mýtě agitovali, abychom tam šli. Absolutně jsem to odmítal.“

Případ podrobně popsal historik Martin Boštík v publikaci s názvem: „Monstrproces Stříteský a spol. Historická studie o síle a slabosti poválečného člověka.“ Paměť národa natočila vzpomínky několika odsouzených obětí, například Miroslava Matějky, Miloslava Kohouta, Aleny Posltové nebo Karla Metyše.

Po pádu komunistického režimu byli všichni rehabilitováni. Jiří Mráz se však ze svobody dlouho netěšil. Zemřel za podezřelých okolností v roce 1991 během setkání politických vězňů v Karlových Varech. Vezl tam dokumenty, které usvědčovaly některé dozorce lágrů z nelidského zacházení s odsouzenými. Vyšetřovatelé uzavřeli vyšetřování jeho smrti se závěrem, že v opilosti vypadl z třetího patra.

Historik Martin Boštík to v již zmiňované studii o případu Stříteský a spol. rozporuje: „Svědci údajně opilost vyloučili. Jeho blízcí si myslí, že byl z okna ‚vypadnut‘. Sebevraždu vyloučili.“ Materiály, které Mráz tenkrát přivezl, se prý nikdy nenašly. „Zavraždili ho,“ je přesvědčený i Josef Tomáš.

Návštěva v jáchymovském lágru trvala deset minut

Zatímco Jiří Mráz kopal v dole Rovnost u Jáchymova uranovou rudu, Josef Tomáš studoval v Praze vysokou školu. Byl velmi nadaný na matematiku a fyziku a dostal se na strojní fakultu Českého vysokého učení technického v Praze. „Poté, co jsem přijel do Prahy, začínal proces s Rudolfem Slánským. Ozývalo se to všude z ampliónů. Tisíce Čechů manifestovaly a žádaly jeho smrt,“ říká. Vedle studia se intenzivně věnoval basketbalu. „Zběsile jsem trénoval. To mi pomáhalo tu dobu přežít.“

Na odsouzeného skautského druha nezapomněl. Roku 1953 ho společně s jeho rodiči navštívil v pracovním táboře. Vzpomíná, že jeli vlakem do Ostrova nad Ohří a dál místní lokálkou. „Čekali jsme na něj v návštěvním domě, kam vězně přivezli v otevřených nákladních autech. Byl přitom leden. Moc jsme si toho asi neřekli, protože návštěva trvala asi deset minut. Pak jsem tam byl ještě asi jednou v létě,“ říká.

Josef Tomáš končil vysokoškolská studia v Liberci. Vybral si jako specializaci textilní stroje a v Liberci vznikla vysoká škola zaměřená na textilní a sklářský průmysl. Tam se seznámil s budoucí manželkou Kamilou, která pocházela ze západního Slovenska. Také studovala na inženýrku a hrála basketbal. Když Josef Tomáš v roce 1957 promoval, byl u toho i Jiří Mráz, který se po necelých pěti letech dostal na svobodu na amnestii prezidenta Antonína Novotného.

Kdybych to estébákům podepsal, musel bych se zabít

Po škole dostal pamětník pracovní umístěnku do textilky v Chrastavě, což neodpovídalo jeho představám. Ucházel se o místo asistenta na katedře mechaniky na vysoké škole v Liberci, ale nakonec byl rád, že mohl učit na tamní průmyslovce. Asistentského postu se dočkal asi za tři roky. V roce 1962 se odstěhoval do Bratislavy. Nastoupil tam na Slovenskou akademii věd jako vědecký pracovník. To už byl ženatý a měl malou dceru. Liberec opustil i proto, že tam nemohl sehnat byt. Žena s dítětem zpočátku bydlela u rodičů ve Smolenicích, po narození syna dostali v Bratislavě byt.

Na Slovenské akademii věd v Bratislavě pracoval v ústavu mechaniky strojů a zkoumal nelineární kmitání. Bylo to i téma jeho vědecké kandidatury. „Neměl jsem se špatně. Režim si tehdy vážil výzkumníků, protože potřeboval dohnat Západ,“ říká. Než odjel do západního Německa, kde získal stipendium Alexandra von Humboldta, vyslala ho akademie věd na několik týdnů do Sovětského svazu. Navštěvoval tam ústavy, které se zabývaly nelineárním kmitáním.

Když se vrátil ze Sovětského svazu, zavolali si ho estébáci. Předvolali ho už jednou, když se jeho známý pokusil s ženou a dcerou utéct na Západ. Než je chytili na maďarské hranici, přespali u Tomášů v Bratislavě. „Tenkrát jsem z toho vyvázl, ale podruhé na mě tlačili, abych spolupracoval. Vydírali mě tím, že na nich záleží, jestli pojedu do Německa. Řekl jsem, že kdybych jim to podepsal, musel bych se zabít, protože jsem katolík, který ví, co je správné a co ne. Měl jsem strach, ale nechali mě být,“ vypráví. Zakrátko přišel rok 1968 a v době dočasného politického uvolnění i Státní bezpečnost utlumila svou činnost.

Takzvané pražské jaro ukončil vpád vojsk Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem v srpnu 1968. Záminkou okupace byly obrana socialismu před kontrarevolučními silami. Drtivá většina obyvatel Československa to brala jako podlou zradu Sovětského svazu. Začala obrovská emigrační vlna. Už v prvních dnech po 21. srpnu odjely desetitisíce lidí.

Tady za dráty je komunistický svět, ukazoval návštěvám

Josef Tomáš měl domluvený pobyt na univerzitě v Karslsruhe. Do Německa odcestoval prvního září. Všechno vyřídil už před invazí. Urychlil jen odjezd manželky a dětí. Měla za ním přijet později. Původně také uvažovali, že mladšího syna zpočátku nechají u prarodičů. Josef Tomáš ženu přesvědčil, aby odjela s oběma dětmi prvním vlakem do Vídně. Měla se ubytovat v hotelu a čekat na vyřízení německého víza.

Kolega z ústavu v Karlsruhe mu však nabídl, že ho svým autem odveze do Vídně a rodinu mu přiveze. „Jeli jsme celou noc a vyšlo to tak, že když Kamila s dětmi přijížděla do Vídně, čekal jsem na ně na perónu. Vlak přijel do stanice, syn se díval z okna, a když mě uviděl, křičel: ‚Ocinko je tady! Ocinko je tady!‘ Manželka tomu nechtěla věřit,“ vzpomíná.

Žena s dětmi se dočkala německého víza. V Karlsruhe měli všichni zajištěný pohodlný život. „Na rozdíl od jiných emigrantů jsme se dostali na Západ snadno. Téměř jistě bychom ale utekli, i kdybych neměl to stipendium,“ říká. Původně roční podpora německé univerzity se pamětníkovi protáhla na dva roky. „Němci to tenkrát automaticky prodloužili všem lidem z východní Evropy.“

Jeho dalším působištěm byla univerzita na Floridě ve Spojených státech, kde přijal místo profesora. S celou rodinou tam odletěl v roce 1970. Po roce se vrátili do Německa. Josef Tomáš nastoupil ve výzkumném středisku společnosti Volkswagen ve Wolfsburgu. Tenkrát bylo trendem vyrábět stále bezpečnější auta a Josef Tomáš se na tom podílel například počítačovou simulací nárazů.

Asi dvacet pět kilometrů od Wolfsburgu vedla hranice s tehdejší Německou demokratickou republikou, která patřila k socialistickému bloku. „Někdy v neděli jsme tam jezdili, dívali se na zátarasy, strážní boudy a vojáky s dalekohledy. Brával jsem tam také návštěvy. Říkal jsem jim: ‚Tady za těmi dráty je komunistický svět.‘“

Kvůli mamince začal v Austrálii psát básně

Když se v roce 1976 rozhodl odletět do Austrálie, známí se prý divili, že opouští výborné místo ve špičkové firmě a odjíždí někam do tramtárie. Měl k tomu více důvodů. Jednak věděl, že německé občanství hned tak nedostane, protože pobyt přerušil odletem do USA. „Kamkoliv jsem jel, musel jsem žádat o vízum a absolvovat pohovory, kde se dokola ptali, jestli nejsem komunista. V Německu bych na občanství čekal dvanáct let, v Austrálii jsem ho dostal za dva roky.“ Zároveň si prý neuměl představit, že se stane Němcem a jeho syn bude sloužit v německé armádě.

Do Austrálie je navíc lákali jejich dobří známí z Chocně, emigranti usazení v Melbourne. Josef Tomáš přijal nabídku učit na tamní technické univerzitě (Royal Melbourne Institute od Technology). Od začátku navázal také spolupráci s automobilovým průmyslem a zařizoval stipendia pro své studenty. Na začátku devadesátých let založil vlastní firmu, která se zabývá inženýrskými pracemi pro automobilky.

I když od dětství miloval poezii a české básníky hodně četl i v exilu, až do pobytu v Austrálii ho nenapadlo, že by mohl sám také psát. Začal s tím roku 1980, když si lámal hlavu nad tím, co má pořád psát své matce. Dopis jí posílal každý týden. Byla už stará, věděl, že cesty do Austrálie není schopna. Otec byl dávno po smrti. „Psal jsem jí dokola o počasí a už mi to lezlo na nervy. Od maminky jsem navíc věděl, že StB moje dopisy otevírá, takže možnosti byly omezené. A tak jsem si řekl, že jí budu psát básně,“ vypráví.

Inspirovala ho předmluva T. S. Eliota ke knize básníka Ezry Pounda. Eliot v textu radil: „Když chceš psát básně, musíš vyzkoušet, jestli na to máš. Musíš psát ve dne v noci a uvidíš, jestli se to ujme.“ Josef Tomáš se tedy vášnivě pustil do básnického cvičení. „Dojížděl jsem vlakem do práce, čtyřicet minut tam a zpátky. Pořídil jsem si sešit, do kterého jsem cestou psal, co mě napadlo, co jsem viděl.“

Do roku 1983, kdy jeho matka zemřela, napsal asi pět set básní. Hodně v nich vzpomínal na místa svého dětství. Vydal několik sbírek, později začal psát i v angličtině. Věnoval se také překladům českých básníků, Vladimíra Holana nebo Jiřího Ortena, do angličtiny.

Když po 17. listopadu 1989 skončil v Československu komunistický režim, Josef Tomáš tam hned s nadšením letěl. Na trvalý návrat už nepomýšlel, ale vývoj v osvobozené vlasti se zájmem sledoval. Od začátku kroutil hlavou nad tím, jak „sametově“ polistopadoví vůdci jednali s komunisty. „Heslo ‚Nejsme jako oni‘ bylo sice pěkné, ale věděl jsem, že je to chyba. S komunisty se musí jednat tvrdě, nedá se s nimi diskutovat. A nechat jim jejich konta byla velká chyba,“ míní.

Na závěr rozhovoru, který se uskutečnil prostřednictvím internetu v roce 2021, řekl, že má strach o svobodu a demokracii nejen v České republice, ale v celém světě. „Teď to vypadá špatně, ale jednou snad přijdou dobré časy. To přeji budoucím generacím.“