profesor Ing. CSc. Josef Tomáš

„Několik dnů předtím rakouské aerolinky trénovaly letce na bratislavském letišti, takže tam přistávali a zase startovali. Když jsme slyšeli letadla, mysleli jsme si, že to oni zase trénují, přitom už tam přistávali Rusové. Měli jsme zahrádku v zahrádkářské kolonii a ještě 20. (správně je 21.) jsem tam byl. Už tam létaly ruské helikoptéry. Viděl jsem z okna projíždět ruské tanky. Lidé strhávali cedule s názvy ulic a rusky psali na zem výzvy: ‚Jděte domů.‘ A já jsem tedy odjel. Měl jsem jízdenku, měl jsem všechno vyřízené. Ještě jsem zařídil pro manželku a děti rakouské tranzitní vízum, aby za mnou co nejdříve přijeli. Německé vízum žena neměla. Odjel jsem 1. září přes Vídeň do Karlsruhe. Dostal jsem se do Karlsruhe a hned jsem chtěl telefonovat manželce, jenomže tenkrát se na spojení čekalo půl dne. Asi všichni telefonovali. Když jsem se s ní spojil, řekl jsem, ať nečeká na německé vízum a sedne na první vlak do Vídně. Říkám: ‚Zavolejte mi z Vídně. Ubytujte se v prvním hotelu a já už se o vás postarám. Německé vízum vyřídíme v Rakousku.‘ Když mi oznámila, kdy do Vídně přijede, jeden kolega z ústavu mi v osm hodin večer řekl, že pro mě ve tři ráno přijede autem a že pro ně do Vídně zajedeme. Na to nezapomenu. Měl malého volkswagna. Jeli jsme celou noc. Přijeli jsme do Vídně na nádraží a vlak měl, naštěstí, zpoždění. A na to taky nezapomenu. Vlak přijede do stanice, v okně uvidím mého syna a on křičí: ‚Ocinko je tu! Ocinko je tu.‘“

„Využíval jsem toho, že jsem studoval v Praze, ale trvalé bydliště jsem měl v Chocni. Takže v Praze jsem byl asi dvakrát u voleb, v Chocni jsem nebyl snad ani jednou. Vždycky jsem se vymluvil, že jsem v Praze. A v Praze jsem někdy nešel vůbec, ale dvakrát jsem byl a dokázal jsem tam hodit neplatný bílý lístek. A to nebyla plenta, ta byla jen symbolicky zastrčená u stěny, takže za plentu jste nemohl. Přesto jsem tam nějak dokázal ten bílý lístek hodit. Takže ani jednou jsem tam nehodil lístek pro jednotnou kandidátku. Byla totiž jenom jednotná kandidátka, pak jste mohl hodit bílý neplatný lístek, anebo jste dostal ten lístek a ten jste zmačkal nebo přetrhl, aby byl neplatný. Vím, že jednou v Chocni, když jsem už jakoby odvolil v Praze, přijela pro mého bratra k domu ‚šestsettrojka‘. Ještě nevolil a volební obvody soutěžily, kdo dřív stoprocentně odvolí jednotnou kandidátku. Tak pro něho přijeli a zavezli ho do volební místnosti. Byla to šaškárna. To se nedá vyjádřit.“

„Měl jsem přítele, kterého jsem znal z atletiky, Milan Středa se jmenoval. Studoval filozofii v Praze a potom měl místo v archivu v Dobrušce jako archivář. Párkrát jsem tam za ním byl. A on se rozhodl, že uteče z Československa, přes Maďarsko do Jugoslávie. To už jsem byl v Bratislavě. A najednou se přihrnul ke mně do Bratislavy s ženou a malým děckem, že spolu utečou. Přespali u nás a odjeli. A oni je chytili. Vyšetřovali to a zjistili, že přespali u mě. Tak jednoho dne se u mě objevili dva estébáci. Vyšetřovali mě, musel jsem do Hradce Králové k soudu, kde jsem musel svědčit. Měl jsem obavy, že mě taky zavřou. Kdyby se to stalo v padesátých letech, tak by mě určitě zavřeli. Neodsoudili mě, ale estébáci toho hned využili a volali mě v Bratislavě na StB. Tak jsem tam šel. A začal jsem jim říkat ty svoje pohádky, že když přijedou zahraniční hosté, všude je provádím, protože umím jazyky, ale hlásím jim to. On se na mě rozkřičel, že když mluví o spolupráci, tak míní aktivní spolupráci. Tedy, že se budeme pravidelně setkávat, budu dostávat úkoly, které budu plnit a budu jim to hlásit. Říkám mu: ‚Já to nemohu dělat, protože kdybych vám to podepsal, musel bych se druhého dne zastřelit nebo zabít. Jsem totiž z katolické rodiny a vím, co se může a co se nesmí dělat. A toto bych rozhodně nemohl dělat.‘ A oni mě pustili.“

„Jiří Mráz, můj nejlepší kamarád, dostal šestnáct let Jáchymova, když mu bylo devatenáct let. Chodil do gymnázia v Litomyšli. Učil tam jeden benediktinský mnich, myslím, že latinu a češtinu, a oni ho potřebovali zavřít. Školník, který byl fízl Státní bezpečnosti, našel ucpaný záchod obrazy Lenina a Gottwalda. Nevím, jestli to skutečně strhli a ucpali ti chlapci, ale je možné, že to ucpal on a oznámil to StB. A byl velký proces. Sebrali ho v teplákách z tělocvičny v Chocni. Bylo vyšetřování a je zajímavé, že asi za půl roku ho pustili domů. Byl doma, bylo to o prázdninách. Ještě jsme dělali Sázavu od Velkého Dářka až do Českého Šternberku, my dva spolu ve stanech. A vrátili jsme se domů a asi za týden jsem šel někam pro chleba a stavil jsem se k němu. Zvoním u domu, otevře se okno a objeví se jeho matka, která zoufale mává, abych šel pryč. To jsem měl veliké štěstí, protože tam už byli estébáci, kteří ho zatýkali, vyšetřovali, rabovali barák. Odvezli ho pryč a pak byl soud. Soud se konal v Litomyšli. Provokatéři ve třídě ve Vysokém Mýtě, takoví dva komunističtí studenti, se mě ptali, proč se tam nejdu podívat. Agitovali, aby tam žáci šli. To jsem absolutně odmítl.“

„Můj tatínek už tenkrát, když jsem se narodil, dělal několik let na poště. Narodil jsem se roku 1933, on roku 1932 udělal maturitu. Pracoval na nádražní poště v České Třebové. A měl jsem jako malý kluk takovou píšťalku nebo trumpetku, se kterou jsem tam za ním chodil. Ráno, když už byl tatínek ve službě, jsem se najedl a šel jsem za ním na tu poštu. Bylo to kousek. Zatroubil jsem pod oknem a tatínek si pro mě přišel. Ještě si pamatuji, jak ta pošta fungovala, jak se spojoval telefon, kterých ještě nebylo moc. Seděla tam žena a musela ta čísla propojovat. A telegram? Bylo to jako ve starých filmech. Točilo se to a vyklepávalo čárky a tečky. Tatínek to četl a psal podle toho slova, která pak nalepil a dodalo se to adresátovi. A když někdo chtěl poslat telegram, tatínek to Morseovým kódem vyklepával. To si pamatuji.“