The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřich Tomášek (* 1962)

• narodil se 11. prosince 1962 v Mostě

• v létě 1968 se rodina stěhovala do Abertam

• v létě 1970 se s rodiči přestěhoval do Chomutova

• v roce 1977 nastoupil ke studiu na gymnáziu v Chomutově

• v roce 1980 ukončil studium, oženil se a narodil se mu syn, začal pracovat v elektrárně Prunéřov

• v roce 1986 se rozvedl a podepsal Chartu 77

• v roce 1988 ho vyhodili z práce, nastoupil u Československých drah jako údržbář

• v roce 1990 pracoval dva měsíce v nemocnici v Chomutově jako sanitář, pak v Praze jako poradce BIS

• od roku 2001 podnikal v balkánských zemích, měl poradenskou firmu

• v roce 2018 odešel do předčasného důchodu, začal zvonit v kostele sv. Barbory v Otvicích na Chomutovsku

• v roce 2023 žil v Otvicích

Jindřich Tomášek v roce 1986 podepsal Chartu 77. Kvůli tomu dostal výpověď z dobře placené práce strojníka v elektrárně v Prunéřově a stal se údržbářem u Československých státních drah. V osmdesátých letech patřil v Chomutově spolu s Karlem Mrázkem k organizátorům diskusních akcí v bytech signatářů Charty. Tiskl a vylepoval protirežimní plakáty, rozšiřoval samizdat. Státní bezpečnost (StB) založila na jeho osobu signální spis s názvem Loster.

První pocit strachu a ohrožení zažil Jindřich Tomášek v lednu 1989. Nebál se o sebe, strach měl o manželku Karla Mrázka, se kterou se vydali na pietní shromáždění do Všetat, k uctění památky Jana Palacha. Policisté je rozdělili. Pamětník vzpomíná: „Estébák se ke mně nahnul a řekl mi, že jsem sráč, že nemám mít strach, protože oni se o ni postarají. Byla nemocná, měla problémy s koleny a já se bál, že ji vysadí někde v lese.“

Jindřich Tomášek patřil mezi ty signatáře Charty 77, kteří kromě účasti na akcích pořádaných Prahou, chtěli organizovat více místních akcí. To ale bylo obtížné. Účast na nich se pohybovala do deseti lidí. „Policisté nás pak naháněli po vesnicích a po Chomutově s houkačkami a dělali nám v podstatě reklamu. Já jim říkal, že kdyby nás nechali být, neštěkl by po nás ani pes a oni by mohli být v klidu. Takhle nám dělali nejlepší public relations,“ říká pamětník. Lidé se akcí Charty 77 na Chomutovsku báli účastnit. Většinou už o jednotlivcích Státní bezpečnost věděla a pozatýkala je dříve, než na shromáždění stihli dojít.  

Když byly demonstrace, povolali ho na vojnu   

Na akce pořádané Chartou 77 v Praze nebo jinde po republice nebylo lehké dorazit, jak vysvětluje pamětník: „Oni na to měli takový speciální nástroj. Já byl třeba pravidelně povoláván na vojenská cvičení v srpnu a Karel Mrázek v lednu. Tím nás zablokovali na významná výročí jako Palachův týden v lednu a výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu. Zbýval říjen, to jsme se někdy dostali, jindy ne. Samozřejmě měli pod palcem naše zaměstnavatele. Ti dopředu věděli, kdy nám nesmí dávat dovolené. Využívali i možného zadržení na jeden den.”

Jindřich Tomášek se v Chomutově zapojil i do dění těsně po 17. listopadu 1989, kdy masakrem studentů na Národní třídě začala sametová revoluce. Koordinoval s Prahou kurýry s letáky, organizoval demonstrace, přijímal zprávy o dění v hlavním městě. V prvním týdnu po masakru na Národní třídě se Státní bezpečnost pokusila zabránit činnosti koordinačního centra v Chomutově falešnou informací o tancích jedoucích na Chomutov. „Tehdy jsme se báli, zabarikádovali jsme dveře, “ vzpomíná pamětník.     

Byl synem důstojníka komunistické armády

Jindřich Tomášek se narodil 11. prosince 1962 v Mostě. Otec Rudolf Tomášek byl důstojníkem Československé lidové armády, maminka Jindřiška Tomášková ženou v domácnosti. Pamětník měl o tři roky staršího bratra Rudolfa. Rodina se kvůli otci musela několikrát stěhovat. Nejprve z Mostu do krušnohorských Abertam v roce 1968. „Já jsem tam byl nadšený. Každou zimu jsme se prokopávali sněhem ke dveřím, abychom mohli vůbec vyjít z domu,“ vzpomíná pamětník.

I když v létě roku 1968 už rodina žila v Abertamech, Jindřich Tomášek byl 21. srpna s rodiči a bratrem u babičky v Mostě. Dětské vzpomínky na invazi vojsk Varšavské smlouvy popisuje takto: „Babička nás v noci všechny vzbudila, bydlela ve třetím patře činžovního domu. Běžela pro otce a volala, že má vstávat, že jsou tady Němci. Vyklonil jsem se z okna a pod domem stála kolona transportérů s vysokými anténami. Zněla odtud němčina. Chudák babička si myslela, že nás napadli kapitalisti.“

Pamětník si nedovede vysvětlit, jak je možné, že slyšel němčinu, když se obecně má za to, že vojska Německé lidové armády nepřekročila hranice tehdejšího Československa. Podle historika Prokopa Tomka z Vojenského historického ústavu, který čerpal z knihy Rüdigera Wenzkeho, mohlo jít o vojáky, kteří se podle svědků pohybovali na ose Klášterec nad Ohří – Úhošťany – Vlkaň/Kojetín – Radonice. Chlapec v té době strach necítil. „Mně se to líbilo, bylo mi necelých šest let. Nadchli mě vojáci i technika,“ líčí své tehdejší pocity Jindřich Tomášek. 

V prvních dnech po invazi byl otec pamětníka rozhodnut zemi bránit. Jeho přesvědčení se ale později změnilo. Jindřich Tomášek konstatuje, že rodina nechtěla mít problémy. Před dětmi proto rodiče o situaci ani o tom, co si skutečně myslí, nikdy nemluvili. Později naopak vysvětlovali, že pokud někdy s invazí nesouhlasili, byli pomýlení. „Ten rozpor ve mně z dětství zůstal. Někde tam stále byl a já nevěděl, proč se postoj rodičů změnil. Možná právě to vedlo mnohem později k mé nenávisti vůči režimu,“ zamýšlí se pamětník.

V roce 1970 se Tomáškovi stěhovali z Abertam do Chomutova. Pro osmiletého Jindřicha Tomáška byl Chomutov velkoměstem. „Fascinovalo mě, že jedu do školy autobusem přes polovinu města,“ usmívá se nad vzpomínkami. S kamarády chodili do lesa na okraji Chomutova, kde stříleli z praku a ze vzduchovky. A to navzdory zákazu rodičů. Nejprve bydleli u rodičů matky, později dostali byt v Gerstnerově ulici. Rodiče brali oba své syny na nedělní vycházky, což bratry nudilo.

Učitelka na gymnáziu nechtěla, abychom jí říkali soudružko

V roce 1977 nastoupil Jindřich Tomášek na chomutovské gymnázium. Právě tam se, hlavně ve druhém a třetím ročníku, seznámil s kamarády, kteří byli stoupenci hnutí hippies nebo punku. S tím byl spojený underground. Doma s rodiči rád začínal debaty na téma politika a komunistický režim. „Rodiče tyhle debaty vždy velmi rychle ukončili. Brali to, že je provokuji,“ popsal pamětník snahy o vysvětlení otázek, které ho v období studia na gymnáziu zajímaly.

„V první den školy v prvním ročníku gymnázia před nás předstoupila paní učitelka a řekla nám, ať ji neoslovujeme soudružko učitelko, ale ať jí říkáme paní učitelko,“ líčí začátek studií na gymnáziu Jindřich Tomášek a dodává, že takové drobnosti ocenil až s odstupem let. Na chomutovské gymnázium vzpomíná pamětník rád. Na škole podle něj nepanoval úzkostně socialistický přístup k výuce i studentům, i když i tady, stejně jako na jiných školách, byli učitelé více angažovaní a nebezpeční. Na gymnáziu v Chomutově ale prý takoví učili jen dva.

Studia jsem nedokončil, musel jsem se ženit

K maturitě to Jindřich Tomášek na gymnáziu nedotáhl. Ve třetím ročníku se totiž musel oženit a záhy se mu narodil syn. „Nebyl jsem, co se týče prospěchu, žádná hvězda a co se týče chování už vůbec ne. Velice pyšně jsem ale gymnázium opustil s tím, že se jdu starat o rodinu. Rodiče to vzali velkoryse,“ konstatuje pamětník.

Velmi rychle získal zaměstnání v elektrárně v Prunéřově, kde v té době pořádali velké nábory. Nejprve byl členem party stavařů, kteří budovali elektrárenskou mateřskou školku v Klášterci nad Ohří, pak se v krátké době vypracoval na špičku mezi dělnickými profesemi, stal se strojníkem u turbogenerátoru. Manželství ale nevydrželo dlouho. V roce 1986 se rozpadlo a manželka Jana se od Jindřicha Tomáška i s jejich synem odstěhovala.

Nebyl jsem typický představitel undergroundu

Už na gymnáziu sledoval Jindřich Tomášek dění na nezávislé kulturní scéně v Československu. Poslouchal rozhlasové stanice Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. „Byl jsem rebel samouk, rozhodně jsem nebyl typický představitel undergroundu,“ hodnotí sám sebe pamětník v první polovině osmdesátých let minulého století. V zaměstnání budil pozornost svými výtkami namířenými například na tehdejší odbory, tedy Revoluční odborové hnutí, kritizoval i závodní výbor komunistické strany.

Přes svého kolegu se v polovině osmdesátých let Jindřich Tomášek kontaktoval se signatáři Charty 77 v Chomutově a okolí. Sám podepsal Chartu v roce 1986, když už byl rozvedený. Cítil, že svým podpisem nikoho neohrožuje. V té době byli hlavními postavami mezi chartisty na Chomutovsku Karel Mrázek a Zdeněk Kulík. Zdeněk Kulík ale patřil, jak se později ukázalo, k agentům Státní bezpečnosti. Měl krycí jméno Anna. Řadil se mezi několik signatářů Charty 77, kteří ji podepsali, aby mohli komunistické tajné policii přinášet informace přímo z jejího centra. 

Jindřich Tomášek obdivoval v rámci Charty 77 tehdejšího mluvčího Stanislava Devátého. Podle pamětníka představoval radikálnější přístup. Karel Mrázek podle něj reprezentoval liberálně sociálně ekologickou platformu. Zdeněk Kulík byl pro změnu stoupencem křesťanské, katolické platformy. „Nevím, jestli to byl nějaký čich na lidi, ale i když jsem názorově asi více inklinoval ke Kulíkovi, raději jsem vyhledával Karla Mrázka,“ říká pamětník.

Podle Jindřicha Tomáška se signatáři Charty 77 scházeli v Chomutově v restauraci Jitřenka nebo Zátiší. Předávání tiskovin a důležitých zpráv ale probíhalo většinou na schůzkách v ústraní nebo před domem Karla Mrázka. Šlo o komunitu zhruba dvou desítek lidí. Pamětník organizoval u sebe v bytě takzvaný diskusní klub, podpisovou akci v prunéřovské elektrárně, která měla za úkol upozornit na znečištění ovzduší, na kterém měla elektrárna podíl. Později pořádal na chomutovském hřbitově pietní akt k uctění Jana Palacha. O všech těchto aktivitách vedla Státní bezpečnost záznamy prostřednictvím agenta Zdeňka Kulíka.

V roce 1988 Jindřicha Tomáška kvůli jeho protikomunistickým aktivitám vyhodili z elektrárny v Prunéřově. Jako strojník měl teoreticky šanci se kdekoli ihned uchytit. Ale praxe byla jiná. Inzerátů, které slibovaly práci a výdělek pro strojníky, se v té době objevovala celá řada. „Kamkoliv jsem ale přišel, nejprve mě vítali s otevřenou náručí, pak se podívali do kádrového posudku a najednou obrátili a říkali, že už strojníka nepotřebují,“ popisuje problémy se sháněním zaměstnání pamětník. Nakonec ho přijaly Československé státní dráhy. Začal tam pracovat jako údržbář kolejového svršku.

Než by povolili shromáždění, raději vyasfaltovali náměstí

„Dodneška říkám, že máme velkou zásluhu na údržbě města. Protože když jsme ohlásili v roce 1988 shromáždění k výročí 21. srpna 1968, které se mělo konat na náměstí v centru města, tak nám ho zakázali, protože na náměstí musí vyměnit asfaltový povrch,“ popisuje Jindřich Tomášek důvod, proč nebyla demonstrace povolena. Náměstí skutečně město nechalo vyasfaltovat. Některé akce se podle pamětníka v Chomutově zdařily. Příznivci undergroundu například v roce 1987 v noci tajně umístili na chomutovský hřbitov pamětní desku Jana Palacha. Ráno ji ale Státní bezpečnost odstranila. 

V době ekologických demonstrací v Teplicích na podzim 1989 se jich chtěli pamětník s Karlem Mrázkem účastnit. Na cestě autem mezi Chomutovem a Teplicemi je ale zastavila policejní hlídka. Shledali jejich vůz údajně technicky nezpůsobilým a museli se proto za policejního doprovodu vrátit zpět do Chomutova.

Ve Všetatech jsem se poprvé opravdu bál

Jindřich Tomášek měl od rozvodu pocit, že pokud svou činností někoho ohrožuje, je to jen on sám. A s tím problém neměl. V lednu 1989 ale pocítil zodpovědnost za manželku Karla Mrázka, vysvětluje: „Karel Mrázek byl na vojenském cvičení a já s jeho paní jsme se vypravili do Všetat uctít památku Jana Palacha. Ve Všetatech na nádraží nás všechny pochytali a shromáždili na nějakém statku. Tam jsem poprvé zažil opravdu největší strach. Kvůli Aleně Mrázkové. Poté, co nás vyslechli a po nějakých šťouchancích, nás začali rozdělovat a rozvážet po okolí.“

Pamětník nad ránem došel do Prahy, tam zavolal na jeden z takzvaných havarijních kontaktů. Konkrétně vytočil číslo signatáře Charty 77 Johna Boka. Od něj se dozvěděl, že Alena Mrázková je v pořádku.

Báli jsme se, že na nás poslali do Chomutova tanky

Na ekologické demonstrace pořádané v listopadu 1989 v Teplicích se Jindřichu Tomáškovi nepodařilo dostat. Cestu mu překazila Státní bezpečnost. O několik dní později s kamarády z undergroundového hnutí vyrazili do Krušných hor na tradiční sázení stromků. Krušné hory tehdy devastovaly takzvané kyselé deště způsobené průmyslovými exhalacemi. O tom, co se stalo na Národní třídě 17. listopadu, se dozvěděli v noci na 18. listopadu v Perninku. Zprávu o brutálním zákroku komunistické policie a proti pokojnému studentskému průvodu slyšeli z rozhlasového Hlasu Ameriky.

Od prvních revolučních listopadových dnů byl Jindřich Tomášek součástí koordinačního centra, které sídlilo v Chomutově v kanceláři Československé strany lidové v Nerudově ulici. Do měst mimo hlavní město a na vesnice přijížděli po 17. listopadu emisaři z Prahy, aby informovali o posledních událostech. Přiváželi letáky a prohlášení. Šlo o studenty vysokých škol, herce a členy Charty 77. Pamětník si vzpomíná, jak do kanceláře v Nerudově ulici občas někdo zavolal, že tam vybuchne bomba. To ale podle něj nikdo nebral vážně.

Jednou v půl druhé v noci ale zazvonil v kanceláři v Nerudově ulici telefon. Pamětník vzpomíná: „Státní bezpečnost stále fungovala. Měli jsme linku na pražské koordinační centrum. Někdy v půl druhé ráno se estébákům podařilo do té linky vstoupit. Představili se jako koordinační centrum a řekli nám, ať okamžitě zmizíme z budovy, že ze Slaného do Chomutova jedou tanky. To nás vyděsilo. Po půl hodině a zpětných telefonátech jsme zjistili, že to byla kachna.”

Dostal se k Bezpečnostní informační službě

Jindřich Tomášek na počátku devadesátých let dostal nabídku na práci v nemocnici v Chomutově. Z údržbáře kolejí se stal sanitářem. „Ta práce mi dávala smysl, bavila mě. Bylo při ní totiž zásadní, jak člověk komunikoval s pacienty a že jim dodával dobrou náladu, energii a naději,“ vzpomíná pamětník. Ještě v roce 1990 ale změnil zaměstnavatele podruhé. Díky kontaktům, které měl, našel uplatnění jako poradce Bezpečnostní informační služby. Tuto práci vykonával do roku 2011.

Pamětník vzpomíná na konec tisíciletí: „Z prezidenta Havla se stal pro většinu společnosti kašpar. Chartista byla nejhorší nadávka. Čím to bylo? Na první demonstraci na Letné měl být jedním z řečníků Ludvík Vaculík. Biskup Malý ho údajně na tribunu nepustil, protože věděl, že chce říct jedinou větu, cituji: ‘Proboha, kde jste byli všichni včera?’ A mě napadlo, že to je to, co lidem chybí. Tím, že jsme se měli všichni rádi, jsme sami sobě neřekli, že jsme se chovali celý život jako hovada. Tím jsme se připravili o možnost pokání. A člověk bez pokání v sobě nese vinu. Pokud se s ní nevyrovná, začne si důvod té viny dávat do negativních konotací. Všichni, kteří se třeba jen zdánlivě chovali lépe, jsou pak hovada a zloději. Pokání společnosti chybí.”

Od roku 2011 Jindřich Tomášek podnikal. Využil kontaktů z uplynulých let a založil si poradenskou firmu, která působila v balkánských zemích. Od roku 2019 je v předčasném důchodu. Stará se o statek, který zdědila jeho druhá žena, a vykonává práci zvoníka v kostele svaté Barbory v Otvicích u Chomutova, kde v roce 2023 žil.