Jindřich Tomášek

* 1962

  • "My jsme s přáteli na konci devadesátých let často řešili, jak je možné, že se z prezidenta Havla stal pro osmdesát procent společnosti kašpar, idiot, podvodník, blbeček. Chartista byla jedna z nejhorších nadávek. Přemýšleli jsme nad tím, čím to je. Vzpomněl jsem si na jednu příhodu, kterou jsem si nedával do souvislostí, ale ono to asi tak je. Když byla první demonstrace na Letné, tak údajně jedním z řečníků měl být můj milovaný Ludvík Vaculík. Biskup Malý ho údajně na tribunu nepustil, protože věděl, že chce říct jen jednu jedinou větu. Údajně měl říct, cituji: 'Proboha, kde jste byli všichni včera?' A já si řekl, že to je ono. To těm lidem chybí. Tím, že jsme se měli všichni rádi, neřekli jsme sami sobě, že jsme se chovali celý život jako hovada. Tím jsme se připravili o možnost pokání. A člověk bez pokání v sobě nese vinu. Když se s ní nevyrovná, tak si důvod té viny začne dávat do negativních konotací. Všichni, kteří se třeba i zdánlivě chovali lépe, tak jsou hovada a zloději. To pokání společnosti strašně chybí."

  • "Účast na těch Prahou organizovaných akcích, to byla věc samozřejmá. Pokud se nám podařilo uniknout Státní bezpečnosti, která tu účast všemožně znesnadňovala, tak jsme se samozřejmě účastnili vždy. Oni na to měli takový speciální nástroj. Já byl třeba pravidelně povoláván na vojenská cvičení v srpnu a Karel Mrázek v lednu. Nesnášeli ho evidentně víc, protože jezdil na vojnu v zimě, já v létě. Tím nás zablokovali na významná výročí jako Palachův týden v lednu a výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu. Zbýval říjen, to jsme se někdy dostali, jindy ne. To byl jeden z nástrojů. Samozřejmě měli pod palcem naše zaměstnavatele. Ti dopředu věděli, kdy nám nesmí dávat dovolené. Pak využívali možného zadržení na jeden den, takzvané osmačtyřicítky. Ta snaha se těch akcí zúčastnit ale byla vždycky."

  • "Karel Mrázek byl samozřejmě na cvičení a já s jeho paní jsme se vypravili do Všetat. Do té doby jsem sice cítil jakési ohrožení, ale tím, že jsem byl rozvedený, jsem věděl, že ohrožuji jen sám sebe. A s tím jsem problém neměl. Od té doby jsem si ale uvědomil, že jsou to opravdu nedobří lidé. Ve Všetatech na nádraží nás všechny vybrali a shromáždili na nějakém statku. Tam jsem poprvé zažil opravdu největší strach. Jednalo se o paní Mrázkovou. Poté, co nás vyslechli a po nějakých šťouchancích, nás začali rozdělovat a rozvážet po okolí. Nás rozdělili, proti čemuž já jsem dost výrazně protestoval. Protože paní Mrázková měla zdravotní problémy, měla něco s koleny. Když jsem si představil, že ji někde vyhodí a bude tam s těma bolavýma nohama, měl jsem o ni strach. Požádal jsem, jestli není možné, abych s ní zůstal. Ještě teď z toho mám husí kůži, protože jeden ten estébák se ke mně naklonil a řekl, cituji: 'Neboj se, ty sráči, my se ti o ni postaráme.' A odvedli ji. Já byl úplně v hajzlu. Byla doba, kdy nebyly mobilní telefony, nic takového. Naložili mě do auta, vyhodili mě v lese u Staré Boleslavi. Nad ránem jsem došel do Prahy, tam jsem zavolal na jeden z těch havarijních kontaktů, které jsme měli, konkrétně Johnovi Bokovi. Od něj jsem se dozvěděl, že paní Mrázková je v pořádku u nich. To mi spadl kámen ze srdce."

  • "Státní bezpečnost stále fungovala. Měli jsme linku na pražské koordinační centrum. Posílalo nám informace typu, kde se co děje, co se děje v Praze nebo že k nám jedou kurýři. Někdy v půl druhé ráno se estébákům podařilo do té linky vstoupit. Představili se jako koordinační centrum a řekli nám, ať okamžitě zmizíme z budovy, že ze Slaného do Chomutova jedou tanky. To nás vyděsilo. Mělo to pozitivní efekt, že na nás zbylo mnohem víc jídla, protože polovina lidí se najednou ztratila. Druhá polovina začala zabarikádovávat dveře, což bylo legrační, protože vedle těch dveří byla skleněná výloha, které si nikdo nevšímal. Prostě amatéři. Takže to se dělo! Samozřejmě nám často volali, že tam máme bombu, to jsme ale nebrali vážně. Tohle – nevím jestli to bylo tou noční dobou – to nás vyděsilo. Po půl hodině a zpětných telefonátech jsme zjistili, že to byla kachna."

  • Full recordings
  • 1

    Kadaň, 12.09.2023

    (audio)
    duration: 01:25:00
    media recorded in project Příběhy regionu - Ústecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Kdyby nás StB nenaháněla po Chomutově, neštěkl by po nás ani pes

Jindřich Tomášek v roce 2023
Jindřich Tomášek v roce 2023
photo: Paměť národa

Jindřich Tomášek se narodil 11. prosince 1962 do rodiny důstojníka Československé lidové armády. Z toho důvodu se rodina stěhovala nejprve z Mostu do Abertam a následně do Chomutova. Tam jako dítě při návštěvě prarodičů zažil invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. V roce 1977 nastoupil na chomutovské gymnázium. To ale nedokončil, musel se oženit, narodil se mu syn a nastoupil jako dělník do elektrárny v Prunéřově. Už na střední škole v něm sílil vzdor proti komunistickému režimu. V roce 1986 se rozvedl a podepsal Chartu 77. O dva roky později ho kvůli tomu vyhodili z elektrárny, kde se mezitím stal strojníkem. Nemohl pak najít práci, přijaly ho až Československé státní dráhy jako údržbáře. Účastnil se akcí undergroundu i Charty 77. Na akce během lednového Palachova týdne nebo srpnového výročí invaze vojsk z roku 1968 ho ale Státní bezpečnost nepouštěla. Výjimkou byl Palachův týden v roce 1989, kde poprvé, podle svých slov, zažil strach po zákroku policie. V listopadu 1989 se v Chomutově podílel na rozmnožování a distribuci letáků. V roce 1990 krátce nastoupil do nemocnice v Chomutově jako sanitář, pak díky kontaktům získal místo v Praze jako poradce Bezpečnostní informační služby (BIS). V roce 2001 založil poradenskou firmu, která působila na Balkáně. V roce 2018 skončil s podnikáním a nastoupil do předčasného důchodu. Od té doby začal zvonit v kostele svaté Barbory v Otvicích u Chomutova. V září 2023 žil v Otvicích. Příběh zaznamenán díky dotaci města Chomutov.