Petr Tomíšek

„V Praze se v té době fetovaly strašné věci. Třeba rozpuštěná Algena přefiltrovaná přes vatu, do žíly. Tohle jsem nikdy nedělal. Nikdy žádné drogy. Přesto mám v rozsudku, že jsem polymorfní toxikoman. Protože soudní znalci, manželé Slavíkovi, za mnou chodili do vazby na Ruzyni a říkali: ‚Tak co, pícháš si morfin?‘ A já říkám: ‚Nepíchám.‘ Vytáhl jsem rukávy, úplně čisté ruce. ‚Neříkej, že si nepícháš morfin!‘ Já říkám: ‚Jděte do hajzlu, proč tady na mě tohle zkoušíte? Nikdy jsem to nedělal, žádné prášky jsem nikdy nebral, dejte mi pokoj.‘ – ‚Tak ty chceš do Bohnic na uzavřený pavilón? Na měsíc, na dva?‘ Toho jsem se docela bál, protože o tom jsem slyšel. To byli vlastně odsouzenci a nebylo to nic příjemného. Tak jsem s nimi začal mluvit slušně, ale rozhodně jsem jim nikdy neřekl něco, co jsem nedělal, že bych to dělal. To je blbost.“

„Dojeli si pro mě do práce, a teď mi dali na vybranou z několika trestných činů. Mohl jsem si vybrat podvracení republiky, pobuřování anebo rozšiřování omamných látek a jedů. Přišel major, který měl jméno Řepka, nevím, jak se jinak jmenoval, a říkal: ‚Podívejte se: můžete dělat, co chcete, tady odsud už vás nepustíme. Tady si můžete vybrat podle výše trestu.‘ Nedělám si legraci. Prostě neměli žádný důkaz. Proběhla domovní prohlídka, přišli s nějakým kníračem a měli vzorek marijánky. Sousedce, která byla doma, jsem říkal: ‚Kateřino, dobře se dívej, kam to dávají, protože já tady nic nemám. A jestliže se něco najde, tak je to jejich. Podívej se, támhle dávají vzorek, aby pes věděl, co má hledat.‘ Do toho přišla nečekaně máma z práce. Ta z toho byla úplně hotová. Tak jsem se zeptal, jestli ji můžu uklidnit. Řekli, že jo, tak jsem si k ní sedl a pošeptal jsem jí, aby jela do Žlebů do domečku dědy a babičky a zlikvidovala psací stroj a všechny papíry, co tam najde. To jsem jí stihl říct, a pak jsem se od ní dozvěděl, když mě pustili, že ten stroj nechala sešrotovat, což bylo docela důsledné – to mě nenapadlo, myslel jsem, že ho jenom odnese.“