Alena Tomsová

„A od Dolánek k Turnovu šel pochod smrti a já jsem na dvorku koukala u té branky. A ti vězni prostě v těch hadrech, ti byli tak zmučený, oni sotva šli. Tam když někdo třeba zaškobrtnul, tak už ho mlátili puškou Němci. No, a my jsme měli k obědu tenkrát halušky, bramboráky, placky. Teď oni šli a máma říkala: ,Já vezmu ten talíř, já jim to hodím.‘ A teď taťka, zrovna byl asi po noční, protože byl doma a on říkal: ,Opovaž se, Marie, tam nemůžeš, protože by vlítli na tebe Němci. No, a asi tak šest baráků dolů bylo pekařství, pan Drahoňovský, a ten mezi ty vězně hodil dva bochníky chleba. Stačil teda zabouchnout dveře a zamknout, protože proti němu teda Němci hnedka.“

„My jsme původně bydleli tady vedle kostela a tam byla nádherná taková parková zahrada a na konci byl altán. A my jsme tam lítali po tý zahradě a ten altán neměl zavřený okýnka, prostě byly tam nějaký okýnka a my jsme z těch okýnek skákali ven ještě s Bohoušem a byla tam ségra taky u toho. A jak jsme tak skákali, tak najednou to tam pak bylo nějaký takový divný, tak jsme říkali, že jsme tam jako skákali z okna, tak jsme dostali vynadáno, že z okna se neskáče. No, ale pak tam přišli esenbáci a oni tam našli takovouhle minu. A my jsme nad tou minou skákali, takže oni prostě tu minu zneškodnili, jo. Tak to byl ještě pozůstatek války tady.“