Hana Totušková

„To jsme si tenkrát řekly, že už toho máme dost, toho nošení toho psacího stroje do krytu. Měla jsem takový krásný Underwood, to jsem ještě nekreslila, ale byla jsem v rozpisovacím oddělení stavebního odboru. Ten krásný stroj jsem strčila pod stůl a přikryla ho pracovním pláštěm a uháněli jsme všichni ven. Velitel [civilní obrany] Man nám říkal, že se blíží od Vídně americká letadla, takže musíme urychleně vyklidit fabriku. Tak jsme uháněly až na Vršavu, tam bylo takové místečko na kopečku, kde bylo vidět krásně na Zlín. A letadla přilétávala, to byl hukot, to bylo letadel! Letěla pořád nad námi a pak poslední letka, bylo jich třikrát čtyři - dvanáct, se otočila nad fabrikou a jakoby se vracela zpátky a začaly se sypat bomby. Sypalo se to, jako když otevřete krabičku zápalek. A začalo to bouchat, rachot, kouř! Zasáhli i plynárnu, vypouštěl se plynojem. To tak hvízdalo. No hrůza.“

„Po osvobození v pětačtyřicátém jsme na tatínka čekali. Nevěděli jsme nic. Byla tam karanténa. Buchenwald osvobodili Američané a řádil tam tyfus. Takže jsme měli opravdu strach. Když se pak tatínek konečně vrátil, byl ve strašném stavu. Vážil jenom 48 nebo 47 kilo. Hubený, zuby měl vyražené, nehty neměl. Na nohou taky. Při výsleších jim strkali něco pod nehty, mučili je. Byl hrozně zbědovaný.“