Hana Totušková

„Pak jsem pracovala v dřevákové dílně, tam se vyráběly dřeváky. A musela jsem vždycky přijít dřív do práce. Měla jsem takovou vysokou mašinu, tam bylo takové kopýtko. A když dřeváky popojížděly na kruhu, tak jsem musela ten dřevák vzít, nasadit na to kopýtko a zespodu vypálit značku a číslo. Ale muselo to být rozžhavené. Jednou jsem přišla trochu později a neměla jsem to ještě pořádně rozžhavené a pořádně se to nevypálilo. Mistr to zjistil, vzal všechny ty špatně označené dřeváky, přišel ke mně a hodil mi je na hlavu. Bylo to strašné. Říkal: ´Ty nevíš, holka, že nemáš pokračovat ve špatně započaté práci? Když ti to nefunguje, musíš zastavit kruh.´ Když jsme pás zastavili, rozsvítilo se nad námi červené světlo. Mistr hned přiběhl, co se děje. Když se nám třeba pokazil stroj, hned poslal pro mechanika. Pak jsme platili pokutu. Měli jsme splnit třeba dva tisíce párů za den, a když bylo nějaké zmeškání a nesplnila se předepsaná kvóta, tak i mistr měl méně peněz. A nám pak srazil něco z výplaty. Výplaty jsme měli každý týden. Na první výplatu jsem dostala 420 korun. To bylo za týden spousta peněz.“

„To jsme si tenkrát řekly, že už toho máme dost, toho nošení toho psacího stroje do krytu. Měla jsem takový krásný Underwood, to jsem ještě nekreslila, ale byla jsem v rozpisovacím oddělení stavebního odboru. Ten krásný stroj jsem strčila pod stůl a přikryla ho pracovním pláštěm a uháněli jsme všichni ven. Velitel [civilní obrany] Man nám říkal, že se blíží od Vídně americká letadla, takže musíme urychleně vyklidit fabriku. Tak jsme uháněly až na Vršavu, tam bylo takové místečko na kopečku, kde bylo vidět krásně na Zlín. A letadla přilétávala, to byl hukot, to bylo letadel! Letěla pořád nad námi a pak poslední letka, bylo jich třikrát čtyři - dvanáct, se otočila nad fabrikou a jakoby se vracela zpátky a začaly se sypat bomby. Sypalo se to, jako když otevřete krabičku zápalek. A začalo to bouchat, rachot, kouř! Zasáhli i plynárnu, vypouštěl se plynojem. To tak hvízdalo. No hrůza.“