Helena Třeštíková

„Rodiče tam přijeli za mnou, na deset dní jsme měli plánovanou společnou dovolenou v Německu a ve Švýcarsku u nějakých kamarádů, což oni strašně dlouho plánovali a dávali dohromady, taky to pro ně byla první cesta na Západ. Přijeli 19. srpna, vyrazili jsme, a 21. srpna přišli Rusové. To byla hrozná chvíle, kdy jsme chvíli nevěděli, co se tady děje. Byli jsme u přátel v Saarbrückenu, a tak jsme se dívali na televizi, tam byly záběry z Václavského náměstí, z našeho bydliště, tanky, to bylo opravdu něco hrozného. Telefonovali jsme babičce do Prahy a ta říkala: ,My jsme v pořádku, buďte tam a radši se nevracejte!‘ Tak jsme ještě pokračovali do Švýcarska po té plánované trase. Švýcarsko bylo plné uprchlíků z Československa, kteří utíkali v hrůze před Rusama. Švýcarsko, které jinak bylo velmi odtažité k emigrantům, tak udělalo něco neuvěřitelného. Otevřelo náruč všem Čechům, nabízelo pobyt, vyřízení všech formalit, čemu se vždycky bránili. Takže to byla dokonalá příležitost tam zůstat.“

„Rodiče o tom začali vážně uvažovat, protože měli za sebou nějaký blbý zkušenosti ze života tady. Táta, kterej byl právník, pracoval deset let jako lakýrník z politických důvodů. Takže si taky užil svý. Tak o tom uvažovali a já jsem řekla, že já v žádném případě někde jinde zůstávat nebudu, že já se chci vrátit. Na tom postoji jsem setrvala. Oni se pak nakonec taky rozhodli, že se vrátíme. Já jsem ještě asi měsíc dosluhovala u té rodiny, jak bylo domluveno, než jim přišla další au-pair. Ale už jsem se nemohla dočkat toho, kdy zase přijedu do toho chudýho špinavýho Československa, kde je všechno oproti tomu lesklýmu zářivýmu Západu takový nedokonalý, ale pro mě smysluplný, a když jsem přejížděla hranice, vracela jsem se vlakem, tak jsem brečela a řekla jsem si, že nikdy v životě neopustím svoji zemi a že budu tady, ať se děje, co se děje, dobrý, zlý, všechno, že to je kout, kde jsem se narodila a kde chci bejt a nechci bejt nikdy nikde jinde.“