Irma Trksáková

„Od děcka až po stařenku všecky tam byly nahé. A to by ještě bylo ušlo, ale ti obyčejní, řadoví vojáci SS v uniformě s puškou mezi námi chodili, než tu sprchu pustili, a smáli se. My jsme nevěděly, kam dát ruce, jestli sem nebo sem, co máš ukrýt, co máš schovat, a oni se chechtali. Dokonce některých se dotkli, některých mladých, a tak… To bylo tak hrozně ponižující! Dneska je nahost samozřejmá, dneska se ukazujou ženy i muži nazí, nic to není, ale tenkrát my jsme byli docela jinak vychovaní. Prostě nebylo to pravidlem, aby v rodině chodil někdo nahý a ukazoval se. Takže to bylo hrozné ponížení, když se na tebe dívají mladí muži a ještě se vysmívají. Ne těm mladým, které byly hezké, ale těm babkám, které měly už břicho nebo jim visely prsa. Smáli se tomu, jak jsme vypadaly. To bylo snad horší, než kdyby nás uhodil.“

„To se nedá vůbec popsat, dávali jim jed orálně, dávali jim injekce do srdce, nechali je zmrznout, vyhladovět, mlátili je, prostě zabíjeli je, že jim dlouho žily – starý, nemocný ženy.“

„Když skončila válka, oni věděli, kdo to je, a mnoho našich soudruhů tenkrát se hlásilo k tajné policii. A Honza Maršálek, to je taky známé jméno, ten nepracoval s námi, on odešel do Československa. Co tam dělal, nevím. A Maršálek byl taky u tajné policie a oni se dozvěděli, že toho našeho zrádce převzali Angličané. A žádali, aby Peter Lunge jako vysoký funkcionář u policie to zařídil, aby ho vydali. A Angličané ho nevydali a používali ho dále pro tentýž úkol a on zůstal v té jejich CIA nebo jak se to jmenuje, a oni ho nevydali.“

„Jela jsem na kole domů a přijdu domů a vidím, že před naším domem stojí auto. To byla výjimka, nikdo tehdy neměl auto. A já jsem si přitom vůbec nic nemyslela. Kdybych to byla tušila, tak bych odjela, určitě bych se někde schovala na čas. No, já přijdu domů a u nás jsou dva gestapáci. Můj otec byl velký houbař a tenkrát rostly ty václavky, halamasch se tomu říká německy, a k večeři byly ty houby. A oni ještě řekli, že můžu jíst. Chuť jsem neměla žádnou, ale tak jsem to rvala do sebe, abych neukázala, že mám strach nebo nějakou obavu, tak jsem hrála klidnou a tak.“