The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Trojan (* 1956)

• hudební skladatel a pedagog

• narodil se 14. srpna 1956 v Domažlicích

• jeho otcem je farář Českobratrské církve evangelické Jakub S. Trojan

• v lednu 1969 jeho otec pohřbíval sebeupáleného studenta Jana Palacha

• v roce 1977 jeho otec podepsal Chartu 77

• Pavel Trojan od dětství hrál na klavír a komponoval hudbu

• z politických důvodů měl problémy při přijetí na školy

• na konzervatoř byl přijat až v roce 1977 v důsledku mezinárodní diplomacie

• také na HAMU se dostal až napotřetí v roce 1982

• v roce 1992 se stal zástupcem ředitele a roce 2004 ředitelem Pražské konzervatoře

Hudební skladatel a pedagog Pavel Trojan vyrůstal v rodině teologa a faráře Českobratrské církve evangelické Jakuba Schwarze Trojana, pozdějšího signatáře Charty 77, známého mimo jiné tím, že pochovával Jana Palacha. Farářkou ale byla i Pavlova maminka Karla, jejíž dívčí příjmení Schwarz tatínek podle staré evangelické tradice přijal do svého jména.

Pavel Trojan se narodil v roce 1956 v Domažlicích, rané dětství prožil s rodiči a sestrou Blankou ve Kdyni na Šumavě, kde jeho otec „farářoval“. V padesátých letech se Jakubu S. Trojanovi podařilo přestavět místní dělnický dům na kostel a faru, což byl v době protináboženského tažení mimořádný počin. V duchu Nové orientace, neformálního evangelického hnutí, k jehož hlavním představitelům patřil, vychovával své děti k přesvědčení, že víra znamená zodpovědný život.

„To asi byl ten největší dar,“ konstatuje Pavel Trojan. „I když můj vztah k víře jako takové je už v dospělosti trošku vlažnější, zůstalo mi přesvědčení, že víra není nějaká záliba, kdy se člověk utěšuje tím, že se modlí k pánubohu. Je to výzva k zodpovědnému životu, k životu v nejlepším slova smyslu angažovanému.“

Vypadalo to, že Palachův čin byl marný

V roce 1966 úřady odvolaly Jakuba S. Trojana z jeho působiště ve Kdyni a rodina se stěhovala k novému sboru do Libiše u Neratovic. Tou dobou se již desetiletý Pavel učil na klavír a měl za sebou první dětské skladebné pokusy. „Sám jsem si tak preludoval. Tatínek viděl, že vymýšlím, a zapsal mi asi čtyři skladbičky.“ Na faře v Libiši dostal vlastní pokoj s klavírem a cvičit mohl i na křídle Petrof, které stálo v bohoslužebné místnosti. Začal hudebně doprovázet bohoslužby, konané buď přímo na faře nebo v barokním kostele s varhany a „koupelnovou“ akustikou. V tomto prostředí mohl rozvíjet své hudební nadání – byť stále převážně jako samouk.

Trojanovi se často stýkali s dalšími farářskými a evangelickými rodinami z okruhu Nové orientace – s Hejdánkovými, Kocábovými či Bauerovými. S liběchovským farářem Edmundem Bauerem a jeho manželkou například v srpnu 1968 prožili i týden bezprostředně následující po sovětské invazi. „Myslím, že u nás v té době i nocovali. Byli jsme přilepení k rozhlasu. Pro mě to byly určující zážitky,“ tvrdí Pavel Trojan. „Řekl bych, že pro moji generaci tím nějaký socialismus skončil.“

Vzápětí se jich velmi dotkly události kolem sebeupálení Jana Palacha v lednu 1969. Palach totiž pocházel z nedalekých Všetat a byl členem libišského evangelického sboru. O Vánocích roku 1968, krátce předtím, než se rozhodl k radikálnímu činu, zašel do libišského kostela. Při loučení s farářem Trojanem pak údajně mluvil o tom, že v situaci, ve které jsme, by církve „měly něco dělat“. O čtrnáct dní později při pohřbu svého strýce vyslechl Trojanovo kázání na text z Matoušova evangelia Blahoslavení, kteří trpí pro spravedlnost. „Když se pak Státní bezpečnost snažila tátu obvinit z toho, že Palacha k činu navedl, teprve ex post jsem si vzpomněl, že s ním skutečně mluvil,“ přibližuje Pavel Trojan, jak si události pamatuje on. „Ale byl to jen takový zdvořilostní rozhovor. Táta určitě ve svých kázáních vedl všechny ovečky k zodpovědnému životu, takže každý si z toho mohl dovodit, co chtěl.“

Jakub S. Trojan poté Jana Palacha také pohřbíval: ve svém kázání tehdy zdůraznil, že Palachův čin nebyl sebevraždou, ale výzvou, abychom my ostatní se sebou něco pozitivního udělali. V podobném duchu – jako odvážný pokus zburcovat společnost – chápe Palachovo sebeupálení i Pavel Trojan. „Když u nás nakonec totalitní systém přece jen padl a Palach je dnes oslavován, vidím v tom určité zadostiučinění. Vzpomínám na to i prizmatem těch sedmdesátých osmdesátých let, kdy to vypadalo, že to bylo marné. Že to bylo k ničemu.“

Prokázat, že u nás není diskriminace

V roce 1969 si ještě neuměli představit, kam až budoucí „normalizace“ zajde. Na dlouhou dobu naposledy se toho roku ještě podívali na západ – do Skandinávie a Německa. Emigrovat nechtěli. Vrátili se a v roce 1971 Pavel Trojan nastoupil na mělnické gymnázium – to samé, kde o pět let dříve maturoval Jan Palach. Pavla přijali ještě bez potíží, ideologie prý do výuky příliš neprosakovala a většina kantorů studentům dávala najevo, že si myslí něco jiného, než jak zněl oficiální výklad.

Někdy ve třetím ročníku uzrálo rozhodnutí, že se chce věnovat hudbě. Intenzivně cvičil na klavír, ale více ho bavilo komponování – různě improvizoval a své improvizace si nahrával na kazetový magnetofon. Rodiče kontaktovali klavíristku Annu Máchovou Heryánovou – ženu jejich známého, faráře Ladislava Heryána – a ta zas Pavla spojila s muzikanty, jako byli Petr Eben či Václav Dobiáš. Soukromě se připravoval i u skladatelů Zdeňka Hůly a Jindřicha Felda.

Mezitím však normalizace pokročila a po maturitě v roce 1975 se ukázalo, že dostat se na konzervatoř už je politický problém. O rok dříve ostatně komunistické úřady sebraly jeho otci státní souhlas k výkonu duchovenského povolání a Jakub S. Trojan se až do svého důchodu musel živit jako podnikový ekonom.

O přijetí na konzervatoř tehdy nerozhodovala odborná komise, ale „vyšší místa“. Takže ačkoliv odborně podle svých slov každoročně uspěl, přijat byl až v roce 1977, poté, co mezitím absolvoval dvouletou nástavbu na Vyšší odborné škole ekonomické a paradoxně také v roce, kdy jeho otec podepsal Chartu 77. Jak je totiž dobře známo, založení Charty 77 bylo reakcí na helsinskou Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, kde se i sovětský blok zavázal k dodržování lidských práv. Při následných jednáních této konference v Bělehradě v letech 1977–1978 pak Československu mohlo být vytýkáno, že dětem disidentů je u nás z politických důvodů znemožněno studium. „Naši vyjednavači tam asi dostali seznam lidí, kteří nemohou studovat. A byli připraveni odpovědět: ‚Ne, ne, oni můžou.‘ A proto jsme pak byli přijati,“ vysvětluje Pavel Trojan, jak do jeho osudů kladně zasáhla mezinárodní diplomacie. „Za vhodné situace, když soudruzi potřebovali prokázat, že u nás není žádná diskriminace, jsem se napotřetí na tu konzervatoř dostal.“

Realita zůstávala za zdmi budov

Škola si podle něho i v době totality uchovala podstatnou část své předkomunistické atmosféry. „Lišilo se to v tom, že tam studovaly děti papalášů, které by se tam jinak nedostaly. A naopak tam třeba nestudoval někdo, kdo by tam studovat měl.“ Podobnou výhradu šlo vznést i vůči pedagogickému sboru a kupříkladu ředitel Martiník by podle Pavla Trojana za normálních okolností ředitelem pravděpodobně nebyl. „Ale je pravda, že v rámci možností se snažil zachovat atmosféru co nejméně zasaženou ideologií.“ Tak jako i na jiných školách či v podnicích fungovala i na konzervatoři stranická buňka, ale v zásadě tam prý „nebylo nedýchatelno“.

Studoval skladbu a od roku 1980, kdy na konzervatoři složil svou další maturitu, se pokoušel dostat na HAMU – uspěl z politických důvodů znovu teprve napotřetí. Klíčovou roli v jeho přijetí v roce 1982 sehrála tentokrát prý zřejmě přímluva jeho učitele Jiřího Pauera, který byl v pražském stranickém výboru. „Tradovalo se o něm, že je sice přesvědčený komunista, ale ne nějaký sekerník nebo kariérista ve špatném slova smyslu.“

V prvních ročnících studia HAMU se již také živil jako korepetitor a v roce 1983 se oženil. Ani narození prvního dítěte o rok později ho ale nezachránilo před povinnou vojenskou službou. Byť jako vysokoškolák měl za sebou půl roku vojenské katedry, odvedli ho v osmadvaceti letech na celé dva roky. Strávil je v Táboře u Vojenské hudby Tábor. „Z hudebního hlediska to nebyly ztracené roky, spíš z toho životního. Syna jsem viděl jednou za měsíc, když mi dali opušťák – a to ještě kdoví jestli.“

Po návratu z vojny v roce 1986 pokračoval ve studiu HAMU a vedle toho již také začal učit hudební teorii na konzervatoři: ředitel Martiník ho zaměstnal bez ohledu na rodinný kádrový škraloup. Na obě tyto instituce – konzervatoř i HAMU – Trojan vzpomíná s vděčností jako na poskytovatele kvalitního vzdělání, kde komunistická realita do velké míry zůstávala za zdmi budov.

Přes otcův podpis Charty 77 se podle svých slov v disentu sám nijak neangažoval, aktivně se zapojil teprve během sametové revoluce, kdy se podílel na činnosti Občanského fóra.

Po revoluci museli z konzervatoře odejít kantoři, kteří tam dřív byli spíš z kádrových důvodů – a to včetně ředitele Martiníka. V roce 1992 se Pavel Trojan stal zástupcem nového ředitele Věroslava Neumanna, který se do vedení školy nominoval s heslem „Vracíme se do Evropy“, a poté v roce 2004 i přímo ředitelem. Konzervatoř se v jeho éře skutečně otevřela světu a navázala kontakty se zahraničím, zaváděla ale také počítačové technologie a postavila si ve vlastním vnitrobloku koncertní sál.