Pavel Trojan

* 1956

  • „Já bych řekl, že ten největší přínos evropské hudby spočívá v tom, že bylo vynalezeno notové písmo. Právě ten Guido z Arezza vymyslel vlastně notové písmo s cílem zapsat právě už tehdy ten rozvíjející se chorální zpěv. Protože neustále vznikaly nové a nové zpěvy a jenom aby byli schopni si to zapamatovat – protože oni měli takové ty neumy, kdy zapisovali jenom směry toho zpěvu a to už prostě nestačilo – tak se vytvořilo písmo schopné lépe zapsat ten existující zpěv. Ale světe div se, ona ta evoluce vždycky probíhá tak, že to, co vznikne, má nějaké důsledky, které nejsme schopni dosáhnout. A tím důsledkem byl vznik kompozice jakožto umění srovnatelného, já nevím, s literaturou nebo s malířstvím. Protože teprve tehdy – a jedině v Evropě – vznikla hudební kompozice jako hudební kompozice a to způsobilo to písmo.“

  • „Víte, já si myslím, že možná jsme měli takovou iluzi trošičku, že ten režim přece jen, že už to nejsou ta padesátá léta. A je fakt, že oni se… Jednou jsem měl takovou nepříjemnou (zkušenost), když u nás byli, já jsem šel do školy – do Prahy na tu nástavbu. Tak oni nějak ráno si přijeli pro tátu a já jsem šel. Chtěli, když už odcházím, abych jim ukázal tašku, abych neodvážel nějaké spisy. Já tam měl jenom školní věci. Takže jsem jim to musel dát, aby si to prohlídli. To bylo takové nepříjemné. Jinak – my jsme se jich nebáli. My jsme se jich fakt nebáli. Nikdy by mě nenapadlo rodičům vyčítat, že byli angažovaní, že jsme kvůli tomu měli… My jsme to prostě brali, že to je nezbytné. A nevzpomínám si… Trápilo mě, že nemůžu cestovat, já jsem opravdu od devětašedesátého, kdy rodiče udělali takovou cestu po Skandinávii, přes Hamburg jsme se vraceli – tak jsem do roku 1988, kdy jsme vycestovali s manželkou, to tehdy už trochu ty ledy se začaly uvolňovat, tak jsem devatenáct let vlastně nebyl na západě.“

  • „Ten fakt, že jsem vyrůstal v rodině evangelických duchovních mě – a jistě i moji sestru – ovlivnil zcela zásadně. Tatínek, jak známo, byl členem Nové orientace, patřil k tomuto směru. Takže jsme byli vychováváni k tomu, že víra vede k zodpovědnému životu, v nejlepším slova smyslu angažovanému. To asi byl ten největší dar. I když v dospělosti už můj vztah k víře jako takové je trošku vlažnější, tak mi zůstalo to, že to není nějaká taková jenom záliba, že člověk se nějak utěšuje tím, že se modlí k pánubohu, ale je to výzva k zodpovědnému životu. A to si myslím, že bylo to nejcennější. A pokud jde o moji profesi nebo poslání skladatelské, tak v tom mě rodiče podporovali, ač nebyli hudebníky, a tu cestu se mi snažili nějak prorazit.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 05.01.2023

    (audio)
    duration: 02:01:14
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 26.01.2023

    (audio)
    duration: 02:13:39
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Na konzervatoř se dostal až díky mezinárodní diplomacii

Pavel Trojan počátkem 70. let
Pavel Trojan počátkem 70. let
photo: Archiv pamětníka

Pavel Trojan je hudební skladatel a pedagog. Narodil se 14. srpna 1956 v Domažlicích, vyrůstal ve Kdyni a Libiši v rodině evangelických duchovních. Jeho otcem je farář Českobratrské církve evangelické Jakub S. Trojan, pozdější signatář Charty 77. Na přelomu 60. a 70. let působil jeho otec při libišském evangelickém sboru, jehož členem byl také Jan Palach. Palach krátce před svým činem vyslechl Trojanovo kázání a po jeho sebeupálení ho Jakub S. Trojan pohřbíval. Pavel Trojan od dětství hrál na klavír a komponoval hudbu. Maturoval na mělnickém gymnáziu v roce 1975, z politických důvodů se nemohl dostat na konzervatoř. Přijat byl až napotřetí v roce 1977, paradoxně poté, co jeho otec podepsal Chartu 77 a na bělehradských následných jednáních Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě bylo československým vyjednávačům vytýkáno, že dětem disidentů je u nás bráněno ve studiu. Poté pokračoval studiem na HAMU, kam byl přijat opět až napotřetí v roce 1982. V roce 1986 začal Trojan vedle studia na HAMU vyučovat na konzervatoři, se kterou je spjatý dodnes. Od roku 1992 byl zástupcem ředitele a v letech 2004–2018 ředitelem Pražské konzervatoře.