The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Trpák (* 1935)

• narozen 15. října 1935 v Pacově

• jeho otec Jan Trpák podnikal ve výrobě jemného koženého zboží

• v roce 1947 otec dokončil výstavbu vlastní továrny

• továrna po roce 1948 zestátněna a zařazena pod n.p. Kozak

• sedmičlenná rodina v červnu 1950 vystěhována na statek do osady Cetule

• otec Jan Trpák při práci na statku v červnu 1951 tragicky zahynul

• Josef Trpák nemohl studovat, nastoupil do učení na mědikovce v Pacovských strojírnách

• v roce 1958 poslán na roční brigádu do uranových dolů na Příbramsku

• v letech 1974 - 1976 vedoucím technické přípravy

• na jaře roku 1989 zvolen do předsednictva odborové organizace Modřanských strojíren

• v listopadu 1989 se účastnil generální stávky v Temelíně

“Otcovu smrt jsem skutečně přičítal lidem, kteří měli na svědomí naše vystěhování. Zřejmě to byla osobní msta, protože kolem otce byli neúspěšní lidi, kteří se dostali k moci a na něm demonstrovali sílu. Byla to závist těch, kteří nebyli schopni se sami o sebe postarat. Vím, že odpouštění není často úplně jednoduché, ale odpouštět by se mělo, jen ne zapomínat.”

Příběh pana Josefa Trpáka se začal psát rokem 1935, ve kterém se 15. října narodil v Pacově a jeho rodiče Jan a Emilie Trpákovi v tom samém roce zpečetili své manželství. Započali tak novou společnou životní etapu, která šťastně trvala jen do počátku padesátých let. Kolotoč nešťastných událostí se spustil politickým únorovým převratem 1948 a nezastavil se ani tragickou smrtí.

 

Ze stejného těsta

Josefův tatínek Jan Trpák se vyučil ozdobníkem v pacovském podniku pana Weinera, pro kterého se svojí manželkou Emilií začali po svatbě oba pracovat. O dva roky později si Jan Trpák založil živnostenský list, zaměstnal několik lidí a začal podnikat. V dnes už bývalé restauraci Beseda na pacovském náměstí si pronajal taneční sál a spolu s bratrem Jiřím rozjeli tovární výrobu koženého jemného zboží. Provozovnu moderně vybavili - během druhé světové války měl pro své zaměstnance závodní kuchyň. Přespolním, kteří do podniku docházeli, poskytl i možnost ubytování. Sám dobře věděl, jaké to je. Vždyť v dobách svého učení do Pacova sám docházel. Časně ráno opouštěl své rodiště a večer se zase do deset kilometrů vzdáleného Prasetína pěšky navracel. Pocházel ze čtyř sourozenců vychovaných matkou, protože otec padl v roce 1915 v první světové válce. Sourozenecká soudržnost a vzájemná pomoc formovala právě jeho sociální cítění, a tak se i později snažil být ke svým zaměstnancům vlídný a naslouchal jejich prosbám. Se svým bratrem už tehdy zřídili zvláštní sociální fond. Svým zaměstnancům se finanční příspěvek poskytoval při svatbě, narození dítěte nebo například při nemoci. Podniku se i ve válkou zmítaných časech poměrně dařilo. Vyráběli aktovky, kufry a jejich zboží šlo na odbyt. Jiří Trpák se v roce 1944 osamostatnil a v Táboře založil prodejnu s koženým zbožím.

 

Vzpomínka na drobného továrníka Weinera

Malý Josef mezitím nastoupil na měšťanku a dodnes si živě vybavuje tehdejší útlak židovských spoluobčanů. “Poprvé jsem viděl, čeho byli naši lidi schopni. Násilí neprováděli jenom Němci, ale taky naši lidi! Pamatuji si velmi dobře, jak staří Židé zametali náměstí. Pan továrník Weiner byl takový malý, drobné postavy, hodili přes něj prostěradlo, na hlavu mu dali čepici a vozili ho na vozíku po náměstí a posmívali se mu. Tohle mi zůstalo v paměti po celý život. Poprvé jsem viděl, jak může být někdo tolik ponižován a urážen.” S příchodem konce války přišla i radost, že život se zase navrátí do starých kolejí. Jan Trpák snil o své vlastní továrně a v roce 1946 se rozhodl svůj sen přeměnit ve skutečnost. Vybral příhodné místo na kraji města, vypůjčil si od banky peníze a započal výstavbu, kterou během jednoho roku dokončil. Podnik moderně vybavil a zaměstnal přes třicet lidí. Výroba se ujala a jejich zboží se začalo prodávat do Prahy a dalších velkých měst. Krom toho se rodina přestěhovala přímo do továrny, kde nechal pro svoji početnou rodinu zřídit nový byt. Po synu Josefovi totiž následovali ještě sourozenci Jiří, Zdenka, Jana a nejmladší Milan.

 

Poúnorové hroucení

Z kalendáře se vytrhl poslední list roku 1947 a s novým rokem zanedlouho nastal i Vítězný únor, což přineslo plno zásadních změn. Určitá skupina lidí inklinovala k socialismu, ve kterém místo společenské rovnosti převládala nenávist, sobeckost a závist. Komunistický režim tak dokázal společnost rozdělit do dvou rozličných táborů. Po přerušení svobodného vývoje Československé strany národně sociální byl po přejmenování strany Jan Trpák zbaven funkce a následovaly životní peripetie, jež měly dopad na celou rodinu. Nejprve 12. ledna 1949 přišlo vyjádření Tělocvičné jednoty Sokol v Pacově o vyloučení jejího věrného člena a přispěvatele Jana Trpáka. Ve vyrozumění je pak okázale uvedeno: “…Správní sbor jednoty má za úkol Tobě oznámiti vyloučení z řady členstva jednoty z důvodu Tobě již známých…”

V březnu v podniku zavedli národní správu a v září byl podnik dle vyhlášky Ministerstva průmyslu zestátněn, a to včetně veškerých nemovitostí, zařízení a příslušenství, a začleněn pod národní podnik KOZAK (kožedělné závody Klatovy). To už byl Jan Trpák ze svého podniku odvolán a poslán na místo pomocného dělníka u zedníků. Ale představitelům akčního výboru Národní fronty v Pacově se to zdálo přece jen jako nedostatečný trest a Jana Trpáka přeřadili do nedaleké cihelny v Hrádku. Likvidační plán, jak se zbavit pro režim nepohodlných lidí, ale nadále pokračoval. V květnu 1950 zasáhla celou rodinu další rána. Dle nařízení MNV v Pacově mají do patnácti dnů opustit svůj byt a vystěhovat se do vesnice Kámen do náhradního bytu o dvou místnostech. Situaci ilustruje odvolání, ve kterém se Jan Trpák proti výměru ohradil: “…Jsem ženat a mám 5 nezletilých a nezaopatřených dětí, z nichž 2 mají nález na plicích a otevřenou tuberkulosu. Ve svém dosavadním bytě mám kuchyni a 4 obytné místnosti. Vzhledem k uvedenému zdravotnímu stavu svých dvou dětí spí tyto odděleně od zbývající rodiny, čímž užívací právo jedné místnosti jest konsumováno. Náhradní byt, který se mi přiděluje, se skládá ze zdravotně závadné kuchyně a pokoje, ačkoliv dle platných předpisů mám nárok na jednu kuchyni a 3 pokoje. Jelikož je nás sedm, potřebujeme do tohoto náhradního bytu umístit 7 postelí, což nám není nikterak možno, a to ani v tom případě, že bych v novém bytě zavěsil ku stropu kuchyňský sporák a nad postelemi zřídil dřevěné lešení. Tímto bydlení bych se přiblížil kultuře neandrtálské, jelikož jak já, tak i mé děti bychom byli nuceni chodit po čtyřech…”

Odvolání bylo jen částečně a dočasně vyslyšeno. Nově se tak měli stěhovat na statek do odlehlé osady uprostřed polí zvané Cetule, severně od Pacova pod kopcem Strážiště.

 

Babiččino rozloučení

Sedmičlenná rodina tak byla odkázána na místo, kam vedla jen prašná polní cesta. Vybydlená pastouška na konci osady o dvou malých místnostech bez elektřiny a zavedené vody. Po nedělích sem Jan Trpák docházel a připravoval bývalý deputátní byt k nastěhování. Už dlouhé roky se v něm totiž proháněl jen vítr a myši. V obou místnostech bylo potřeba vyměnit podlahu, stěny vyspravit a nabílit a pak už přišel den stěhování. “Bylo tomu těsně po svátku mistra Jana Husa. Městský národní výbor zajistil dvě nákladní auta, na které se naložil veškerý nábytek, který rodiče měli. Na vše dohlížel zástupce vedení národního podniku Kozak. Část zaměstnanců z továrny nám s věcmi pomáhala, ale někteří měli obavy s mým otcem vůbec promluvit na veřejnosti. Později, když ho v Pacově potkali, snažili se mu vyhnout nebo ho raději neviděli,” vypráví Josef Trpák.

Komunistická zvůle a snaha o pomstu přetrvávala. Ani tady, v odlehlém koutě světa, nenechali Jana Trpáka v poklidu s jeho rodinou žít. Ještě v říjnu toho roku ho poslali do uhelných dolů. Domů za svými pěti dětmi a manželkou se podíval jen na Vánoce. Až po půlroční službě v ostravských dolech začal pracovat jako zemědělský dělník na statku v Cetuli, kde také žili a hospodařili starší manželé Stuchlíkovi se svým synem. Jednoho večera odjel Jan Trpák s koňmi na krmení a v jednom nešťastném momentu spadl z vozu přímo pod nohy jednoho z koní a ten ho na místě usmrtil. “Na tom voze s ním jel můj bratr Jiří. V té době mu bylo třináct let. Ani nedokážu pochopit nebo si vysvětlit, jak se tak malému a slabému klukovi podařilo, že tatínka dokázal na valník naložit a přivézt ho do statku. Pozval se doktor a ten se dostavil snad za více jak dvě hodiny. Konstatoval už pouze tatínkovu smrt. Ten samý den, bylo to červnové úterý, nás přijela odpoledne navštívit babička - maminka mého otce, a večer se tatínkovi stala tahle nehoda. Jako by se s ním ještě naposledy přijela rozloučit,” vzpomíná Josef Trpák. O týden později se v Pacově konal důstojný pohřeb, kterého se účastnilo více jak pět set lidí. Tichá manifestace s pěti kněžími kráčela od severní části města ke hřbitovu. Smuteční průvod se zarazil u rozcestí k bývalé továrně Jana Trpáka a u litinového křížku stojícího u cesty ještě farář vykonal poslední rozloučení se zesnulým.

 

S nahřátou cihlou pod peřinu

Až smrt Jana Trpáka zastavila nástrahy pokládané komunistickými funkcionáři do cesty rodiny Trpákových. Ideologický nátlak a šikanu najednou vystřídalo úřední ticho. Některé z nich možná doběhlo i černé svědomí. Po smrti otce zůstalo pět polosirotků s matkou. Nyní se ocitli ještě v tíživější finanční situaci, která je dovedla k rozprodání zbylého drobného majetku. Nejmladšímu Milanovi bylo pět let a sestře Janě jen o rok více a na přechodnou dobu se jich ujala teta. Podobně tomu bylo i u Josefovy další sestry Zdenky. Tu si k sobě vzal pro změnu strýc z otcovy strany, a tak na statku v Cetuli zůstal jen Josef se svým bratrem Jiřím a maminkou. Pomocnou ruku jim nabídl kněz Ferdinand Kondrys, který v letech 1948 - 1952 působil v římskokatolické farnosti v Pacově, odkud musel po nátlaku Státní bezpečnosti odejít. V několik kilometrů vzdálené obci Zhoř stávala už v tu dobu opuštěná farní budova, kde už po deset let nikdo nebydlel a kam jim nabídl se přestěhovat. I na faře se podepsal zub času, ale po drobných opravách se paní Emilie v doprovodu svých dvou synů v listopadu 1951 mohla stěhovat do Zhoře. “Bylo to tam dost rozkradené a zničené. Budovu pak do užívání převzalo JZD, které se k tomu chovalo dost bezohledně. Co mohli, tak zničili a zmařili. Nebyla tam v tu dobu ani voda. Dřevěná pumpa ztrouchnivěla a spadla do studně, takže pro vodu se chodilo přes celou vesnici. Střecha byla děravá a ze všech stran tam foukalo. Ze dvou místností se vytápěla jen ta jedna, protože byl nedostatek uhlí, které se dostávalo jen přídělem. A ve druhé místnosti, ve které se spalo, byla strašlivá zima. Na noc, aby se člověk trochu zahřál, tak jsme si každý na kamnech nahřáli cihlu, zabalili do novin a strčili k nohám, a tím jsme se zahřáli,” popisuje podmínky na bývalé faře Josef Trpák. Maminka Emilie si tam nakonec zvykla, přizpůsobila se a žila zde po dobu dalších pětadvaceti let. Pobírala nepřiměřený důchod, který stát vyměřil na směšných 180 korun měsíčně a zemřela v roce 1976.

 

Poučení a rozhled od mladého politického vězně

V době přestěhování do Zhoře bylo Josefovi šestnáct let. Aktivně se věnoval sportu. V kopané patřil ke kanonýrům pacovského mužstva do té doby, než ho zastavilo vážné zranění kolena. Učil se v Pacovských strojírnách potravinářského průmyslu, ale vyrůstal a byl vychován v domnění, že půjde v otcových šlépějích a jeho podnik jednou převezme. Když došlo k převratu a nad jejich továrnou se začala stahovat mračna, začal uvažovat o pedagogickém studiu. I přesto, že měl v posledním ročníku na konci školního roku na vysvědčení jen dvě dvojky, bylo mu řečeno, že člověk takového třídního původu by měl být převychován prací, a tak nastoupil do strojíren a další tři roky se učil mědikovcem.

Roku 1955 odešel na vojenskou službu na letiště Tri Duby ve slovenském Zvolenu a po svém návratu pracoval znovu ve strojírnách. U zdejších komunistů v Pacově nebyl samosebou nikdy oblíben a nutili ho odejít na brigádu do příbramských uranových dolů. Tam nakonec i odešel, ale pod podmínkou, že mu bude dovoleno večerně studovat střední průmyslovou školu, s čímž souhlasili a opatřili mu doporučení ke studiu. Absolvoval přijímací pohovor a od roku 1958 nastoupil jak k dálkovému studiu v Příbrami, tak na práci v dolech. “Pracoval jsem na šachtě společně s vězni z lágrů Vojna a Bytíz. Tam člověk teprve viděl, že jsou tam posláni opravdu nevinní lidé. Ráno je přivezli v autobusech, svázané lanem a v poutech pokračovali přes vrátnici. Každá šachta byla oplocená dvojnásobným drátěným plotem a mezi nimi byla ulička, která byla vysypaná pískem a v každém rohu měli budky s hlídkou a kulomety. Když člověk viděl, jak tam trpěli a mluvili o poměrech, v jakých žili, například že za trest byli posláni do kobky, která měla asi tři metry a byla metr a půl široká s betonovou podlahou a jídlo dostávali obden, bylo to strašné,” vypráví pan Josef Trpák.

Mezi vězněnými - kněžími, vysoce postavenými důstojníky, univerzitními profesory, rolníky a vysokoškolskými studenty se skamarádil s Ladislavem Pavlů, studentem fakulty lesnické, kterého odsoudili k dvanácti letům vězení: “Občas, když jsme se tam mohli někam schovat, vyprávěl mi právě o poměrech v lágru. Byl nábožensky založený, tak i o tom jsme často mluvili. Byl pro mě přínosem, protože byl starší, zkušenější a měl větší rozhled, jak mě do života připravit a to pro mě bylo i jisté poučení. Občas jsem mu donesl i nějakou zeleninu nebo rajčata. Zavřeli ho jako vůdce studentů, kteří šli v roce 1948 protestovat na Hrad.”

 

Nepřítel socialistického zřízení

Po uplynutí jednoroční brigády na dolech se rozhodl Josef Trpák už do strojíren v Pacově nevracet a našel si místo v ZVÚ (Závody Vítězného února) v Hradci Králové, kde si večerně při práci dodělal zbylé dva ročníky střední průmyslové školy. V té době už byl Josef ženatý a usoudil, že bude přeci jen moudřejší být doma. Pořídili si družstevní byt a nechal se zaměstnat znovu ve strojírnách v kotlárně a po bohatě nastřádaných zkušenostech mu v roce 1964 nabídli místo na technologickém pracovišti. O deset let později, v době tvrdé normalizace, byl jmenován vedoucím technické přípravy výroby. Stalo se to v době, kdy probíhala přestavba dělnických mezd a tehdy ho přesvědčoval i ředitel podniku, který pro něj vyřídil na stranické organizaci souhlas o jeho zařazení do vykonávané funkce. Pak utekly dva roky a Josef Trpák přišel k hodnocení do stranického výboru. “Po stránce odborné nebylo žádných výhrad, to byla jen spokojenost. Ale po politické stránce jsem byl nazván, že mám nepřátelský postoj k socialistickému zřízení a bylo mi vysvětleno, že funkci už nemohu dále zastávat,” dodává.

Na místě vedoucího vystřídal Josefa Trpáka plnokrevný straník, který si vymínil, že člověk s takovým hodnocením nemá v podniku místo a jen by narušoval pracovní morálku. Následovaly neúspěšné roky, kdy s pokřiveným posudkem jen těžce sháněl pracovní uplatnění. Nejprve to zkusil v JZD v Novém Rychnově, kde ale po roce skončil a nakonec se dostal jako strojník do podniku Pražských pivovarů v Holešovicích. “Lidi, kteří tam pracovali, byli naprosto nespolehliví. Pivovar měl výstav na pět set tisíc hektolitrů a byl možná v pořadí mezi první desítkou českých pivovarů. Lidi z údržby byli tak nezodpovědní. Jeden z nich byl předsedou ROH a další zase v celozávodní stranické organizaci. Žádný z nich ale k práci nebyl. Ředitel pivovaru, který v Indii zprovoznil dva pivovary a naučil je vařit pivo, tak s těmihle komunisty nehnul,” vzpomíná dnes už s úsměvem na nelehkou dobu pan Josef Trpák, který z pivovaru odešel do Sigmy Modřany. V Bratislavě absolvoval kurz pro získání oprávnění vykonávat práci svařovacího technologa, u které zůstal až do roku 2000. Během svého působení vystřídal i několik pracovišť. Od tepelné elektrárny v Mělníku po výstavbu a uvedení prvního bloku v Dukovanech až po Temelín, kde v listopadu 1989 prožil jako zaměstnanec Sigmy Modřany generální stávku. “Když na jaře v roce 1989 probíhaly volby do závodního výboru, nejprve si mě zvolili do předsednictva odborové organizace Modřanských strojíren a později mě zvolili předsedou, takže jsem byl zvyklý veřejně vystupovat a mluvit. Tehdy tam vystoupil i Vladimír Dlouhý. Obdivoval jsem odvahu, se kterou před demonstrující dav předstoupil a otevřeně řekl: ‘Já jsem byl ve straně! Byl jsem si vědom toho, že bez stranické příslušnosti se žádné kariéry a ničeho nedopracuji.’ A ti lidi to přijali. Vyloženě přiznal, že to bylo z prospěchu,” vypráví pan Josef Trpák, který byl účastníkem porevolučních diskuzí Občanského fóra v Pacově. “V sokolovně bylo tři sta, možná čtyři sta lidí, ale bylo to celé, řekl bych, až sousedské. Totiž, když jsem viděl představitele, kteří zde zastupovali Občanské fórum, nevydržel jsem to a přihlásil se o slovo. Jasně jsem vystoupil proti těmto představitelům. Mezi nimi byli lidi, kteří stáli na tribuně na Prvního máje a s tím jsem zásadně nesouhlasil. Tihle a jim podobní měli být postaveni mimo politiku i státní službu.”

Pan Josef Trpák spolu s manželkou vychoval tři děti, které se kvůli kádrovému posudku nemohly hlásit na střední školu a musely nejprve absolvovat cestu skrze dělnická učiliště. Po znárodnění podniku Jana Trpáka byla přistavena další tovární budova, kde pracovalo na pět set lidí. Budovu, kterou nechal Jan Trpák postavit, dnes užívá firma UNICO a s výrobou kožených doplňků úspěšně pokračuje.