Josef Trpák

"Tady ten pacovský kněz, co tady byl, jmenoval se Ferdinand Kondrys. Byl to velice slušný, takový citlivý člověk, tak mé mamince nabídl... a říká: 'Paní, tam nemůžete být v té vesnici, to nejde. V obci Zhoř máme opuštěnou faru, kde už deset let nikdo nebydlel, tak tam byste se mohli nastěhovat.' Úmrtí otce bylo v červnu a tam jsme se někdy koncem listopadu, po nějakých úpravách, jsme se do té fary nastěhovali. Ta fara byla opuštěná, bylo to tam dost rozkradené, zničené. A pak to převzalo JZD a to užívalo. A to JZD se k tomu chovalo... dost bych řekl bezohledně. Co mohli, tak zničili, zmařili. Teď tam nebyla ani voda, pumpa tam byla dřevěná. Ztrouchnivěla, tak spadla do studně. Takže pro vodu se chodilo přes celou vesnici, tak pět set, šest set metrů, tak to bylo náročné. Střecha byla děravá, ze všech stran tam foukalo. Takže vytopit to byl velikánský problém. Byly obyvatelné jen ty dvě místnosti, takže v tom jsme žili. Tenkrát v tu dobu se taky ještě dostával příděl uhlí. To nebylo, že by si člověk došel a koupil si dvacet metráků. Za prvé na to člověk neměl peníze a ještě to bylo vázané tímhle přídělem. Takže tam jsme topili jen v jedné místnosti a v té druhé, kde se spalo, tam se netopilo, tam byla strašlivá zima. Tak jsme na noc, aby se člověk trochu zahřál a nešel do toho úplně studeného, tak jsme si na kamnech nahřáli každý cihlu, zabalili do novin a strčili jsme si ji do nohou a tím jsme se zahřáli. A v takovýchhle podmínkách jsme tam žili."

"Tak potom za týden otec měl pohřeb. Pohřeb se konal tady v Pacově a na tom pohřbu se sešlo spousta lidí. Nechalo by se říct, že to byla téměř manifestace a my jsme tenkrát byli v takové svízelné situaci, že jsme neměli peníze na nic, protože otec málo vydělával, ta rodina byla takhle početná, takže jsme neměli ani na to, aby jsme zajistili nějakého fotografa, aby se to vyfotografovalo. Ale jsem přesvědčený o tom, že na tom pohřbu bylo nejmíň pět set lidí. Pět kněžích tam bylo. A bylo to teda důstojné rozloučení. Ten kněz, který vedl celý ten smuteční obřad... tak se šlo pěšky tady z okraje toho města. Tady z té severní části na jižní. To je tak asi vzdálenost jeden a půl kilometru. Takže ještě tam před hřbitovem byla odbočka k té tatínkově továrně, tak tam zastavil a udělal takové rozloučení, ale aby to nepobouřilo ty představitele moci. Tak tam je takový křížek, tak tam zastavil a udělal poslední rozloučení. To bylo opravdu strašlivé neštěstí. Nás tam tedy s maminkou zůstalo pět dětí. To znamená, nejmladšímu bratrovi bylo pět let."

"Jednou večer jel na krmení s koňmi a spadl z vozu a padl těm koňům, tomu jednomu koni, na nohy a ten kůň ho na místě zabil. Na tom voze s ním jel můj bratr Jiří. Tomu bylo v té době třináct let. Ani nedokážu pochopit nebo si to vysvětlit, jak se mu podařilo, tak malému a slabému klukovi, že toho tatínka dokázal na ten valník naložit a přivezl ho. A přivezl ho tam do toho statku. Pozval se doktor, ten se tam dostavil, já nevím, možná za dvě hodiny nebo za kolik a konstatoval, že je smrt. Při tomhle úmrtí se přihodila taková příhoda, která by se zdála docela i zvláštní... Že ten den, to si pamatuju, že to bylo úterý, byl to červen, nás přijela navštívit babička - matka mého otce, a přijela tam odpoledne a večer se tohle tatínkovi stalo. Takže to říkám, to je taková nějaká zvláštní náhoda, že to bylo jako takové rozloučení nebo co."

"Tak si to pamatuju, to ve mně zůstalo na celý život, že jsem viděl právě, co ti naši lidi... čeho byli taky schopni. Že to nedělali jenom ti Němci, ale i ti naši lidi. Tam třeba... staří lidi, to byli ti Židé a oni tam zametali náměstí. Tenhle jeden továrník Weiner, byl takový malý, drobné postavy a toho oblíkli do takové... přes něj hodili prostěradlo, na hlavu mu dali čepici a posmívali se mu. A vozili ho tam na vozíku po tom náměstí. To už si dobře nepamatuju, co na to rodiče, ale... se to přešlo. Ale tohle mi zůstalo na celý život, když jsem tyhle lidi tam viděl, jak opravdu byli ponižovaní, urážení."

"V roce sedmdesát čtyři mě jmenovali do funkce vedoucího technické přípravy výroby, ale byla to víceméně na mě udělaná taková bouda, protože v tu dobu se dělala přestavba dělnických mezd. Ten člověk, který to tam dělal přede mnou, tak to nebyl schopen dotáhnout do konce, tak mě ředitel přesvědčil, že nikdo jiný to nemůže dokázat než já. Tak si to vyřídil teda i na stranické organizaci, že s tím mým zařazením do téhle funkce souhlasili. A bylo to, že jsem pověřený řízením a on mě ujišťoval: 'Nic se neboj. To dopadne dobře. To tam bude natrvalo.' Ale utekly dva roky a přišel jsem k hodnocení do toho stranického výboru. A na základě toho hodnocení po té odborné stránce nebylo žádných výhrad. To byla spokojenost. Ale po politické stránce jsem byl nazván - to už byla doba normalizace, sedmdesát čtyři, sedmdesát šest - že mám nepřátelský postoj k socialistickému zřízení a že tam tu funkci nemohu zastávat. Tak ten vedoucí, který nastoupil po mně, to byl straník a ten si vymínil, že tam nemůžu zůstat, že bych mu to tam narušoval. Tak jsem si říkal, co já budu dělat? Nakonec jsem si sehnal místo tady v JZD. Tam si vykoupili zařízení licenční výrobu vinutých skladovacích nádrží."