The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Emil Tuma (* 1928)

• narozen 8. června 1928 v Nymburce

• roku 1939 nastoupil na nymburské reálné gymnázium

• vstoupil do skautského oddílu

• s kamarády tvořili tzv. dispoziční četu a na sklonku války pomáhali předávat tajné zprávy

• odmaturoval v roce 1947

• absolvoval Přírodovědeckou fakultu UK

• po dokončení školy umístěn do Rumburku

• čtyřicet let pracoval jako středoškolský pedagog

• do roku 1998 působil v Rumburku jako zástupce skautského střediska

Emil „Eman“ Tuma se narodil 8. června 1928 v Nymburce. Jeho otec zde byl v době jeho narození úředníkem na městském úřadu, jeho matka byla v domácnosti. V jejich domě s nimi bydlela teta. Emil neměl žádné sourozence, ale bratrem se mu stal jeho bratranec Zdeněk.  Rádi si spolu hráli, a když se někdy spolu poprali, babička jim nadávala do bolševiků.

Cesta ke skautingu

Do prvního kontaktu se skautingem přišel Emil přes svého tatínka. Ten byl majitelem automobilu a vozil zakladatele nymburského skautingu pana Šrámka na skautské schůzky. Do skauta se Emil nakonec přihlásil sám o několik let později, ve svých 12 letech na truc svému otci. Ten mu totiž už dlouho vyhrožoval, že ho do skautů přihlásí, protože si o svém synovi myslel, že je rozmazlený jedináček. Do skauta ho přivedl jeho kamarád Ivan Vencour. Emil vstoupil do 2. oddílu, který vedl Otta „Sahib“ Hamtil.

To bylo v době, kdy Emil již docházel v Nymburce na tamní reálné gymnázium. Během svých školních let si vytvořil mezi nymburskými kluky řadu přátel, se kterými sdílel vášeň pro skauting a vodní sporty. Mezi tyto přátele patřili zejména: Otokar „Otis“ Randák, Vladimír „Dulín“ Novák, Karel “Sergej” Ruml, a Bohumil „Plavec“ Pavelec. Tato pětka tvořila budoucí posádku Vorvaně. Do party nějaký čas patřili také Rudy Šimeček, Oldřich Typek, Láďa “Kojot” Kohout, a bratři Vencourovi.

Oddíl ještě v prvních měsících protektorátu podle slov paměrníka fungoval. V roce 1940 dokonce jeli o letních prázdninách na tábor. Právě během pobytu  táboře přišlo nařízení, podle kterého měly být veškeré tábory zrušeny. Skauti prý byli tehdy velmi skleslí a kompenzovali si tyto pocity tím, že parodovali nacisty při pochodování. Ani zákazem táboření se ale skauti nedali odradit a strávili zbytek léta 1940 v klubovnách a při táborácích.

Posádka Vorvaně

Třináctého prosince 1940 vytvořili svou vlastní menší skautskou skupinku vedenou Otokarem Randákem. Založili společně Klub Mladého hlasatele č. 17.717, ve kterém se potom scházeli. Jejich skupinka přečkala se štěstím válku a působila ještě nějakou dobu po ní. Klubovnu nakonec měli v horním patře vily rodičů Karla Rumla.

Nejvíce je to však táhlo k vodě, k Labi. Sami si udělali lodičku, která dostala jméno Blesk. Ten později přestavěli na dvousedadlový kajak, který pojmenovali po rozervané přídi Vorvaň. Ještě za války se pustili do stavby plachetnice, kterou dokončili a spustili na vodu šestého června 1944. Emil se čtyřmi kamarády se tak stali posádkou druhého Vorvaně a říkají si tak dosud.

Kromě skautingu a vodáctví projevoval Emil již od mládí velký zájem o přírodovědu. Kamarádi si tehdy z jeho vědátorských aktivit tropili žerty. Na gymnáziu shromažďoval přírodovědné časopisy a sbíral brouky. Pokud měli ve škole za úkol sesbírat různé druhy brouků, dokázal přesvědčit posádku Vorvaně k jejich sběru pro ostatní spolužáky. Ve škole pak nasbírané brouky prodávali a vydělávali si tak na stavbu lodě. 

Také dnes vzpomíná na to, jak stavěl modely letadel podle plánků v Mladém hlasateli. Kromě vodáctví, jezdili tehdy kluci hojně na kolech, na kterých organizovali i výpravy. Přesto ale byl ve své třídě považován za „sportovního primitiva“. „Můj otec mne vychovával v nenávisti ke všem míčovým sportům,“ vysvětluje Emil. O to intenzivněji se věnoval kanoistice a vodním sportům. V kanoistice byli s kamarády i úspěšní na různých závodech, což Emil dnes přikládá hlavně tomu, že oproti ostatním pádlovali v kleče.

Dispoziční četa

Za války byl vedoucí Skautu Otto Hamtil pověřen vedením protiletecké obrany v Nymburce. Jeho oddíl mohl tehdy fungovat pouze pod záštitou Klubu československých turistů. Hamtil tehdy založil Dispoziční četu protiletecké obrany ze členů Emilovy skautské skupiny. Emil a další členové prodělali tajný skautský zpravodajský výcvik, což jim přišlo vhod zejména v době revolučních dní v květnu 1945. V krytech pod děkanstvím se začali učit střílet, pro případ, že by to potřebovali. Emil při tom málem ohluchl. Vždy když začalo bombardování, museli být v pohotovosti. „Chodil jsem spát oblečen, abych byl vždy připraven,“ říká Emil dnes.

V Nymburce vypuklo povstání o něco dříve než v Praze. Emil v době, kde se již blížila sovětská vojska, pracoval v tzv. kubičkárně, kde se vyráběly součástky pro letecké bomby. Tam pracoval také v té chvíli, když se druhého května k ránu rozšířila zpráva o vypuknutí povstání. Ten samý den odpoledne dostal s ostatními hochy zprávu od Hamtila, že se mají dostavit na staré děkanství, kde sídlilo velitelství Luftschutzu. Emilovi a jeho kamarádům tam oznámili, že tam budou ubytovaní a budou po následující dny plnit úkoly dané Revolučním národním výborem.

Třetího května měla četa za úkol donést vzkaz členům Revolučního výboru do Mladé Boleslavi. Emil se přihlásil jako dobrovolník a byl vyslán do Boleslavi na kole. Předal vzkaz a dostal zpět pouze heslo, které měl zpětně vyřídit. Přestože si Emil heslo opakoval celou cestu zpět, tak jej těsně před předáním úplně zapomněl. Nakonec s pomocí osoby které měl heslo předat se mu povedlo zjistit, o jaké slovo šlo.

Zážitků z dob povstání má Emil celou řadu. Jednou jel například z domova, slyšel že se někde na náměstí střílí a omylem spadl na kole přímo před německou kolonou. Naštěstí Němci včas zastavili. Celému incidentu ale byla přítomna Emilova teta, které událost popsala jeho rodičům. „To bylo na tom celém pádu to nejhorší,“ směje se dnes Emil. Strach rodičů byl ale oprávněný, neboť jeden z kluků z Nymburka, kteří působili za revolučních dní jako zpravodajci, byl Němci zastřelen.

Vodní skauti a velká plavba

Skoro dva měsíce působili nadále jako dispoziční četa nymburského hasičského sboru. Po válce se Emil a jeho skupina s Ottou Hamtilem pro jeho militantní sklony rozkmotřili a distancovali se od něj. Přeměnili tak 2. Hamtilův oddíl na oddíl vodácký. Do oddílu se hlásilo tolik lidí, že nakonec vznikly oddíly tři. Udělali si nejprve ve horních dvou místnůstkách Rumlovy vily klubovnu, které říkali Tortuga (podle pirátské republiky v Karibiku). Později se tento název přenesl na celou vilu, kterou později sourozenci Rumlovi (Sergej a Eva) skautům darovali a která se později stala celorepublikovým skautským centrem .

V roce 1946 kluci uskutečnili plavbu na pramicích do Nymburka. Pluli celkem 16 dní. Celá cesta byla velice obtížná také proto, že neměli dost peněz na její zabezpečení – kdyby se cokoliv pokazilo, tak neměli prostředky na to dostat se domů. Nakonec dorazily v pořádku a se vší slávou. Vítali je tehdy nedočkaví, ale šťastní rodiče.

Studium v Praze

Emil odmaturoval v roce 1947 - dopoledne složil maturitu a odpoledne už závodil na Labi. Po maturitě se odstěhoval z Nymburka do Prahy, kde bydlel nějaký čas v Dejvicích. Studoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Zvolil si dva obory – přírodopis a filosofii.  Během studia se ale soustředil zejména na botaniku.

V roce 1951 dodělal první státnici z přírodovědy a začal učit. Na jaře 1952 pak absolvoval i státnice z filosofie. „Já jsem nastoupil na filosofii s tím, že se budu učit filosofii. Pak ale přišel rok čtyřicet osm a filosofie se zvrhla.“ Když si šel vyzvednout vysvědčení, tak mu bylo řečeno, že musí ještě dodatečně vykonat zkoušku z marxismu-leninismu. Přestože si Emil myslel, že tím pro něj studium končí, nebylo tomu tak. Zkoušku se mu podařilo udělat. 

Rodina, Rumburk, okupace

Po škole se Emil snažil najít místo někde blíže rodného Nymburka. Umístěnku však dostal do Rumburku. Tehdy ještě nevěděl, že se toto město stane jeho působištěm a bydlištěm na dalších téměř pětačtyřicet let. Vlídně ho tam tehdy přijal ředitel Dušek, který mu dával radu, aby si nic nezačínal se studentkami nebo s členkami tamního učitelského sboru. Ale nakonec se jedna z tamních studentek stala později Emilovou manželkou. Poté, co vystudovala a začala sama učit na škole v Rumburku, se znovu setkali a našli v sobě zalíbení. Svatbu měli v roce 1956. Emil svému řediteli pak sdělil, že nesplnil jeho rady.

Pobyt v Rumburku brzy přerušila vojna. Vypracoval se tam dokonce na poddůstojníka a nakonec nastoupil do Školy důstojníků v záloze do Nového města nad Metují.

S manželkou měli tři děti. V době okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy byl Emil s rodinou u rodičů manželky a jeho syn Jiří pobýval nedaleko na skautském táboře. Jakmile ráno zjistili, co se děje, jel Emil urychleně Jiřího vyzvednout a ne cestě se srazil s několika opozdilými tanky. Taky vzpomíná na dezolátní stav cest, rozorané právě přejíždějícími tanky.

Botanika, revoluce a skautské návraty

Mimo práci ve škole, Emil spolupracoval s rumburským muzeem a podílel se na celé řadě samostatných botanických výzkumů v Českosaském Švýcarsku a na Šluknovském výběžku. Díky jeho aprobaci (přírodopis a filosofie) a kronikářskému zájmu se věnoval i minulosti české botaniky - např. Haenkeho výzkumné cestě do Krkonoš.

Během Sametové revoluce se Emil nijak zvlášť neangažoval. Tuto aktivitu již tehdy přenechával mladším. „Naše mládež byla mnohem víc revolučněji naladěná. Já a mí kolegové jsme přece jen měli rodiny.“ Po revoluci se ještě na nějaký čas vrátil ke skautingu a do roku 1998 působil v Rumburku jako zástupce tamního střediska. Později sepsal kroniku rumburského skautingu před rokem 1989 a po něm. Před revolucí se se svými kamarády z dispoziční čety a z posádky Vorvaně se ale scházel pouze zřídka. Po roce 1989 se ale do jisté míry podařilo tyto kontakty obnovit.