Mgr. Emil Tuma

„Za války jsme měli prestiž – v roce 1944, když ta dispoziční četa vznikla – že vždy když byl vyhlášený letecký poplach, což bylo skoro každou noc, jsme byli během několika málo minut nastoupeni na tom Luftschutzu, v těch krytech. Já jsem tehdy chodil spát oblečený, abych se nemusel strojit. Takže hned když byl poplach, tak jsem nasedl na kolo a jel jsem na Luftschutz do krytu. A v tom krytu: ty kryty byly vyztužené trámy a ty trámy byly spojené kramlemi. My ‚dispoziční četníci‘ jsme měli uniformy. Černé plátěné kombinézy a široký hasičský opasek. A u toho opasku byl takový tlustý provaz zakončený velkou karabinou. Ta karabina byla tady připnutá k boku, k pásku. A kluci jednou v tom krytu blbnuli při tom poplachu a pověsili mě za tu karabinu na jednu tu kramli na ten trám. Já jsem visel jako zlaté rouno, pověšený za opasek. Kluci mě ještě roztočili, takže jsem bezmocně visel a točil jsem se. A v tu chvíli přišel vrchní velitel nymburského Luftschutzu major Piťha.“

„Druhého května po obědě přijela na kole nějaká spojka od Hamtila a oznámila, že se všichni máme dostavit na velitelství Luftschutzu – to bylo to staré děkanství na kostelním náměstí – a že tam budeme ubytovaní a budeme plnit úkoly pro Revoluční národní výbor. Vděčím svému otci, který tam byl se mnou, že neřekl ani popel, ani ň. Nijak mi nebránil a hnedka mě pustil. A já jsem hned na kole jel na to velitelství a od té doby jsme tam byli ubytovaní. Ještě téhož dne – nevím, kde se ta puška vzala – jsme se učili střílet z pušky. Pod tím velitelstvím Luftschutzu, pod tím děkanstvím, byly hluboké sklepy. Také jsme se tam před několika lety byli znovu podívat. Někdo z městského úřadu nás tam po těch sklepích prováděl. Tam byly kryty, ve kterých jsme se tehdy učili střílet z pušky. To byly strašné šlehy. Tomu také přičítám, že to možná mělo vliv na to, že jsem teď hluchý.“

„Prokuristou té továrničky byl nějaký Nosek. A já jsem tam byl jako děvče pro všechno, tak mě 2. května ten Nosek poslal, abych mu na náměstí u Bati vyzvedl boty, které tam měl v opravě. Tak jsem stál ve frontě na ty opravené boty, a najednou někdo přišel do toho krámu a říkal: ‚Sbalte to všichni! Vypukla revoluce! V dílnách se to bouří!‘ Tak jsem ještě počkal na ty boty, protože jsem byl ve frontě již blízko výdeji. Pak jsem s těmi botami pelášil přes most na Zálabí, odevzdal jsem je prokuristovi a oznámil jsem ve fabrice, co se děje v dílnách, že se už bouří a že nastává revoluce proti Němcům.“

„Ráno přiběhla babička a říká: ‚Jsou tady Rusáci!‘ Našeho Jirku jsem tehdy měl na táboře u Lipové. To je blízko hranic, v západní části Šluknovského výběžku. Byl tam na skautském táboře. A měl v noci hlídku a říkal, že to bylo zajímavé, že nad nimi létaly helikoptéry a svítily si dolů na zem. Tak jsem ráno, když jsem se dozvěděl, že tu jsou Rusáci – měl jsem jen dvousedadlového pionýra – hned jsem jel lesní cestou směrem na Lipovou. Tam jsem u Šenova vyjel na normální silnici a ještě tam jezdily nějaké opozdilé ruské tanky. Tak jsem je míjel v protisměru. Dostal jsem se k Lipové na ten tábor. Ten tábor už balili, tak jsem s tím pomohl a našeho jedenáctiletého Jirku jsem odvezl do těch Kunratic.“

„Když jsem přišel k nymburskému inspektorovi, jestli by pro mě neměl místo, tak to byl nějaký velký bolševik, a tak mě odmítl. A tak si pamatuji, že jsem jel k inspektorovi do Poděbrad. A ten byl daleko vlídnější a přislíbil mi místo, že bych mohl od 1. září nastoupit někde v Pečkách. Tak jsem si od něj nechal napsat nějaký glejt a s tím jsem pak v září šel na ministerstvo školství. Když jsem přišel na ministerstvo do Karmelitské ulice v Praze, tak mi úředník řekl: ‚To asi nepůjde.‘ (…) Přišel s fasciklem papírů a říká: ‚Pro vás máme už gymnázium v Rumburku. Máme málo kantorů přírodopisu pro gymnázia.‘ Tak jsem šel a bez reptání jsem nastoupil v Rumburku. A netušil jsem, že Rumburk bude mým celoživotním působištěm. Odučil jsem tady v Rumburku čtyřicet tři školních roků.“