Rozálie Tupá

„V roce 1969 jsme ho poprvé navštívili. Já jsem se divila, že nás pustili celou rodinu, všechny čtyři. Když jsme se vrátili, tak se nám smáli. Pamatuju si, že chlapi koukali z oken kotelny a křičeli: ‚Vy jste takoví blbci, že jste se vrátili!‘ Jenže ty lidi nechápali, že bychom zase o všechno přišli a zase bychom museli začínat úplně od začátku. Nábytek, šaty, nádobí. Já to viděla u bratra. Sice už měl malý domeček a nějaký nábytek, který mu přidělili, ale dohromady skoro nic neměl. Alespoň jsme pak mohli jezdit, kam jsme chtěli.“

„Měli jsme od úřadu nařízeno, že musíme jít sušit seno. To bylo v sobotu odpoledne. Slyšeli jsme, jak Češi zastřelili tři Němce. Museli si vykopat hrob. Dodnes jsou, myslím, pochovaní vedle potoka, jak se jde do Albeřic. Jedna Němka byla mnoho let v Anglii na práci. Na památku dostala pozlacený revolver. Bydleli v myslivně. Její manžel hajný schoval tu pistoli do hnoje. Jenže ji našli, a protože měli zbraně, tak je zastřelili.“

„Maminka se ráno chystala do práce, do továrny. Přišel strážník, tenkrát se říkalo financ. Podali jí lístek, kde stálo, že během půlhodiny musíme opustit byt. Na osobu bylo povoleno dvacet kilogramů.“

„Stáli jsme v zámeckém parku ve Štýrci, kde bylo shromaždiště. Přišel komisař od Texlenu, kde maminka tehdy pracovala. Vyvolal tři ženy, mezi nimi i moji matku. Oznámil jim, že mohou zůstat, pokud chtějí. Nesměli jsme se ale vrátit do svého bytu. Ubytovali nás do bývalého židovského lágru u továrny. Spali jsme tam jednu noc. Druhý den nám řekli, že pokud nás někdo k sobě vezme, můžeme bydlet u něj. Já jsem spala u kamarádky a máma s mladším bratrem u jiné rodiny. To trvalo pár měsíců a pak nás ubytovali ve dvou místnostech v bývalé hospodě v Temném Dole. V roce 1946 jeden večer přišel bratr a hned následující tatínek. Konečně jsme byli zase pohromadě.“