The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rozálie Tupá (* 1925)

• narozena 3. března 1925 v krkonošské horské osadě Albeřice

• pochází z německé rodiny

• v rodině se mluvilo zásadně německy, česky se naučila až po válce

• otec a starší syn pracovali na pile hraběte Černína, matka v továrně Texlen

• starší bratr Rudolf byl povolán do armády koncem roku 1944

• otec narukoval v březnu 1945

• za války pracovala jako telefonní spojovatelka u soudu v Trutnově, pak v AEG Trutnov

• její rodina nebyla odsunuta - její matka totiž zastávala v Texlenu důležitou pozici

• zbaveni občanských práv, přišli o dům i o veškerý majetek

• v roce 1945 nastoupila do papíren

Rozálie Tupá, rozená Scholzová, se narodila 3. března 1925. Jejím rodištěm byla krkonošská horská osada Albeřice, ležící v údolí stejnojmenného potoka asi pět kilometrů severně od Horního Maršova. V současné době je Horní Maršov známé horské rekreační středisko. Patří k němu místní části Temný Důl, Horní a Dolní Albeřice, Horní a Dolní Lysečiny a Suchý Důl. Od roku 1881 vlastnila panství rodina Czernin-Morzinů. Za první republiky bývala v Maršově nemocnice i celá řada obchodů a živností: „Hned naproti kostela býval Baťa. Také tam bývaly vedle potraviny, pekárna, prodej látek, trafika, papírnictví, kadeřnictví a několik řezníků. A samozřejmě několik hospod. To není jako dneska, kdy je tu jeden obchod.“

Obyvatelstvo obce bylo tehdy převážně německé, českých rodin tu žilo jen několik. Před nuceným odchodem Čechů v roce 1938 tvořili Němci devadesát procent místních. Všichni tak samozřejmě museli umět dobře německy. Učitel v obci byl také Čech a místní farář pocházel ze smíšené česko-německé rodiny. Podle pamětnice mezi oběma národnostmi tehdy žádný problém neexistoval: „Děti si mezi sebou hrály. Žádná nenávist nebyla. Dobře se tu žilo.“ Říká, že vztahy byly v obci dobré. Většina obyvatel byli chudí dělníci, a neměli si tedy příliš co závidět. V rodině se mluvilo zásadně německy, česky se Rozálie Tupá naučila až po válce. „Vlastně ani nevím, jak jsem se naučila tak rychle. Hodně jsem četla a poslouchala.“

Pamětnice měla ještě dva další sourozence – staršího bratra Rudolfa a mladšího Waltera. Jako jednu z nejranějších vzpomínek si pamatuje jesle: „Vím, že jsem chodila ve Štýrce do jeslí. To byla budova, ve které pobývaly tři německé jeptišky a ty hlídaly děti. Maminky musely už po šestinedělí do práce, takže jim někdo musel dát na děti pozor. Někdy pomáhaly hlídat i starší děti.“ Poté navštěvovala německou obecnou a měšťanskou školu ve Čtyřce - tehdejším čtvrtém obvodě Maršova (dnes Horní Maršov). „Ve škole byla jen jedna česká třída,“ vzpomíná.

Ač žila na úpatí krásných Krkonoš, po horách moc nechodili, rodiče na to neměli čas. Jen několikrát do roka navštěvovali matčina bratra: „Maminka měla nejstaršího bratra v Černý. K němu jsme chodívali na návštěvy. Jako děti jsme to musely ujít pěšky. Bylo to myslím i patnáct kilometrů. Trvalo to asi čtyři hodiny.“ Během první republiky se ale v nejvyšších českých horách už začal poměrně značně rozvíjet turistický ruch. Oblíbenou dětskou zábavou tak bylo sledování návštěvníků: „Pamatuju si, že jsem v neděli sedávala na okně a počítala jsem auta, která projížděla kolem. Ale samozřejmě jich nebylo tolik jako dnes.“

Otec a později i nejstarší syn pracovali na pile, matka v Texlenu. Rodina by si nemohla dovolit zaplatit synovi studia: „Tehdy neexistovalo, že by šel bratr do školy. Na to nebyly peníze a upřímně, on o to ani nejevil zájem.“

Rozálie Tupá vyrůstala v chudých poměrech. Platy v té době nebyly příliš vysoké a často se žilo na dluh: „Tatínek bral výplatu vždycky v sobotu. Nosil asi tak sto dvacet korun. Maminka šla zaplatit do konzumu potraviny, které se nakoupily přes týden, a zase se šlo na dluh.“ Rodina bydlela v domě, který byl otci přidělen jako zaměstnanci pily, již vlastnil hrabě Černín. O své zaměstnance se alespoň částečně staral, časté byly především vánoční dárky. „Jako děti jsme na Vánoce dostávaly boty. Texlen zase dívkám věnoval barchetové šaty. Navíc jsme dostávali ještě jídlo. Nebylo to špatný,“ směje se pamětnice. Běžný jídelníček rodiny byl velmi prostý: „Buď byla polévka, nebo brambory s něčím. To neexistovalo, že by se vařila dvě jídla. Ani pro tatínka.“ Školní stravování, jak ho známe dnes, samozřejmě neexistovalo, ale alespoň v zimě žáci dostávali teplou polévku, mléko nebo kakao.

1. října 1938 začaly první německé jednotky obsazovat československé pohraničí. Začalo i vystěhovávání českých obyvatel z pohraničí, kteří byli na mnoha místech vyháněni svými bývalými německými sousedy i sudetoněmeckými bojůvkami. Část obyvatel odešla z důvodu ztráty zaměstnání sama (státní úředníci, četníci, vojáci), část musela opustit své domovy násilím a část odešla z kombinace obou předcházejících důvodů. S odvoláním na příliš nízký věk Rozálie Tupá říká, že si na rok 1938 příliš nepamatuje: „Bylo to v říjnu. V noci jsem seděla u okna a viděla jsem přicházet německé vojáky. Mně bylo tehdy ale jen třináct roků. Co jsem mohla vědět, co se vlastně děje? Ale nebylo žádný střílení nebo něco podobného. Všechno šlo hladce.“

Starší bratr Rudolf byl povolán do armády před Vánocemi roku 1944, když mu bylo pouhých sedmnáct let. „Byl to takový hubený chlapeček,“ vzpomíná Rozálie Tupá. O otci ani o bratrovi neměli během války žádné zprávy. Obecně množství informací o dění na frontě bylo mizivé. Rodina tak zažívala strach, padlých byly stovky. Například z její třídy přežil jediný chlapec, všichni ostatní zahynuli na frontě: „Z mého ročníku se nevrátil nikdo, až na jednoho chlapce z Albeřic.“

Došlo také na otce, který byl odveden jen o několik měsíců později (březen 1945). Bylo mu čtyřicet pět let. „Neměli pak už žádné vojáky, tak brali i ty staré.“ Na frontě pobyl jen několik měsíců, ale pak strávil rok v zajetí: „Pracoval v Bakově nad Jizerou na pile. Tenkrát nám někdo řekl: ‚Viděli jsme vašeho tátu ve Svobodě nad Úpou na nádraží. Byl celý ve vojenském, jen puška mu chyběla.‘ On neměl jiné šaty. Pamatuju si, že jsem mu jela naproti na kole.“

Po ukončení školní docházky pracovala Rozálie Tupá jako pomocná síla: „K sedlákovi se mi nechtělo, tak jsem byla u sousedky. Měla tři děti. Její manžel byl ve válce, prý zastával vysokou vojenskou pozici. Byla jsem tam dva roky. Její manžel chtěl, abych zůstala do konce války, ale to jsem odmítla.“ V roce 1943 začala pracovat jako telefonní spojovatelka u soudu v Trutnově. „Občas jsem mívala noční víkendové služby od soboty od jedné hodiny do nedělního rána. Ze dvora byla vidět okna cel, kde byla zavřená mládež přes sobotu a neděli. Když jsem šla kolem, tak jsem je viděla, jak stáli na oknech a volali: ‚Maminko, maminko!‘“ vzpomíná. O rok později získala místo v AEG Trutnov, kde pracovala až do 5. května 1945.

Za války byla členkou Svazu německých dívek (německy Bund Deutscher Mädel), který byl založen v červnu 1930 jako dívčí část o čtyři roky dříve do života uvedené chlapecké organizace Hitlerjugend. Veškerá mládežnická práce podléhala cílům národního socialismu – ideologie, také proto sestávala především z ideologických školení s etnickou a rasovou naukou. Uniformu museli platit dívkám rodiče. Sociálně slabé rodiny si mohly uniformu od státu za mírný poplatek zapůjčit. Sestávala z bílé blůzy, tmavě modré sukně, černého šátku s koženým uzlem: „Rodiče nám koupili bílou halenku, šátek s uzlem a tmavou sukni. Scházely jsme se v tělocvičně.“ Na žádnou faktickou činnost spolku si však nepamatuje.

Koncem války se množili uprchlíci, kteří táhli celým krajem. „To bylo koncem války. Koukali jsme z oken továrny v Trutnově. Kolem šla spousta lidí s malými vozíčky, na kterých měli peřiny a veškerý svůj majetek. Jenže dostali se zase do rukou ruských vojáků,“ vzpomíná Rozálie Tupá.

Přišel květen 1945. Nastalá situace byla pro rodinu velmi rozporuplná. Na jednu stranu se radovali z konce války, na druhou stranu se obávali reakcí místního obyvatelstva i ruských vojáků. Pamětnice říká, že s Rusy nakonec nepřišla vůbec do kontaktu: „Strachy jsme se venku ani moc neukazovali.“ Strach byl o to větší, že neuměla téměř vůbec česky.

Bezprostředně po konci války začali likvidovat cokoliv, co by mohlo být nebezpečné: „Za války jsem jednou dostala k narozeninám fotku Hitlera a obrázek jeho rezidence v Berchtesgadenu. Tenkrát jsem nerozuměla, proč mi to dali. To bylo první, co jsem v roce 1945 zlikvidovala. Bála jsem se, že jestli na to někdo přijde, tak mě zavřou. Všechno, co bylo po Němcích, muselo pryč.“ Že byly její obavy oprávněné, dokazují mnohé případy zastřelených Němců v pohraničí. Jeden z nich si pamatuje i Rozálie Tupá: „Měli jsme od úřadu nařízeno, že musíme jít sušit seno. Slyšeli jsme, jak Češi zastřelili tři Němce. Dodnes jsou, myslím, pochovaní vedle potoka, jak se jde do Albeřic. Jedna Němka byla mnoho let v Anglii na práci. Na památku dostala pozlacený revolver. Bydleli v myslivně. Její manžel hajný schoval tu pistoli do hnoje. Jenže ji našli, a protože měli zbraně, tak je zastřelili.“

Důležitým mezníkem, který se výrazně podepsal na tváři obce a krajiny, byl v roce 1945 odsun Němců. Do transportu odsunu byla zařazena také rodina pamětnice. Dozvěděla se o tom ale na poslední chvíli: „Maminka se ráno chystala do práce, do továrny. Přišel strážník, tenkrát se říkalo financ. Podal jí lístek, kde stálo, že během půl hodiny musíme opustit byt. Na osobu bylo povoleno dvacet kilogramů. (…) Člověk nevěděl, co si má zabalit. Jídlo, nebo šaty? (…) Už si ani nepamatuju, co jsme si vlastně zabalili. Určitě nějaký chleba, hrneček, osobní prádlo, svetr… Vždyť my jsme ani nevěděli, kolik je dvacet kilogramů. Kufr jsme neměli, jen ruksak.“ Až později byli Němci informováni i několik dní dopředu, do kterého transportu budou zařazeni.

Rozálie Tupá si dodnes vzpomíná na nejistotu a strach z budoucnosti, který byl o to horší, že starší bratr i otec byli tehdy ještě na frontě. Podrobně popisuje situaci těsně před odjezdem transportu, ze kterého byli vyjmuti víceméně šťastnou náhodou na poslední chvíli: „Stáli jsme v zámeckém parku ve Štýrci, kde bylo shromaždiště. Přišel komisař od Texlenu, kde maminka tehdy pracovala. Vyvolal tři ženy, mezi nimi i moji matku. Oznámil jim, že mohou zůstat, pokud chtějí. Nesměli jsme se ale vrátit do svého bytu. Ubytovali nás do bývalého židovského lágru u továrny. Spali jsme tam jednu noc.“ Rodina nemusela odejít vlastně jen díky tomu, že v Texlenu tehdy neměli dostatek pracovních sil, které by zaučily nováčky a naučily je manipulovat se stroji. Patřila tak do skupiny tzv. specialistů, kteří byli zaměstnáváni především v oblasti průmyslu a zastávali zde pozice, na kterých nemohli být tak snadno nahrazeni. Ostatní Němci, kteří mohli zůstat na československém území, pocházeli převážně ze smíšených rodin nebo šlo o antifašisty a židovské osoby německého původu.

Následovalo několikaměsíční provizorní přespávání u známých a přátel: „Druhý den nám řekli, že pokud nás někdo k sobě vezme, můžeme bydlet u něj. Já jsem spala u kamarádky a máma s mladším bratrem u jiné rodiny. To trvalo pár měsíců a pak nás ubytovali ve dvou místnostech v bývalé hospodě v Temném Dole. V roce 1946 jeden večer přišel bratr a hned následující tatínek. Konečně jsme byli zase pohromadě.“ Otec a starší bratr začali znovu pracovat na pile, pamětnice tehdy pracovala v papírnách a matka v Texlenu.

Pomalu si znovu vybavovali byt. Věci získávali, jak se dalo. Mnoho jim toho dali Němci, kteří byli odsunuti: „Některý nábytek jsme dostali od Němců, kteří byli odsunuti po nás. Ti už věděli, kdy půjdou. Nábytek si s sebou nebrali, jen osobní věci. Byli jsme jako žebráci. Jedni nám přinesli polštář nebo deku, jiní nám dali postele či stolek.“ V obci ještě zůstaly některé další německé rodiny. S mnohými z nich je Rozálie Tupá stále v kontaktu: „My ženy se scházíme každou poslední středu v měsíci. Bývá nás tak devět až deset.“

Ve starém bytě schovala matka pamětnice určitý finanční obnos. Doufala, že se tam jednou vrátí. Pozdější majitelé objevili peníze náhodou až po mnoha letech: „Ti, co bydleli po nás v našem bytě, vyměňovali po letech linoleum a našli spoustu německých peněz. Naše máma tam schovala marky. Myslela si totiž, že se jednou vrátíme.“ Peníze sice předali Scholzovým společně s nalezenými fotografiemi, ale už jim nebyly k ničemu, neměly totiž žádnou hodnotu.

Podobně jako ostatním Němcům, kteří zůstali v Československu, bylo i rodině pamětnice odebráno jejich občanství a zkonfiskován téměř veškerý majetek. Zpočátku nesměli používat rozhlasové přijímače, jezdit hromadnou dopravou, navštěvovat veřejné zábavy, kina ani sportovní zařízení. Museli také chodit viditelně označeni bílými páskami a písmenem N. „Ale dlouho se to nenosilo,“ dodává pamětnice.

V Československu byly zrušeny veškeré německé školy a úřady. Německé děti neměly jinou volbu než nastoupit do českých škol, a tak došlo k rapidnímu počeštění. Podobně musel do české školy nastoupit i mladší bratr pamětnice Rudy. Situace se začala postupně zlepšovat koncem čtyřicátých let. Německé obyvatelstvo si mohlo podat žádost o navrácení československého občanství, pokud mělo dostatečnou znalost českého jazyka. Vyřizování žádosti však bylo velmi zdlouhavé. Občanství jim nakonec bylo v roce 1953 přiděleno povinně zákonem.

Pamětnice sama si ale na výraznější perzekuci nevzpomíná. Snad až na jeden případ: „V osmačtyřicátém nás hodně hlídali. Když jsem šla odpoledne ze směny, tak mě budoucí manžel vyprovázel. Ve Štýrci na nás čekali. Já jsem šla hlavní ulicí a manžel malou boční uličkou. Na náměstí jsme se zase setkali. Později jsme ale žádné potíže neměli. Jen v padesátých letech po nás koukali, když nás slyšeli mluvit německy.“ V roce 1950 jim bylo vráceno československé občanství. Po únorovém převratu pamětnice nastoupila do papíren, kde zůstala až do důchodu.

Na druhou stranu tehdy se již život pomalu vracel do starých kolejí, Rozálie Tupá už se nemusela bát chodit třeba na zábavy. A také toho hojně využívala: „V osmačtyřicátém si nás už nikdo moc nevšímal. Chodívali jsme všude možně. Odpoledne od dvou bývaly taneční čaje ve Svobodě nad Úpou. Od půl osmé bývala taneční zábava v malé hospůdce na Jedničce. Tam se hrávalo na gramofon. A když jsem si trochu pospíšila, tak jsem stihla ještě několik tanečků v hospodě Na kopečku.“

Vdávala se v roce 1950 a poté bydlela ve Svobodě nad Úpou. Manžel pocházel ze Slovenska: „Asi jako šestnáctiletý šel na práci do Varnsdorfu. Celých šest let tam byl u sedláka. Ten sedlák chtěl, aby tam zůstal, měl ho jako vlastního syna, vlastní děti neměl. A můj budoucí manžel byl asi také pracovitý. Ale on chtěl domů za starou maminkou. Strávil tam však jen několik měsíců. Pracoval v kamenolomu. Na podzim roku 1945 přijel do Čech jeho bratr a usadil se tady. Přišlo za ním mnoho lidí z jejich vesnice, všichni pracovali tady v papírnách. Seznámili jsme se na zábavě.“

Jediné, čeho se Rozálie Tupá vždy obávala, bylo naučit svého syna německy: „Dodnes mě mrzí, že jsem s naším klukem nemluvila německy. Já jsem měla strach, protože jak někdo slyšel němčinu, hned říkal, že jsme nácci. Obávala jsem se, abychom zase nepřišli o všechno. Švagr říkal: ‚Ty jsi hloupá! Doma tě přece nikdo neuslyší!‘ Měl pravdu, dneska mě to mrzí. Mohl umět německy.“

Matka pamětnice pocházela ze dvanácti dětí, ostatní sourozenci ale museli odejít do Německa, nikdo s ní dnes nemluví a nestýká se s ní: „Máma byla nejmladší z dvanácti sourozenců. Po pětačtyřicátém s námi už vůbec nemluvili. Všichni měli velká hospodářství ve Vlčicích, Choťovicích či v Černé. Všichni museli odejít do Německa a veškerý majetek tu nechat. Člověk to chápal, že na nás měli zlost, že jsme směli zůstat.“ Zajímavé je, že byli rozptýleni do nejrůznějších částí Německa. Záleželo fakticky pouze na cíli konkrétního transportu.

V roce 1967 odešel do Německa i mladší bratr pamětnice Walter. Mohli odejít zcela oficiálně. O dva roky později ho poprvé navštívila. „Já jsem se divila, že nás pustili celou rodinu, všechny čtyři. Když jsme se vrátili, tak se nám smáli. Pamatuju si, že chlapi koukali z oken kotelny a křičeli: ‚Vy jste takoví blbci, že jste se vrátili!‘ Jenže ti lidi nechápali, že bychom zase o všechno přišli a zase bychom museli začínat úplně od začátku. Nábytek, šaty, nádobí. Já to viděla u bratra. Sice už měl malý domeček a nějaký nábytek, který mu přidělili, ale dohromady skoro nic neměl. Alespoň jsme pak mohli jezdit, kam jsme chtěli.“