"Potom ovšem, když se - když to přeženu - zmocnili po Němcích Brd naši vojáci, tak ze začátku tam nechali i ty lidi. Protože tam měli políčka, ti obyvatelé. Za Němců je vyhnali, Němci je vyhnali, ale oni se všichni usadili u příbuzných. Hořehledy, Číčov, Borovno, na hranicích vojenského prostoru. A jakmile Němci zmizeli, tak se vrátili do těch svých starých vesniček okolo Padrtských rybníků. Protože tam byly ryby a bylo tam krásné prostředí. A měli tam pole, která tam obdělávali. Až pak přišla nová doba a všechny je vystěhovali na Slovensko a všechny ty malé vesničky zničili. Vyhodili je do povětří. A už to byl jen vojenský prostor, kde se jen střílelo, zkoušela se děla, nálety a takové věci."
"Jednou v noci mě probudil nějaký šum a rodiče se koukali z okna, na sever, protože to bylo namířené na sever, a tam byla vidět taková načervenalá záře. A až teprve za několik dní jsme se dozvěděli, že to byly bombardované Drážďany. Takže tohle jsme viděli z takové vzdálenosti. No a pak samozřejmě byl problém, když... Brdy byly v podstatě německý prostor, kde měli Němci střelnice a kde měli zásoby. A když začala taková ta pohyblivá část, poslední... nebo začátek roku 1945, Němci se začali pomaloučku vytrácet. Už věděli, že ze západu přicházejí Američani. Přes Poříčí táhli vozíky a kočárky směrem do Nezvěstic, na vlak. A jeli třeba do Plzně, kde byl sběrný tábor. Jenom do Plzně, aby byli chráněni ve městě, takže pořád byl nějaký šum. Byla tam Revoluční garda, pár chlapů se zmocnilo pušek, a když jelo nějaké auto a zjistili, že jsou v něm potraviny, tak naše Revoluční garda zahnala Němce do velkostatku, tam se všechno zboží vyložilo, auto se tam nechalo a Němce pustili do Nezvěstic pěšky. A z toho vlastně později Poříčí žilo. A i mému otci z těch zásob po Němcích rozvážela Revoluční garda potraviny. Jak do toho západočeského konzumního družstva, tak do těch dvou malých soukromých krámečků."
Miroslav Tupý se narodil 3. března 1938 ve Spáleném Poříčí. S rodiči bydlel přímo na historickém náměstí a v průběhu let získal ke svému rodnému městu vřelý vztah. Začal se zajímat o zapomenutou historii Spáleného Poříčí a pátral ve starých kronikách. V dospělosti se nakonec sám stal místním kronikářem a zůstal jím pak mnoho let. Zapisované události mohl doplnit i o svoje vlastní vzpomínky. Z konce války, kdy Spálené Poříčí osvobodila americká armáda, kdy městem procházeli němečtí vojáci ustupující před Rudou armádou i němečtí civilisté odcházející do sběrného tábora v Plzni. Vzpomíná i na nedaleký vojenský újezd Brdy, kde se v průběhu let vystřídaly tři armády - německá, československá a sovětská a obyvatelé malých brdských vesniček museli opakovaně svoje domovy opouštět, až je nakonec vystěhovali nadobro a domy srovnali se zemí. Vystudoval vysokou školu strojní a elektrotechnickou v Plzni a pak ještě dva roky specializace na ČVUT v Praze. Nastoupil do plzeňské Škodovky, kde pak pracoval až do penze. Má dvě děti a s manželkou, bývalou učitelkou, žije stále ve Spáleném Poříčí. S potěšením sleduje, jak se jeho rodné město stále mění a vyvíjí k lepšímu a účastní se místního dění. Kroniku Spáleného Poříčí předal nástupkyni, ale místo ní převzal kroniku místního zámeckého pivovaru.
