„Byli jsme tam tři čtyři vojáci s autem a jezdili jsme po polích, kde byla válka, kde bylo hodně padlejch, tak se sbíraly ty zbraně, to se dostalo k nám, zkoušeli jsme, co bylo dobrý, byly případy, že se třeba z třech automatů udělal jeden.“
„V tom Mikuláši fronta stála dva měsíce, co já jsem zažil... Třikrát, za tu dobu, co jsem byl v tý jednotce, třikrát jsme vyhnali Němce a zas oni nás vyhnali, třikrát, jo, a to bylo během čtrnácti dnů, ten boj tam trval asi dva měsíce.“
„Čím si vysvětlujete, že když jste to město dobyli poprvé, že ho nebylo možné před těmi Němci ubránit? Proč se Němcům zase podařilo vás vyhnat ven, dokonce třikrát za sebou?“
„No někdy oni byli v přesile, já nevím... Měli tam tanky a pěchotu a potom dělostřelectvo.“
„Nějak se zjistilo, asi když jsem se myl – ruka oteklá, a pak se zjistilo, že já mám zmrzlou ruku, úplně opuchlou, modrou, tak mě odvedli na ošetřovnu, ta byla sovětská, tak mě ošetřili tak, že tady mě propíchli, bez injekce, samozřejmě, a vymačkali mi krev, ta krev byla modrá, nebyla červená.“
„A čím to bylo způsobeno, mrazem?“
„Mrazem...“
„No, když to byl nějakej most nebo můstek a ustupovali, tak to po sobě ničili. Potom, když jsme jeli z Púchova dál na Moravu a tam, jak tam teče řeka Váh, to bylo na jaře, březen nebo duben, a Váh byl strašně vysokej a Němci dělali takový hovadiny vůči nám, co bylo možný zničit, zničili...“
„No, byl to takovej zmatek, to víte, lidi viděli sovětského vojáka a viděli v něm, no, já nevím, možná jako i vraha... Takže byly zmatky, no, a zanedlouho, za měsíc, možná za dva měsíce, byla mobilizace. Tak se bralo... Buď sovětská armáda nebo československá armáda. To bylo jedno. Jim to taky bylo jedno, těm orgánům, kam jdeš, tam jdeš.“
Ladislav Tušer se narodil 15. února 1924 v rodině českého drážního zaměstnance na bývalé Podkarpatské Rusi ve městě Rachov. Vyučil se jako autoopravář v Berehově, kde pracoval až do roku 1944. Koncem října 1944 přišla do kraje, kde žil, sovětská armáda a zanedlouho byl odveden odvodní komisí v Medzilaborcích na vojnu i Ladislav Tušer. Byl zařazen k pěchotě 1. čs. armádního sboru. Nejprve absolvoval poddůstojnickou školu v Humenném, pak byl přeložen do Levoči, kde dělal zbrojní kurz. Opravovaly se zbraně, posbírané na polích, kde se předtím bojovalo. Vojáci se museli naučit střílet z různých zbraní, např. i z protitankových pušek. Během osvobozování Slovenska Ladislav Tušer neutrpěl žádné vážnější zranění, kromě silné omrzliny levé ruky. Bojová cesta pro něj skončila v Praze. Tam byli s jednotkou asi měsíc, když přišel pokyn, že se mají vrátit domů. Byli odvezeni do Brna, pak do Bratislavy a pak na jižní Slovensko - Šal’a nad Váhom. Po válce se Ladislav Tušer rozhodl usadit v Čechách, konkrétně v Teplicích, kde mu kamarádi z vojny sehnali práci v autodílně, která později přešla pod ČSAO. V šedesátých letech při zaměstnání vystudoval průmyslovku. Na rekreaci ROH se seznámil se svojí manželkou Hedvikou, se kterou mají syna Lubomíra. V roce 1984 odešel do důchodu. Ladislav Tušer zemřel 14. listopadu roku 2014.
