Eva Tvrzníková (Nohy) (* 1957)

Eva Tvrzníková – Nohy

„Chtěli po mně pionýrský slib, ale já už měla skautský.“

 

Skautuji díky rodičům – komunistům

Eva Tvrzníková, rodným příjmením Křiváčková, se narodila 15. září 1957 v Litoměřicích, celý život ale prožila v Ústí nad Labem. Její maminka se jmenovala Erika Křiváčková (za svobodna Prokšová) a pracovala jako knihovnice. Tatínek, Václav Křiváček, byl zaměstnancem chemičky a účetním v ROH. Oba byli členy KSČ, přesto to byli právě oni, kdo Evu přivedl do skauta.

V chemičce s nimi pracoval jistý pan Hanauer, velký skaut, přezdívkou Hrášek. Právě díky jeho přátelství tak mohla Eva Tvrzníková přijít mezi skauty a splnit si tak to, co do té doby četla jen ve Foglarových knížkách, pod pultem sehnaných rodiči. V září roku 1968 tedy Eva Křiváčková poprvé přišla na skautskou schůzku.

V té době navštěvovala základní školu, potom chtěla jít studovat na knihovnici, ale pro velký počet uchazečů se na pražskou školu nedostala. Vyučila se tedy v Luhačovicích na knihkupce. Díky nepříliš šťastně nastavenému systému nemohla jít ani na čerstvě otevřenou dvouletou nástavbu s maturitou.

Knihy však zůstaly její celoživotní láskou. Po vyučení pracovala v knihkupectví a u toho zůstala až do devadesátých let. V roce 1994 si dokonce otevřela vlastní knihkupectví a provozovala je až do roku 2000. Od té doby pracuje v nábytkářské firmě.

V roce 1977 se vdala, má jednoho syna, Petra, také skauta.

 

Nevěděli jsme, že budeme skautovat tak krátce

V roce 1968 tedy Eva, tehdy ještě Křiváčková, přišla mezi skauty, do 4. střediska v Ústí nad Labem, 3. dívčí oddíl – vůdkyně Alena Urbanová (Alík). V oddíle byly dvě družiny skautek, Bílé růže s rádkyní Beruškou a Pomněnky s rádkyní Pomněnkou. Eva byla Pomněnkou, brzy se vypracovala až na podrádkyni. Záhy získala i svou skautskou přezdívku – Nohy. „Když jsme chodili na výpravy, tak já jsem vzala svůj cyklus a šla jsem a byla jsem napřed. Takže mně říkali Rychlé Nohy, ale Rychlonožka už ne, takže Nohy, tak mně to zůstalo.“

 

Družinové schůzky se konaly jednou týdně v klubovně na Červeném vrchu, jednou měsíčně byly schůzky oddílové. Klubovna se stala pro skautky druhým domovem, chodily tam nejen na schůzky a akce, ale i ve svých volných chvílích. „Je pravda, že my jsme do té klubovny chodily nejenom na naše schůzky, ale celej tejden. Jak kdo moh, tak tam přišel. To jsme se vždycky dohodly. My jsme se tam vždycky sešly dvě nebo tři… Psaly se tam i úkoly, dělaly jsme výzdobu, dělaly jsme přípravu na družinovku, na oddílovku, povídaly jsme si, prostě jsme se scházely.“

Oblíbenou družinovou hrou byla obíhaná kolem židlí, děvčata také milovala písničku Ludvík, především kvůli zvučnému refrénu: … hopsasa, hejsasa, Ludvík se natřásá…

Velké přátelství vzniklo mezi Evou – Nohy a oběma družinovými rádkyněmi, Beruškou a Pomněnkou. Ve třech pořádaly výlety po okolí, někdy měly štěstí, že se vůbec vrátily domů, například v zimě, v zasněžených polích, kdy nemohly pro sníh ani tam, ani zpátky. „Když nebyla výprava, tak jsme měly takovej trojlístek, což byla Beruška, Pomněnka a já, a chodily jsme spolu samy tři na výpravy. Dodneška se obdivuju rodičům, že nás pustili. Tři mladý holky. Protože Beruška a Pomněnka jsou snad o dva o tři roky starší než já, takže jsme fakt byly mladý holky. A naši rodiče nás pustili na výpravy. Upozorňuju, že neexistovaly mobily, takže my jsme nebyly nadosah.“

Prvního tábora se Eva Křiváčková zúčastnila hned v roce 1969. Byl to tábor velký, okresní a konal se ve Valkéřovicích. Na tomto táboře složila Nohy svůj skautský slib.

Tábor v roce 1970 byl už střediskový, konal se u Tubože. Byly to vlastně dva tábory, dívčí a chlapecký, které spojovala společná kuchyně a přátelství. Program byl oddělený, ale oba tábory se navzájem často navštěvovaly. Na co byla děvčata hrdá, bylo vůdcovské křeslo vyrobené pro vůdkyni oddílu i dívčího tábora – Alíka. Po chlapeckém táboře zůstala prý dodnes jako památka vytesaná do pískovcové stěny velká skautská lilie, v místě, kde mívali velký táborový oheň.

Na tomto táboře splnila Nohy, ač věkově na takovou zkoušku ještě mladá, Tři orlí pera. Dospělí už věděli, že se blíží konec skautování, a chtěli ještě svým holkám a klukům dopřát co nejvíce skautství. „Kamkoli jsme šli mimo tábor, tak jsme vždycky šli v kroji. Do lesa, na výpravy, vždycky se šlo v kroji. Je fakt, že tenkrát ta košile nebyla tak drahá jako dnes a taky byla praktičtější. Sice jsi ji nemohla shrnout, ale jelikož byla khaki, byla spíš vojenskýho rázu, tak do toho lesa se spíš hodila.“

 

 

Všichni přešli pod turistický oddíl, já jsem nesměla

Po táboře v roce 1970 se skautští vůdci snažili zachránit, co se dalo, i když předem věděli, že skautovat bude zakázáno. Domluvili se proto s místním turistickým oddílem a velká část původního skautského oddílu se tak změnila v oddíl turistický, se zaměřením na orientační běhy.

Evě Křiváčkové rodiče turistický oddíl nepovolili. Bylo to jednak proto, že věděli, že Eva není příliš zdatná v orientačním běhu, a jednak si přáli, aby raději vstoupila do Pionýra. Ona to, byť zpočátku s nevolí, udělala. „Tenkrát naši řekli, že ne, že nepůjdu pod turisty, že musím do Pionýra. Vím, že jsem tenkrát byla dost naštvaná. Že jsem hledala v učebnicích a v těch našich knížkách a dokazovala jsem, že skauti byli takoví a makoví. Jenže naši říkali – jo, my to víme, ale nepůjdeš do turisťáku.“

Její pionýrská vedoucí jí řekla, že by si, když už je v Pionýru, měla také složit pionýrský slib. To Eva odmítla. „Markéta tenkrát říkala – musíš složit slib pionýrskej. Já jsem říkala – ne, já už jsem slibovala, já už slibovat nebudu. Je fakt, že kdybych byla dospělejší, tak bych to asi neřekla, protože dospělí lidi to v té době měli strašně těžký.“ V Pionýru pak nějaký čas děti i vedla.

Nebyla to pro skauty příznivá doba. Eva například nemohla dlouho pochopit, proč když na ulici potká svého teď již bývalého vůdce Hráška a hlásí se k němu, on ji ani nepozdraví a dělá, jako by ji nikdy neviděl. Ani rodiče jí nedokázali vysvětlit, že to Hrášek dělá pro její dobro, protože jej sledují.

 

Neváhala jsem ani vteřinu

Nového skautského začátku se Eva, teď už Tvrzníková, dočkala, stejně jako všichni ostatní skauti a skautky, až v roce 1989. „Když byl 2. prosince 1989 v televizních novinách ustavující sjezd skautů, tak moje maminka mi volala, říkala: ,Hele, Evo, díváš se na televizi?ʽ Já jsem říkala: ,Ne.ʽ - ,Tak si ji otevři.ʽ V ten moment jsem se hned u Hráška hlásila. Protože naši věděli, že i když jsem nesměla, že vždycky budu skaut.“

V lednu šla Eva Tvrzníková i se svým synem Petrem k zápisu ke skautům. Jejich pořadová čísla byla 5. a 6. Čtvrtá v řadě stála její bývalá vůdkyně, Alík. Když se pak Nohy při zapisování ptali, zda chce být jen činovnicí, nebo pracovat s dětmi, rozhodla o jejím osudu právě Alík. „Automaticky řekla Rolfovi: ,Ta bude dělat s dětma.ʽ Já jsem říkala: ,Jó, budu dělat s dětma.ʽ Já jsem tenkrát chtěla světlušky. Protože světlušky, to je něco tak milýho, tak vděčnýho. Nakonec to skončilo tak, že jsem měla dvě družiny skautek a jeden oddíl světlušek. Ale začala jsem se světluškama.“

Oddílový život naplno propukl až v září. Bylo to mnohdy těžké, po dvacetileté pauze, bez jakéhokoli skautského vzdělání, bez rádcovského kurzu. Na první výpravu, navíc zimní, však přesto přišlo všech dvacet světlušek. Nábor se ani dělat nemusel, rodiče sami vodili své děti.

Od roku 1991 se konaly také tábory, Eva Tvrzníková však jela až na ten v roce 1992 (kvůli pracovním povinnostem). Třikrát po sobě tábořily u Třebušína, pak v roce 1995 u Sezímek a v roce 1996 na Kozím vrchu. To byl poslední tábor Evy Tvrzníkové.

V roce 1991 složila Eva Tvrzníková čekatelskou zkoušku, později také vůdcovskou. Pro středisko začala vydávat (s pomocí dalších skautů) střediskový časopis Skautíci vpřed. V roce 1996 předala funkci vůdkyně oddílu. Na skautskou činnost však nerezignovala. Byla výchovnou zpravodajkou střediska, okresu i kraje.

 

Skauting – to je život!

V roce 1998 byla účastnicí nultého ročníku oldskautské lesní školy pořádané pod Pražskou lesní školou. Ve svých jedenapadesáti letech tam byla zdaleka nejmladší účastnicí. Pobyt na lesní akci se jí natolik zalíbil, že se společně s bratrem Mývalem a několika dalšími odvážnými rozhodla uspořádat vlastní vzdělávací akci. Tak v roce 2002 vznikl čekatelský kurz Netopýr, který (pod jiným vedením) funguje dodnes.

Ještě jeden sen si v posledních letech Eva Tvrzníková – Nohy splnila. Jela se podívat na světové skautské jamboree. Tím prvním pro ni bylo v roce 2007 jamboree v Anglii, v Londýně, třebaže tam jela (s celou výpravou ústeckých skautů) jen jako host na jeden den. Tento zážitek v ní zanechal tak pozitivní ohlas, že se o čtyři roky později, v roce 2011, rozhodla jet stejným způsobem na jamboree do Švédska.

Eva Tvrzníková je v současné době místopředsedkyní ORJ Ústí nad Labem. „Co bych chtěla vzkázat budoucím generacím? Chtěla bych vzkázat, aby to dělali tak poctivě, jako to dělali ti naši před náma, a aby se nedali zviklat tím, že je to zastaralý, že do dnešní doby se to nehodí, že v dnešní době musí mít člověk tvrdý lokty. Není to tak. Ta čestnost, ta poctivost se hodí do každý doby. Taky bych chtěla říct všem vůdcům a vůbec všem čekatelům, že si musí uvědomit, že na táborech a na družinovkách, oddílovkách, tam ty děti nejsou pro ně, ale oni tam jsou pro ty děti. A tak by se k tomu měli chovat.“

„My jsme čilé dívky,

pomněnky jsou naše kvítky.

Vodu, slunce rády máme,

navzájem si pomáháme.

Hip hip – hurá! Hip hip – hurá!

Třetí dívčí oddíl volá!

V srdci plamen, v očích zář,

připravena v každý čas!“

Nahrála a zpracovala: Lucie Černá (Indi), indi.lucka@email.cz