Eva Tvrzníková (Nohy)

„Byla jsem u Hráška, byla mikulášská a my jsme si tam dávali takový navštívenky s lilkou, všichni jsme tam byli podepsaní. Já jsem pak omarodila. Přišel ke mně doktor, to mně tenkrát bylo třináct, čtrnáct. Měla jsem angínu. To doktoři chodili domů, měla jsem vysoký horečky. A já jsem to měla tady, on se na ni podíval a říkal: ,Co to je?ʽ A v tý době člověk nevěděl, s kým má tu čest. A moje mamka, protože já bych řekla, co to je, tak říká: ,To asi někde našla.ʽ Protože nikdo nevěděl, co se může stát. Ta doba byla taková, jaká byla.“

„Mlčení jsem dělala nadvakrát. I když jsem se poprvé, když jsem nahlásila, že budu dělat první pokus, strašně těšila, protože my jsme ten den měli večer táborák, tudíž jsme šli spát po půlnoci a budíček nebyl v sedm, ale v osm. A já jsem říkala – fajn, já vstanu a budu moct mluvit! Protože se to posunulo! Celej den jsem mlčela. Celej táborák jsem mlčela, i když se zpívalo a hrály se scénky. Večer jsme šli spát. Já jdu do svýho stanu. Měli jsme šest stanů, já jsem bydlela v prvním stanu, vedle mě bydlela Pomněnka s Beruškou. Jdeme a Pomněnka na mě: ,Nohy, dobrou noc.ʽ A já s klidem: ,Dobrou.ʽ Takže jsem začala znova. Udělala jsem to na druhej pokus. Pak byla hladovka na první pokus. A pak, protože to byla poslední možnost, kdy si udělat tři orlí pera, protože naši vůdcové už to věděli, že nebudeme, že to je poslední tábor. My jsme ještě mysleli, že budeme, ale tam už to bylo jasný. A tak jsem udělala ty tři orlí pera. Ve dvanácti, což není žádná sranda, jsem šla, šla jsem s celtou, tenkrát jsem měla tele, celtu, deku, jídlo, to je hlavní, vodu a šla jsem. Když jsem došla na místo, kde jsem chtěla jíst a chtěla jsem si otevřít konzervu, tak jsem zjistila, že jsem si otvírák vtipně nechala v táboře. Ještě že jsem měla nůž, tak jsem ji otevřela pěkně nožem. Bylo to takový … My jsme se museli jsme hlídat tábor. Museli jsme se ochomýtat kolem tábora. A je pravda, že jsme byli hájený, od 10 od večera do 6 do rána, jsme byli hájený. Protože nás to dělalo víc, protože jsme museli být fakt blízko tábora, na písknutí, aby nás slyšeli, kdyby se nedej bože něco stalo. Je fakt, že když jsem přišla do tábora, tak jsem myslela, že budu dělat znova samotu, protože tábor se akorát boural, tak jsem nevěděla, jestli mě chtěj nebo nechtěj. Pak se jelo domů.“