The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otilie Týmalová (* 1934)

• Otilie Týmalová se narodila 24. září 1934 v Borovanech

• v dětství pracovala v hostinci Sýmalka u prarodičů

• dědeček byl členem Československé církve bratrské a jedním ze zakladatelů českobudějovického Sokola

• otec Alois Fuchs byl po roce 1948 v nelibosti režimu, rodina se musela stěhovat do Jindřichova Hradce

• v Jindřichově Hradci vystudovala pamětnice gymnázium, maturovala v roce 1952, poté pracovala v mzdové účtárně Jihočeských elektráren

• v letech 1948 až 1950 provozovala létání na větroních v Jindřichově Hradci

• v 50. letech se věnovala sáňkování, závodila v tomto sportu na mistrovství republiky

• po revoluci v roce 1989 se vrátila do Sokola a aktivně se podílela na jeho obnově

• od roku 1995 byla náčelnicí TJ Sokol, funkci vykonávala do roku 2000

• pracovala jako tajemnice Jihočeské župy

• v roce 2016 obdržela zlatou sokolskou medaili

• v roce 2024 žila v Českých Budějovicích

Láska k pohybu ve všech jeho podobách a na celý život někdy může začít třeba v malém sále vesnické hospůdky, kterou provozuje váš děda, zapálený sokol. Takhle nějak rozdal život karty Otilii Týmalové. Láska k Sokolu jí vynesla celoživotní naplnění a bezpočet přátel. Byla zdatnou cvičenkou, oblíbenou cvičitelkou a po obnově Sokola též náčelnicí, která podle slov ostatních vždycky dbala na vytváření dobrých podmínek pro práci činovníků jednoty. V roce 2016 byla oceněna zlatou medailí České obce sokolské ČOS. „Sokolkou jsem byla odjakživa,“ říká Otilie Týmalová, „v tělocvičně jsem vyrostla a usilovně jsem se snažila vždy dělat to, co ostatní cvičenci. Pohyb je pro mne přirozenou nutností.“*

Sokol v hospodském sále

Otilie Týmalová se narodila 24. září 1934 v Borovanech, ale vyrůstala v Českých Budějovicích. S Borovany však zůstala pevně spjatá a odtud se vpravdě odvíjí hlavní příběh jejího života. Prarodiče z matčiny strany provozovali v Borovanech vyhlášenou hospodu Sýmalka. Dědeček byl nadšeným vlastencem a zasloužil se o vznik místní Jednoty sokolské. V hospodě byl velký sál, který se brzy stal kulturním, společenským a hlavně sportovním centrem pro široké okolí. Mladá sokolská organizace tam našla své zázemí.

Otilie Týmalová jezdila s rodiči a starší sestrou do Borovan též za prací. „Už od šesti let jsem vypomáhala v hospodě,“ vypráví pamětnice, „jak měli naši trošku volno, už jsme z Budějovic mířili do Borovan a pomáhali prarodičům. Naučila jsem se narážet sud, točit pivo, obsluhovat hosty. Hospoda zůstala otevřená během celé války, zřejmě proto, že byla u nádraží a také tam byla nějaká továrna.“ Tehdy bylo běžné, že děti pomáhaly v hospodářství nebo rodičům v živnosti, ale Otilie Týmalová měla ještě jeden důvod, proč se s vervou pustila nejen do cvičení, ale i do práce v rodinné hospodě. „Babička vždycky říkala, že moje sestra je zázrak 20. století a já jsem ta blbá z Borovan. Tak jsem jí chtěla dokázat, že to umím,“ vysvětluje možné kořeny své životní houževnatosti pamětnice.

Ten kufr byl prázdný a esesáka za pomoc poslali na frontu

Otilie Týmalová říká, že otec Alois Fuchs nebyl v roce 1938 mobilizován, protože měl důležitou funkci pro chod státu. „Tatínek měl důležitou práci v Jihočeských elektrárnách, měl na starosti, aby všude šla elektrika. Ještě před válkou měl na starosti elektrifikaci vesnic, tak se v Borovanech seznámil i s mojí maminkou,“ říká pamětnice. Jeho důležitý post ve společnosti starající se o klíčovou infrastrukturu státu zajímal i gestapo. Jednou v noci k nim vtrhli do bytu a otce vyslýchali, kde má nářadí, a prohlíželi celý byt. „Vyptávali se blbě na docela hloupý věci, proč má například šroubováky a na co má kladívko. Odvezli plný kufr tatínkova nářadí a jeho poznámky z práce k těm elektrárnám,“ vybavuje si pamětnice. Nářadí stálo tehdy celé jmění, navíc bylo důležité pro otcovu práci. Jeho ztráta proto byla citelná a rodina se rozhodla, že se bude bránit. V bytovém domě, kde bydleli, bydlel naštěstí pro ně i jeden esesák, který jim chtěl pomoci, a tak za ně na gestapu orodoval. To však neměl dělat. Maminku si sice na gestapo ohledně kufru pozvali, ale ten jí vrátili prázdný, nářadí bezostyšně rozkradli. Spřátelenému esesákovi se tedy nejen nepodařilo vymoci spravedlnost, ale navíc ho za jeho aktivitu poslali na frontu, kde později padl.

Do obecné školy chodila Otilie Týmalová během druhé světové války v ulici Štítného. Vybavuje si, že okna budovy, a tedy i třídy malých žáčků, směřovala do zahrady gestapa. Nic tajného tam však prý školáci nikdy neviděli. V roce 1945 padla během bombardování Českých Budějovic bomba na dům hned vedle školy, pamětnice byla však tehdy zrovna doma, a tak nemá přímý zážitek.

Tancovačky ke konci války pod širým nebem

Konec války prožila v Borovanech u prarodičů. V hospodě byl kinosál, kam se nastěhovali Němci. „Jednou ráno si tam jeden Němec asi čistil zbraň, ta vystřelila a ten kinosál celý vyhořel, protože na půdě bylo seno. Odškodnění jsme nedostali, ale tatínek byl šikovný, tak proboural kus zbylé zdi a spojil zahradu, natahal tam elektriku a udělali oslavu konce války, byly tam tancovačky a tak. Nemělo to strop, ale to nikomu nevadilo, lidé se euforicky radovali.“

K Sokolu pamětnici přivedl její dědeček z Borovan, který byl velkým vlastencem, členem Českobratrské církve a jedním ze zakladatelů českobudějovického Sokola. Českobudějovický Sokol se otevíral v roce 1947. Pamětnice samozřejmě nesměla chybět. „Byla to velká radost, přišla tam spousta lidí, byla to oslava velikánská, druhý den se konal župní slet a všichni byli šťastní,“ dodnes se usmívá pamětnice, když si vybaví tehdejší euforickou náladu plnou nadějí. Ty ovšem rychle povadly. Ještě si sokolové užili poslední záchvěvy svobody a dovolili si demonstrovat odpor na všesokolském sletu v roce 1948. Během pochodu Prahou vyjádřili svůj nesouhlas s převzetím moci komunisty tím, že odvrátili tváře od tribun, kde seděli pohlaváři. Otilii Týmalové bylo tehdy čtrnáct let a říká k tomu: „Dopředu jsme se domluvili, že až uvidíme Klementa Gottwalda, tak ho budeme ignorovat, že se budeme tvářit nešťastně.“ Krátce po převratu byl Sokol zakázán a místo něj vznikla Československá tělovýchovná jednota ČSTJ.

Tak jsem šla a začala létat na větroních

Po převratu v roce 1948 měl nepříjemnosti i tatínek pamětnice, který nesouhlasil s politickým vývojem – byl vyhozen z budějovické elektrárny a přeložen. Celá rodina se přestěhovala do Jindřichova Hradce, kde se Otilie setkala s dalším osudovým sportem – s větroni. „Viděla jsem, že tam létají aeroplány. A jednou, když jsem šla k pumpě pro vodu, tak jsem se dala do řeči s jedním, co tam opravoval motorky, a jestli prý se tam nechci jít podívat. Tak jsem tam šla, a tak jsem začala létat na větroních.“ Začala se v leteckém klubu hodně angažovat, nevadilo jí tam pomáhat, řídit traktor, měla pak oprávnění i na auto, takže mohla větroně roztahovat.

V Jindřichově Hradci dostudovala Otilie Týmalová gymnázium a následně pracovala v Jihočeských elektrárnách. Otce potom přeložili zpátky do Českých Budějovic a jí též nabídli místo v Českých Budějovicích, anebo že jí dají výpověď. Rozhodla se pro České Budějovice a do práce dojížděla na motorce.

Zlatá medaile jako ocenění za neutuchající činorodost

V Českých Budějovicích se pamětnice dostala k sáňkování, se kterým se dokonce dostala až na mistrovství republiky. Jak to vzniklo a proč zrovna sáňkování? „V Budějovicích byla parta, která sáňkovala. Měla jsem pocit, že je potřeba přes zimu něco dělat, a tak jsem se na to dala,“ vysvětluje pamětnice jednoduše. Sáňkování se věnovala několik sezon, ale pak se jí narodily děti a nechala toho. S manželem se navíc krátce po jejich narození rozešla. Jí bylo něco přes dvacet let a zůstala na ně sama, což nebylo lehké.

Po roce 1989 stála Otilie Týmalová samozřejmě u znovuobnovení Sokola. Nejdříve jako cvičenka a později i jako cvičitelka. Od roku 1995 byla náčelnicí TJ Sokol a převzala funkci tajemnice SŽ Husovy. Ve funkci náčelnice pracovala až do roku 2000. Po sloučení jihočeských žup pracovala jako tajemnice župy Jihočeské. V roce 2016 převzala zlatou medaili České obce sokolské ČOS.

 

*S využitím externích pramenů.