„Přivezli mě v Dubně do věznice. Já jsem tady v Dubně seděla. To byla tranzitní věznice. Šla jsem s vnučkou a říkám jí: ‚Juljo, dívej se, kde jsem seděla. V tom okně.‘ Bylo to takové, že za otce nás zavřeli, a bylo to. Takový byl osud. Ještě jsem si tak myslela, že bychom nemuseli teď trpět, aby nám dali něco [za věznění] do penze.“
„Drželi [obyvatele] celou noc a podepisuj [odevzdání hospodářství do kolchozu]. Kráva, prase a tři děti. Obout se, obléct, jíst a sít. Všechno bylo třeba. Lidé to podepisovali. Jeden muž podepsal na 500 rublů, přišel domů, doma byla velká bída, děti plakaly, tak se oběsil a bylo to.“
„Já jsem měla prsten, takový hezký zlatý prsten s očkem. On mně prsten nějak sundal. Nevím jak, nechodili jsme nikam, možná jsem ho držela a on mi ho vzal. Já říkám: ‚Poslouchej, vrať mi prsten.‘ Čečenec. On říká: ‚Mlč, nebo tě zabiju.‘ Čečenci mohli zabít a všechno mohli udělat.“
Nadija Mychajlivna Tymčuk se narodila 8. července 1930 v obci Vovkovyj v Demydivském okrese v meziválečném Polsku. Na západní Ukrajině prožila sovětskou (1939-1941) i nacistickou okupaci (1941-1944). Otec byl po opětovném příchodu Sovětů do Rivnenské oblasti (v únoru 1944) povolán do Rudé armády a po návratu z frontových bojů byl za údajnou spolupráci s Ukrajinskou povstaleckou armádu zatčen. Potíže se nevyhnuly celé rodině a také Nadija Mychajlivna byla v roce 1950 s maminkou a s jednou sestrou zatčena a uvězněna ve věznici v Dubně. Po odsouzení na pět let byla transportována do vězení v Charkově a následně do Molotovského okresu v Kazachstánu. V roce 1953 byla propuštěna a bylo jí dovoleno vrátit se na západní Ukrajinu. Aby se mohla „zapsat“ jako místní obyvatel, musela přijmout práci v domácnosti u doktora v Dubně. Následně si dodělala vzdělání a začala pracovat jako sanitářka. Zatčený, odsouzený a odvezený do sovětského pracovního tábora byl také její manžel, který strávil svůj trest v kazašské Karagandě. V současnosti žije Nadija Mychajlivna ve městě Dubno na západní Ukrajině.
