The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kamil Tyrychtr (* 1970)

• narozen 15. července 1970 v Jičíně

• dědeček měl v letech 1939 – 1949 v Jičíně továrnu na cukrovinky

• 1972 dědeček založil zahradu s velikou sbírkou leknínů

• vyučil se prodavačem

• po roce 1989 začal podnikat v zahradnictví

Kamil Tyrychtr se narodil 15. července 1970 v Jičíně a patří tak ke generaci, která zažila komunistický režim až v podobě pozdní normalizace. Většinu dosavadního života prožil již v demokratické a svobodné společnosti. Léta totality přesto jeho život výrazně poznamenala.

Zlý kapitalista

Kamilovi rodiče se rozvedli, když mu byli čtyři roky, otce vídal jednou týdně a vztah s ním měl spíše formální. Maminka pracovala na směny jako zdravotní sestra a Kamil tak vyrůstal převážně u jejího otce, dědečka Urbánka, který si v roce 1972 pronajal pozemky v Pařezské Lhotě a začal na nich budovat zahradu s velikou sbírkou vodních rostlin.

Kamila zahrada nadchla, už od útlého věku uměl rozeznávat rostliny a pečovat o ně, pěstoval lekníny a věděl, jak funguje ekosystém a jak ho účinně chránit. S láskou k zahradě mu dědeček předal i píli a preciznost, protože tak se vždy o zahradu staral. Výrazně ho ovlivnil i v politických názorech a v náhledu na tehdejší společnost a režim, a tak první Kamilovy potíže se zastánci socialistického zřízení na sebe nenechaly dlouho čekat.

Kamilův dědeček totiž v letech 1939 – 1949 provozoval v Jičíně velmi úspěšnou továrnu Urbánek, která vyráběla cukrovinky. Byl vyučený potravinářský chemik a za svůj život si nechal patentovat řadu věcí, například višně v čokoládě. Na československý trh přinesl třeba i ovocné žvýkačky. Továrnu s dvaadvaceti zaměstnanci mu komunisté v roce 1949 znárodnili, moderní techniku vyhodili na šrot a do dvou let byla v továrně výrobna zubních protéz. Když za pár let soudruzi cukrářské stroje hledali, aby je převezli do pražské továrny Orion, zjistili, že jsou na skládce a žere je rez.

„Když si děda zřídil zahradu, začali tam za ním chodit jeho bývalí zaměstnanci a s láskou vzpomínali, jak bez problémů přečkali válku, protože jim děda umožnil nakupovat omezené množství mouky nebo cukru za tovární ceny. Jak měli spoustu zaměstnaneckých výhod a jak si pak v podniku s národní správou výrazně pohoršili. Z první ruky jsem viděl, jak se měli lidé za toho zlého kapitalisty lépe, než za komunistů.“

Kamil o komunistických křivdách nedovedl mlčet ani tam, kde se o tom úplně nehodilo mluvit. V šesté třídě na základní škole byli všichni žáci 25. února svoláni do velké chodby, kde seděli a poslouchali ze záznamu Gottwaldův projev z roku 1948. Kamil neposlouchal, povídal si se spolužákem. Když se ho soudruh ředitel zeptal, o čem se baví, řekl mu to. Jak si dědovi bývalí zaměstnanci stěžují na komunistický režim a jak se slzou v oku vzpomínají na demokratické doby.

Výsledkem byla trojka z chování a reparát z matematiky. Ve škole mu doporučili, aby přestoupil do jiné třídy, kde soudruh ředitel neučí matematiku. Tak se také stalo a další rok jel Kamil Tyrychtr reprezentovat školu na matematickou olympiádu. Dodnes umí volební program komunistické strany z roku 1946, který je učil soudruh ředitel a který se nápadně podobá tomu současnému.

Zbavil se ředitele, kádrového posudku ne

Ne všichni kantoři na základní škole však byli komunisté, Kamil vzpomíná na učitele Mánka, zřejmě skauta, který je místo schůzek Pionýra bral na výlety a který se po revoluci stal ředitelem školy. Kamil Tyrychtr se sice v sedmé třídě téměř zbavil soudruha ředitele, nezbavil se ale kádrového posudku. Kromě toho, že si nedával pozor na pusu a jeho dědeček z matčiny strany byl kapitalista, tak otcova rodina pro změnu dlouho odolávala vstupu do jednotného zemědělského družstva. Když je komunisté přišli nutit násilím, otec vyrazil na soudruha tajemníka s plaňkou v ruce a dva roky strávil v kriminále.

Dědova zahrada zatím navzdory režimu vzkvétala a již v roce 1978 v ní byla jedna z největších sbírek vodních rostlin na světě. Do zahrady jezdili na exkurze profesoři se svými studenty a Kamil tak brzy věděl o rostlinách velmi mnoho. Věřil, že po základní škole nastoupí na Střední zahradnickou školu do Kopidlna a předběžně si dojednal, že po střední půjde na vysokou školu do Olomouce na zahradnictví na obor vodních rostlin. Počítali tam s ním, neboť se na škole měl rozvíjet nový projekt o bakteriích a vodních rostlinách a jeho znalosti a zkušenosti by se jim hodily.

Pak přišel posudek od soudruha ředitele. Jakékoliv studium bylo Kamilovi zapovězeno a mohl se vyučit horníkem, nebo zedníkem. „Přihlásil jsem se nakonec na prodavače, pomohl mi můj třídní a ještě známý z národního výboru. Přijímací zkoušky z matematiky trvaly dvě hodiny a přišly mi jednoduché, nepsal jsem si zadání, ale rovnou výsledky. Když jsem hned po nadiktování papír odevzdal, zkoušející se mi vysmála, ale jako jediný jsem měl ze zkoušky plný počet bodů, a to byl také jeden z důvodů, proč mě přijali.“

Revoluce přišla včas, jinak bych měl průšvih

Kamil Tyrychtr v roce 1984 nastoupil na tříletý učební obor prodavač a škola pro něj byla jednoduchá. Děda ho jako potravinářský chemik leccos naučil, a tak již ve druhém ročníku vedl Kamil ve velkoobchodě dvacet lidí. Školu úspěšně absolvoval v roce 1987 a podnik mu dovolil studovat maturitní nástavbu, kterou ukončil v roce 1989. V té době již měl výuční list řezníka, prodavače a cukráře a složil zkoušky na vedoucího.

V pubertě se také více sblížil se svým otcem, který dělal předsedu zahrádkářského svazu v Turnově, a tak měli stejné téma. „Přes Čedok pořádal pro svaz zájezdy na západ za květenou a byl na nich něco jako delegát. Nevím, jak se mu to povedlo s tou jeho minulostí. Chtěl, abych jezdil s ním, ale nikdy jsem nedostal výjezdní doložku.“ Na vojnu nemusel, kvůli oční vadě získal modrou knížku.

Trochu se naučil rozlišovat, před kým co může říkat. Největší problém měl s inspektorem prodejen Mílkem, který chytrostí rozhodně neoplýval. „Nedalo se mu vysvětlit, že v oddělení s masem nelze mít v létě 40 stupňů a v zimě mínus pět, že se maso buď zkazí, nebo zmrzne. Jednou jsem ho zesměšnil v prodejně plné lidí, co stáli ve frontě. Řekl jsem mu, že když si zkusí dát na hlavu vepřový mozeček, třeba to pochopí. Nepochopil to, ale 15. listopadu 1989 jsem dostal předvolání na závodní radu KSČ. Revoluce pro mě přišla v pravý čas, měl bych jinak veliký průšvih.“ Vzpomíná na poměrně přísné výrobní normy, které za socialismu panovaly, a na to, jak jsou dnes stejně přísné, ale nikdo je nedodržuje. Tomu odpovídá kvalita našich potravin.

V obchodě v Turnově pracoval Kamil Tyrychtr až do roku 1990, pak se konečně mohl věnovat své vášni, zahradničení. Začal podnikat a v Turnově si otevřel prodejnu s názvem Ráj zahrádkářů. Soustředí se nejen na péči o rostliny, ale také na jejich ochranu. V roce 1991 se na prodejně seznámil se svou ženou, oba měli zálibu v květinách a zakrátko se vzali. V roce 1993 se jim narodil syn, později dcera.

Dědovi hrozila ztráta zahrady, zemřel na infarkt

„Děda měl zahradu pronajatou na dvacet let, tedy do roku 1992. Po revoluci mu začaly chodit dopisy, ať zahradu zruší a vystěhuje, že mu nájem nikdy neprodlouží. S jedním takovým dopisem ho našla moje teta sedět mrtvého v křesle, dostal infarkt. Situace se po volbách dramaticky změnila a tři měsíce poté jsme mohli zahradu odkoupit,“ vzpomíná pamětník na peripetie porevolučních časů.

Dnes se o ni stará především Kamilova maminka. On sám na ni pracně hledá čas ve svém podnikatelském harmonogramu. Přál by si sehnat schopného vedoucího, aby se mohl zahradě věnovat naplno. Dnes se v ní nachází jedna z největších sbírek leknínů na světě.