Ing. Milan Uhlíř

„To bylo takový složitý. Když jsem tam byl, tak volby tam byly několikrát. Vím, že alespoň jednou jsem u voleb byl a že jsem hodně zvažoval, jestli tam mám jít, nebo ne. Říkal jsem si: učím, chodím do kostela, nějaký problémy už kvůli mně mají a volby stejně nic nezmění, tak jsem u těch voleb byl. Potom, jak se to dál posunulo, tak pak už ne. Vzpomínám si, že byli u nás s tou krabicí a prosili, abychom tam ten lístek hodili, protože oni byli taky nějak hodnocení ti předsedové národního výboru nebo kdo to měl pod sebou a měli z toho problémy, když nebyli všichni u voleb. To už bylo ale v době, kdy jsem neučil a říkal jsem si, že je toho už na mě moc a nepůjdu.“

„Potom ti, co zůstali, byli za mnou a dalšími učiteli a řekli, že je to hrozný a že ty kluky pošlou do vězení nebo na nucené práce do Vietnamu a že pravděpodobně přijdou o život a všechno pro ně skončilo a jestli bysme mohli nějak pomoct. Bylo nás víc učitelů, co jsme byli ochotni pomoct a věděli, že je ředitel Škoda provokoval a byl proti nim zaměřený. Pak se nás asi dvacet sešlo a domluvili jsme se, že napíšeme dopis na vietnamskou ambasádu v Praze a řekneme tam naše stanovisko, aby to nebylo jednostranné jen od ředitele Škody. Byla to divoká akce. V noci jsme jeli na vietnamské velvyslanectví v Praze a setkali se v nějakém bytě. Všechno nám potvrdil. Ptali jsme se, jestli můžeme nějak pomoct a jestli má smysl něco napsat. Řekl, že určitě. Tak jsme ten dopis sepsali. Nenapsali jsme, že za nic nemůžou, ale že je ředitel provokoval a že vina není jen na jejich straně. Dopis jsme pak poslali na ambasádu.“

„Nebyl jsem u toho, ale objektivní skutečnost je ta, že ředitel Škoda je neměl rád, plus teda i další učitelé. Třeba na poradách o nich mluvil jako o černých hubách. Běžně používal takové terminologie. Nechtěli si na něj stěžovat, ale věděli, že je nemá rád. Potom co se stalo ten den, tak u toho jsem nebyl a dvacet let jsem na to nevzpomínal a nemyslel, až když jsme spolu mluvili. Škoda měl takovou verzi, že přišel na internát a oni tam měli nepořádek. Upozornil je, aby to uklidili, ale oni prý byli podnapilí nebo rozdivočení. Říkal, že na něj hodili deku a zmlátili ho a že se mu podařilo utéct a zavolat policii. Vietnamci měli jinou verzi. Nevím, jestli důvěryhodnější, že tam přišel, zlobil se a křičel a jednoho menšího škrtil. Ostatní ho začali bránit a nějak se se Škodou pošťuchovali a on se hrozně zlobil a hrozil policií. Pak odešel a fakt ji zavolal. V té době jsem studoval doplňkové pedagogické studium v Brně, takže jsem byl ten víkend pryč. A ještě ten den nebo další den tam přijel autobus policistů a se psy obklíčili celé učiliště. To mně pak vykládali lidé z okolí. Potom vybrali asi pět kluků nebo víc, co je Škoda označil jako útočníky, dali jim želízka a odvezli je autobusem.“

„Chodili jsme všude po okolí po kostelech a pak se nám narodila Markéta a chodila s náma. S dítětem a kočárkem jsme byli nápadní a zas tak moc takových lidí tady nebylo. Tak nás všichni všude viděli. Ředitele Škodu za to, že jeho učitel chodí do kostela, kárali a nevím, jestli i potrestali. Volal si mě a ptal se mě, jestli bych mohl přestat chodit do kostela. Řekl jsem mu, že nemohl, že jsem ho na to předem upozornil a že řekl, že mu to nevadí. Odpověděl mi, že mu to sice nevadí, ale že si myslel, že budeme mít dítě a nebude na to čas a že z toho má teď hrozné problémy. Řekl jsem, že je mi to líto, ale nemůžu na tom nic změnit.“