The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Milan Uhlíř (* 1958)

• narozen 18. září 1958 v Brně

• vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Brně

• v katolických kruzích na Jesenicku

• distribuce samizdatů

• učitel na středním odborném učilišti zemědělském v Horních Heřmanicích

• za pomoc zatčeným vietnamským studentům dostal v roce 1987 výpověď ze zaměstnání

• jednatel firmy vyrábějící hostie v Bílé Vodě

• v roce 2017 žil ve Vlčicích

Milan Uhlíř působí jako tichý a skromný člověk. Otec pěti dětí a jednatel (ředitel) společnosti Unita vyrábějící v Bílé Vodě hostie a lázeňské oplatky neustále opakoval, že nepatřil mezi aktivní odpůrce komunistického režimu a jeho příběh nestojí k zaznamenání. Jeho činy mu nepřipadají nijak výrazné. Až mimo záznam mi řekl, že za komunismu několikrát nepřišel k volbám a s urnou ho bez úspěchu navštěvovali doma, aby tak mohli vykázat stoprocentní účast. Už jen to svědčí o jeho velké odvaze. Scházel se také s lidmi zapojenými v kraji do katolického disentu, od nichž získával samizdaty, které pak sám rozdával mezi přátele. Nakupoval rovněž věci potřebné k jejich tisku. Ještě jako třídní učitel se s několika kolegy zastal vietnamských studentů, kteří kvůli rasově motivované šikaně napadli ředitele. Hrozila jim za to deportace do Vietnamu a údajně rovněž internační tábor, který v tamějších krutých podmínkách nemuseli přežít. Deportaci se nevyhnuli, ale i díky zásahu učitelů prý neskončili za ostnatým drátem. Krátce poté dostal Milan Uhlíř výpověď ze zaměstnání a málem i z bytu. Díky známostem ředitele ho nechtěli nikde zaměstnat a s manželkou uvažovali o odchodu z kraje. Nakonec nicméně vše dobře dopadlo.

Chtěl žít na venkově

Narodil se 18. září 1958 v Brně jako starší ze dvou dětí rodičům Milanovi a Marii Uhlířovým. Oba rodiče pracovali v Tesle Brno. Otec jako konstruktér a matka jako kreslička. Oba věřili v Boha a vedli k tomu i své děti. Milan Uhlíř vzpomíná, že mu to kazilo kádrový profil a nemohl se hlásit na humanitní obory. Studoval tedy střední zemědělskou školu v Ivančicích a poté Vysokou školu zemědělskou v Brně, kterou úspěšně ukončil s titulem inženýr. Vždycky chtěl bydlet na venkově, a tak po absolvování zkrácené povinné vojenské služby odešel v roce 1983 na Javornicko, kde pak pracoval jako mechanizační technik ve Státním statku Žulová.

Mezi křesťany

Milan Uhlíř se pohyboval v křesťanských kruzích, a tak se po příchodu na Javornicko rychle seznámil s mnoha zajímavými lidmi. Mezi nimi byly i osobnosti katolického disentu. Například v Mikulovicích navštěvoval rodinu Jiřího Šnajdra, kterého kvůli pořádání modlitebních setkání komunistická justice odsoudila za maření dozoru nad církvemi k desetiměsíčnímu podmíněnému trestu. Do Šumperka jezdil za Juliem Vargou. Přestože Julka zákeřná nevyléčitelná nemoc upoutala na invalidní vozík a pokroucenou rukou sotva udržel tužku nebo list papíru, stala se z něj vůdčí postava disentu na Šumpersku. Navštěvoval také Václava Dvořáka z Jeseníku, který distribuoval katolické samizdaty. Milan Uhlíř tak získával nový obzor a ze svých návštěv občas odvezl necenzurované samizdaty, jež po přečtení rozdal mezi své přátele. Při svých cestách také sháněl věci potřebné k jejich tisku. „Kupoval jsem náplně nebo blány do cyklostylů, protože bylo nebezpečné, když toho jeden člověk kupoval moc naráz. Tak jsem to různě kupoval po troškách,“ vzpomíná Milan Uhlíř.

V červenci 1985 se účastnil národní pouti na Velehrad, konané k oslavám 1100. výročí úmrtí svatého Metoděje. Přestože se komunistický režim snažil různými restrikcemi zabránit masové účasti, pouti se podle odhadů účastnilo až dvě stě tisíc věřících. Stala se jednou z největších protikomunistických demonstrací v Československu, při níž lidé hlasitým pískotem vyhnali z řečnické tribuny ministra kultury Milana Klusáka. Na pouti bylo přítomno také mnoho agentů StB a příslušníků bezpečnostních složek, kteří si však proti takové mase lidí netroufli zasáhnout. „Bylo to velmi povzbudivé, protože tady na konci světa moc lidí do kostela nechodilo a tam jsme se cítili tak jednotně. Potom večer ve zprávách přehodili zvuky, a když mluvil ministr kultury, tak k tomu dali potlesk, a když mluvil kněz, tak k němu zase pískot. Dali to sice do televize, ale otočili o sto osmdesát stupňů,“ dodává Milan Uhlíř.

Na faře ve Skorošicích, kam za farářem Antonínem Kupkou dojížděla věřící mládež z celé Moravy, se seznámil s Lýdií Biernatovou. V listopadu roku 1985 měli svatbu a Lýdie se pak ze své rodné obce Hať na Hlučínsku přestěhovala za manželem.

Nejspíš jim zachránili život

Ještě před svatbou v září 1985 po dlouhém naléhání ředitele Ing. Zdeňka Š. nastoupil Milan Uhlíř jako učitel odborných předmětů na středním odborném učilišti zemědělském v příhraničních Horních Heřmanicích. Vzpomíná, že ředitele upozorňoval na svou víru v Boha, a říkal mu, že chodí pravidelně do kostela. Zdeněk Š. mu řekl, že mu to nevadí a věřící považuje za poctivé lidi. K dispozici dostal služební byt v řadovém okálovém domku. Manželka později do zemědělské školy nastoupila jako vychovatelka. Pak ale musela na mateřskou dovolenou, protože se narodila první dcera Markéta. Oba i s dítětem dál chodili na mše svaté, až si ředitel jednoho dne předvolal Milana Uhlíře do kanceláře. Žádal ho o ukončení návštěv kostela s tím, že mu to vytýkají nadřízení. „Řekl jsem, že je mi to líto, ale nemůžu na tom nic změnit,“ dodává pamětník.

Kromě českých studentů na škole vyučovali i studenty z Vietnamu. Tito mladí lidé ve své rodné zemi zažili občanskou válku, v níž většina z nich přišla o část rodiny. V rámci pomoci těžce postižené zemi Československo přijalo vietnamské občany, aby u nás získali profesní zkušenosti. Vietnam totiž pro obnovu a rozvoj ekonomiky potřeboval kvalifikované dělníky. V těch letech přicestovaly do Československa tisíce dělníků, učňů, studentů a stážistů. Učni měli pobyt domluven na sedm let a stážisté na čtyři roky s možností prodloužení. Milan Uhlíř vzpomíná, že na zemědělské škole v Horních Heřmanicích se ale učili o pěstování plodin vhodných do střední Evropy, a tak své nové vědomosti mohli ve své rodné zemi uplatnit jen v omezené míře.

Ve dvou třídách jich studovalo kolem dvaceti a v areálu školy také bydleli. Nacházeli se mezi nimi i třicetiletí muži. Jednu z tříd měl jako třídní učitel na starost Milan Uhlíř. Dodnes je s několika z nich v kontaktu a velmi dobře na ně vzpomíná. „Byli vděční a kamarádští a chovali se lépe než naši učni. V hodinách s nimi nebyly problémy a člověk si tam skoro chodil odpočinout,“ vypráví pamětník. Dodává, že o svých válečných zkušenostech nechtěli mluvit, ale s radostí se rozvyprávěli o svých rodinách.

Ředitel je ovšem v lásce neměl a často o nich mluvil s rasistickým podtextem. „Třeba na poradách o nich mluvil jako o černých hubách. Běžně používal takové terminologie. Nechtěli si na něj stěžovat, ale věděli, že je nemá rád.“

Na podzim roku 1987 došlo ke konfliktu, který měl dalekosáhlé následky. Milan Uhlíř to zná jen z doslechu, protože se ten den zrovna nacházel v Brně, kde dálkově studoval doplňkovou pedagogiku. „Ředitel měl takovou verzi, že přišel na internát a oni tam měli nepořádek. Upozornil je, aby to uklidili, ale oni prý byli podnapilí nebo rozdivočení. Říkal, že na něj hodili deku a zmlátili ho a že se mu podařilo utéct a zavolat policii. Vietnamci měli jinou verzi. Nevím, jestli důvěryhodnější, že tam přišel, zlobil se a křičel a jednoho menšího škrtil. Ostatní ho začali bránit a nějak se s ředitelem pošťuchovali a on se hrozně zlobil a hrozil policií.“

Ředitel následně opravdu zavolal na Veřejnou bezpečnost. K učilišti přijel autobus s pohotovostním plukem a se psy a na udání ředitele zatkli asi pět vietnamských studentů. Zpět do školy se už nikdy nevrátili. Ostatní vietnamští studenti pak žádali učitele o pomoc. Hrozilo, že jejich zatčení kamarádi skončí ve vězení nebo na nucených pracích ve Vietnamské socialistické republice, kde panoval tuhý komunistický režim. „Říkali, že pravděpodobně přijdou o život a všechno pro ně skončilo.“

Milan Uhlíř s dalšími dvěma učiteli a dvěma vietnamskými studenty zajeli k vietnamskému velvyslanci do Prahy, aby se poradili o dalším postupu, a zjistili, zda má smyl na jejich obranu napsat prohlášení. „Byla to divoká akce. V noci jsme jeli na vietnamské velvyslanectví v Praze a setkali se v nějakém bytě. Všechno nám o jejich trestu potvrdil. Ptali jsme se, jestli můžeme nějak pomoct a jestli má smysl něco napsat. Řekl, že určitě.“

Po návratu sepsali asi s další polovinou zaměstnanců prohlášení a poslali jej na vietnamské velvyslanectví. „Chtěli jsme, aby to nebylo jednostranné jen od ředitele. Nenapsali jsme, že za nic nemůžou, ale že vina není jen na jejich straně.“

Jejich statečný postoj možná zachránil několik mladých lidských životů. „Měli jsme potom informace od Vietnamců, že je deportovali do Vietnamu a že díky našemu dopisu se jim nic nestalo. Doufám a věřím tomu, že jsme jim trochu pomohli.“

Odpověď pana ředitele

Krátce poté přijela do školy StB. Přímo v budově k výslechu postupně předvolali lidi podepsané pod prohlášením. Milan Uhlíř vzpomíná, že ho předvolali dvakrát. „Zlobili se na mě, že pořád opakuji to stejný. Nechtěl jsem říct nějaké konkrétní informace, ale stejně asi všechno věděli.“

Milan Uhlíř i ostatní zainteresovaní do pomoci vietnamským studentům dostali výpověď. „Já jsem ji například dostal z organizačních důvodů nebo na nadbytečnost, proti čemuž se bylo těžké bránit,“ vzpomíná pamětník a dodává, že mu ředitel slíbil, že v kraji už žádné zaměstnání nesežene. Chodil pak od místa k místu, ale všude dostal zápornou odpověď a s manželkou začali uvažovat o odchodu do jiného okresu. Nakonec mu však pomocnou ruku podali ve vedlejším jednotném zemědělském družstvu v Bernarticích, kde nastoupil jako energetik.

Uhlířovi ale stále bydleli ve služebním bytě v Horních Heřmanicích. Nemohli dostat výpověď, protože manželka na mateřské dovolené měla stále platnou smlouvu. Bydleli přímo vedle ředitele, který na soudu podal žádost o ukončení jejich nájemní smlouvy z důvodu neplacení nájemného. Jedna platba totiž přišla den po splatnosti. Zdržela se ovšem převodem a na složence z pošty měli včasné datum. Ředitel tak na radu právníků žádost stáhl a Uhlířovi mohli v bytě zůstat a ještě několik let bydleli vedle Zdeňka Š. „Normálně jsem ho zdravil,“ dodává Milan Uhlíř. Ilustruje to jeho bezkonfliktní povahu. O rok později Zdeněk Š. opustil místo ředitele. Jestli to ale souviselo s předešlými událostmi, se dá jen těžko posoudit.

Nastoupil k řeholním sestrám

V mládí Milan Uhlíř nezažil jiný než komunistický režim. Jak sám říká, neočekával, že by mohl brzo padnout. Když 17. listopadu 1989 přijel do Jeseníku na tajnou přednášku signatář Charty a kněz s odebraným státním souhlasem k výkonu služby Václav Malý a posluchačům vykládal své myšlenky o pádu komunismu a když říkal, že v budoucnu by prezidentský úřad mohl zastávat Václav Havel, přišlo to Milanu Uhlířovi jako nereálná představa. A právě brutální zásah proti demonstraci na Národní třídě v Praze toho dne následně vyvolal události vedoucí k pádu více než čtyřicetileté vlády komunistické strany. Milan Uhlíř tyto dny velmi emotivně prožíval. S manželkou a dětmi se účastnil demonstrací v Jeseníku. „Říkali jsme si, že všichni nemusí jet do Prahy, ale je potřeba, aby se všude něco dělo.“

V roce 1990 nastoupil do zaměstnání v charitním domě pro řeholní sestry v Bílé Vodě, kde zajišťoval jídlo a potřebné opravy. V místním piaristickém klášteře a několika dalších budovách komunistický režim předtím internoval řeholnice různých řádů a kongregací. Sešlo se zde dvanáct kongregací a celkem se v klášteře vystřídalo přibližně tisíc sester. Mnoho z nich je pohřbeno na místním hřbitově, který se stal kulturní památkou. V té době se ale již postupně vracely do svých domovských klášterů.

I po pádu komunismu ho vedli lidé dosazení bývalým režimem a tehdy spolupracující s StB. Milan Uhlíř po dlouhém naléhání přijal místo vedoucího charitního domu. Nejprve se musel starých struktur zbavit. „Myslím si, že jim všem bylo jasný, že jejich doba skončila. Nikdo z nás jsme jim nic nevyčítal, jen jsme se na ně snažili působit, že už žádnou moc nemají a že už skončili a je doba, kdy musí odejít, a budeme rádi, když odejdou pěkně v klidu.“ To se také podařilo. V charitním domě také mimo jiné ubytovali a zaměstnali romské dívky, které v osmnácti letech musely opustit dětský domov. Ozdravný pobyt poskytli několika desítkám ukrajinských děti z oblasti zamořené po výbuchu jaderné elektrárny Černobyl.

Od roku 1985 byla součástí charitního domu hostiárna, kde řeholní sestry vyráběly hostie ke slavnosti eucharistie. Později je vystřídali civilní zaměstnanci a přidružili zde i výrobu lázeňských oplatků. Výrobu převzala Unita, s. r. o., patřící pod Diecézní charitu ostravsko-opavskou, jejímž ředitelem (jednatelem) je od roku 2000 Milan Uhlíř. Se svou ženou a dětmi bydlí od roku 1995 ve Vlčicích.

SOkA Jeseník. Almanach 125 let zemědělské školy v Horních Heřmanicích, 1994.