The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Uhrovičová (* 1922)

• narodila se 9. října 1922 v Lanžhotě jako Kotásková

• v roce 1937 dostal otec práci u Pohraniční stráže a rodina se stěhovala do Břeclavi

• v roce 1938 rodina utekla z Břeclavi do Mikulčic

• v roce 1941 pamětnice odešla do služby do Prahy, aby nemusela nastoupit na práci do Německa

• v roce 1944 se provdala a stala se členkou Církve československé husitské

• v roce 1945 porodila syna při přechodu fronty na konci války

• v roce 1960 nastoupila do práce v JZD

• v roce 1969 utekl jeden ze synů do zahraničí

Vzpomínkami se liší od svých vrstevnic. Tatínek byl státním úředníkem, rodina neměla hospodářství a byla bez vyznání. Po svatbě přijala vyznání Církve československé husitské. A ještě jedna vzpomínka je jedinečná – první dítě porodila uprostřed fronty koncem druhé světové války před příchodem ruských vojáků.

Dětství v nejjižnější části Moravy

Věra Uhrovičová se narodila 9. října 1922 v Lanžhotě u Břeclavi. Tatínek Jaroslav Kotásek chodil hlídat hranice, které byly hned za obcí. Přes hranice se vozilo dřevo a pašoval cukerín, vojáci na to dohlíželi. Rodina měla plat státního úředníka, ale nevlastnila pole. Pamětnice s rodiči a mladším bratrem bydlela v podnájmu: „Můj tatínek byl legionář, vrátil se z války a dostal se k Finanční stráži v Lanžhotě. Tak chodil do lesů, kolikrát jel na kole po suchu a večer se vracel na loďce, aby se dostal domů. Na hranicích tehdy nebyly ploty. Tam jsme chodívali volně, ráda jsem chodívala s tatínkem, když měl službu.“

V roce 1928 nastoupila pamětnice do obecné školy: „Ve stejném roce jako já se tehdy narodilo přes sto dětí, byly jsme tři třídy.“ V dětství se zapojila do Sokola, a se svým oddílem se dokonce zúčastnila všesokolského sletu v roce 1938. Po absolvování obecné a měšťanské školy nastoupila Věra Uhrovičová do rodinné školy, kde se učila vaření, šití a práci v domácnosti. V Lanžhotě zůstala rodina do roku 1937, kdy si tatínek polepšil a dostal se do Břeclavi k Pohraniční službě. Rodina se stěhovala.

Utíkali jsme před Němci

Rodina se nastěhovala do malého domku v Břeclavi a tatínek začal pracovat na hranicích. Tady ho však v roce 1938 zastihla mobilizace: „Maminka si nevěděla rady, co má dělat. Financi se všichni hleděli odstěhovat, bylo to nebezpečné. Tak ona pak jela sem do Mikulčic a sháněla formana, aby nás odvezl sem. Nevěděla, kam bychom se stěhovali. Tady našla byt, a tak jsme tady zůstali. Z Břeclavi se to valilo do okolních obcí.“ Rodiče pocházeli z jedné části Mikulčic, takže v obci nebyli cizí. Našli útočiště v jednom domě s další starší paní.

Když začala válka, zůstala pamětnice doma. Rodiče měli strach, aby ji neposlali na práci do říše. „Strýc mi našel místo v jedné rodině v Praze, kde jsem se starala o dva chlapce. Byli tam i další příbuzní, nebyla jsem tam sama.“ V hlavním městě zůstala Věra Uhrovičová v letech 1941–1943. Válku tam rodina nepociťovala a velkou část roku trávila na chalupě na Berounsku. „Bombardování jsem nezažila, to začalo až později. Když jsem odjížděla, začínaly nálety. Tatínek byl nemocný, a tak jsem se vrátila a byla doma.“

Šla jsem za nevěstu

S budoucím manželem Matoušem Uhrovičem se potkala už před odjezdem do Prahy. Chtěl, aby se vrátila domů, a v dubnu 1944 si ji vzal. Věra Uhrovičová odešla „za nevěstu“ do domu svého manžela a pomáhala v hospodářství. Manžel byl členem Církve československé husitské, ona se k němu připojila a ještě před svatbou se nechala pokřtít. Členkou církve zůstala dodnes, i když se farní společenství postupně s odchodem starších rozpadlo.

Lidé v Mikulčicích zažili různé válečné události, přepadení vlaku i bombardování. Týden před příchodem ruských vojáků se k lidem nastěhovali němečtí vojáci, kteří ustupovali před frontou: „Nastěhovali se do průjezdu, auto měli schované, a byli tady nějaký čas. Spali, ani nevím kde. Potom sem došli Maďaři, taky tady zůstali, dostávali všelijaké jídlo, ale moc jim to nechutnalo. Byli rádi, když jsme jim něco dali.“ Když se začaly šířit zprávy o blížící se frontě, schovávali se lidé ve sklepech. Protože ale bylo teplé počasí a lidé zvědaví, chodili ven. „Vzpomínám si, že naráz přeletěla letadla, ale tady v dědině musel být pohyb. Oni se vrátili a začali bombardovat, někteří lidé to tady odnesli.“

Porod podle lékařské knihy

„To už jsem byla v jiném stavu, když se blížil konec války.“ Rodina sklep neměla, ale schovávala se u pana řídícího. Ten měl zprávy o tom, že fronta už se blíží, a nařídil všem, aby se připravili. „Já už jsem cítila, že snad budu rodit. Zavolali starou porodní babičku, která řekla, že to ještě nebude a že můžu jít spát. No ale byly čtyři hodiny ráno a já už jsem cítila, že to dojde.“ Rodičku odvedli ze sklepa zpátky domů a začali hledat porodní bábu. Jenže ta se mezitím ukryla v některém ze sklepů a nikdo o ní nevěděl. „Maminka měla tetu, která chodívala k porodům, tak sem došla, já jsem měla lékařskou knížku nachystanú a radila jsem jim, co majú dělat.“ Do rána se narodil zdravý syn. Věra Uhrovičová i s dítětem už zůstala doma.

Hned druhý den se do domu nastěhovali ruští vojáci: „Donesli si kýbl vína, usadili se a já jsem tady byla s novorozencem. No ale tam, kde jsem ležela, nešli. To oni jen došli, posvačili a popili a odešli dál. Celkem klidně to proběhlo, bez potíží.“

Mezi zahradou a kolébkou

Manžel pamětnice byl vyučený zahradník a pěstoval doma zeleninu a květiny. Hned po válce si otevřel zahradnictví a byl velmi úspěšný. Po prvním synovi se v letech 1946–1957 narodily ještě další tři děti. Manželé byli oba aktivní v Sokole až do jeho zrušení a docházeli do Československé církve.

Hned po roce 1948 manželovi zakázali provozovat zahradnictví, a protože nechtěl do JZD, musel nastoupit do slévárny. Práce tam ho ale nebavila. „Ze začátku to bylo v JZD ubohé, tam došli lidé, kteří neměli žádnou zem a neměli žádné velké zkušenosti, takže to bylo špatné. Až potom, když už ti mladší to vzali do ruky, tak to šlo.“ Manžel po několika letech opustil slévárnu a nastoupil s pamětnicí do JZD na práci v zahradnictví. „Postavil skleníky, byl moc šikovný, venku měl zeleninu a uvnitř květiny.“

Věra Uhrovičová ve volném čase zpívala ve sboru pro občanské záležitosti na svatbách a pohřbech. V obci žil skladatel František Hřebačka, později zvaný Fanoš Mikulecký, a skládal zpěvohry. V nich zpívala a se souborem jezdila i do jiných obcí. Manžel měl malý vinohrad a jako zahradník pomáhal, kde se dalo.

V době, kdy vyrůstaly děti, se začalo v Mikulčicích budovat starodávné slovanské hradiště: „Jako děti jsme o tom nevěděly vůbec. Tam byla pole, a jak tam lidé orávali, tak tam nacházeli všelijaké předměty, bylo to tam kamenité. Potom nějaký učitel říkal, že tam musí něco být, a tak přišli na vzácné archeologické nálezy. To potom chodívaly ženské pomáhat s vykopávkami. Manžel jim tam dělal zahradnické práce.“

Útěk syna do zahraničí

V roce 1969 utekl jeden ze synů do Rakouska: „Jeli s dívkou do Jugoslávie na zájezd a zůstali ve Vídni. Oni to plánovali, ale nic neřekli. Ve Vídni se vzali a podařilo se jim dostat se do Spojených států, kde jsou dodnes.“ Se synem si mohli psát a posílali mu zimní oblečení. Prohlídky a velké výslechy Věra Uhrovičová nepamatuje. Další členové širší rodiny se však nedostali na školy nebo byli vyhozeni z práce. Nejmladší syn pamětnice po škole rovnou nastoupil do dolů a o nástup na nějakou školu se ani nepokoušel. Pamětnice odešla do důchodu v roce 1985 a od roku 2012 je vdovou. Žije v kruhu své rodiny v Mikulčicích.