Věra Uhrovičová

„To už jsem byla v jiném stavu. Pan řídící došel a říkal, že: ‚Udělejte si svoji potřebu ráno, nevíme, jak to dopadne, oni se můžou vrátit [vojáci] a připravte se na to, že budete muset být zavření.‘ Tak jsme tam ještě šli, ale já už jsem cítila, že už snad budu rodit. Tenkrát jsme nechodili ještě do porodnice, měli jsme tady takovou starou babičku ještě, tak jsme ju potom volali a ona říkala: ‚No, ještě to nebude‘, tak já jsem teda ještě šla do toho sklepa spat. No ale byly čtyři hodiny ráno a já už jsem cítila, že to asi dojde. Tak jsme se vrátili sem jako do baráku, no a včil tá babička, tá porodní babička, říkala: ‚Dyby něco, tak já budu tam...‘ Ona tady měla jednu rodičku, ‚takže já budu u ní‘. Tak manžel hned teda jel tam, a ona tam ale nebyla. Tak včil běhal po dědině a sháňal a ona potom... ona se prostě taky utekla skovat někde do sklepa, takže jsme o ní nevěděli. Na mě už to prostě došlo, měli jsme tady takovú tetu a ona tak chodívala k těm porodům, a tak jako se v tom vyznala, tož sem došla. Já jsem měla lékařskú knížku nachystanú a prostě jsem jim radila, co majú dělat. No, potom panímáma došla a už to bylo naroděné.“

„Moji rodiče byli bez vyznání. Tatínek, když se vrátil z války, tak on vystoupil z církve. Tenkrát byl takový trend, že byli proti římské církvi. Proto taky vznikla Církev československá, a to bylo jako myšlené, že jdeme sami, pryč od Říma. Tady právě v Hodoníně jako byla ta církev, tam byl aj ten kostel a sem jezdíval farář.“