Bohuslav Úlehla

„Jak jsem přišel k tomu, abych převáděl lidi, to je úplně, to by se česky řeklo, že jsem přišel k tomu jako slepý k huslám. Totiž moje maminka měla, když ona ještě mladá byla, ona měla známého kněze a ten kněz pak odešel a byl slepej a bydlel u Brna v Rajhradu v klášteře. A když komunisti zrušili ty semináře, ti novici přicházeli k němu do toho Rajhradu do toho kláštera a ptali se, jestli by mohli přes hranice, jestli by jim pomoh. No, a on jim řekl: ‚Běžte do Hrušek a Marie Úlehlová vám pomůže.‘ Já jsem měl takové štěstí, že já jsem v tu dobu akorát prodával motocykl. Takže ty lidi, ty faráři a ty študenti, ke mně chodili, tak ty komunisti neměli žádné podezření, že já bych musel něco dělat protistátního.“

„Tam byli komunisti, kteří nebyli praví komunisti. Jeden, nějakej Doležal, on byl trochu z rodiny, on si vzal moji tetu, ona byla vdova, a on mně přišel řéct: ‚Bohuši, mně říkali Bohuš, přišli z KGB z Brna policajti a hledali na tom národním výboře tvoji kartotéku. To máš nějaké machinace? Pozor.‘ Potom já když jsem přijel do Břeclavi, tak už jsem viděl, že někdo pořád mě hlídá. A tak jsem říkal tomu Cyrilovi: ‚Cyrile, musíme zahnout, jinak je zle, nás pozavírají.‘ Oni mysleli, že my jsme veliká tlupa a já organizuju. Oni nás hned nezavřeli, čekali, že chyťjá těch lidí víc. No, ale naštěstí bylo, že Cyril a já jsme přešli do toho Rakouska. Valtice, to byla ta dědina, to jsem si vzpomněl, a za těma Valticama, akorát to bylo myslím, že v září. Byly tam hody. To nebylo jako... no prostě tancovalo se tam a ten můj kolega tam měl známé a ten policajt a voják, ty chodili po té hranici a ta holka jedna říkala: ‚Oni přijdou na večeři tak v osm hodin.‘ Tak oni přišli a říkali: ‚Teď sem šli.‘ Já si pamatuju, bylo jako ve dne. Měsíček svítil a ty hranice od té silnice byly tak možná sto metrů. S Cyrilem jsme to přešli a on měl známé mezi Rakušáky. Bylo to myslím, Müslebach, a zaklepal na dveře a ten pán staré, on už byl v penzi, nám tam dal večeři, pak jsme se vyspali. A já naštěstí jsem si vzal tych 75 000 korun, což bylo... za tisíc korun jsme dostali jenom čtyřicet šilinků. Bylo to málo, ale bylo to lepší. Tak on nás zavez do Vídně v noci.“