Bohuslav Úlehla

„Tam byli komunisti, kteří nebyli praví komunisti. Jeden, nějakej Doležal, on byl trochu z rodiny, on si vzal moji tetu, ona byla vdova, a on mně přišel řéct: ‚Bohuši, mně říkali Bohuš, přišli z KGB z Brna policajti a hledali na tom národním výboře tvoji kartotéku. To máš nějaké machinace? Pozor.‘ Potom já když jsem přijel do Břeclavi, tak už jsem viděl, že někdo pořád mě hlídá. A tak jsem říkal tomu Cyrilovi: ‚Cyrile, musíme zahnout, jinak je zle, nás pozavírají.‘ Oni mysleli, že my jsme veliká tlupa a já organizuju. Oni nás hned nezavřeli, čekali, že chyťjá těch lidí víc. No, ale naštěstí bylo, že Cyril a já jsme přešli do toho Rakouska. Valtice, to byla ta dědina, to jsem si vzpomněl, a za těma Valticama, akorát to bylo myslím, že v září. Byly tam hody. To nebylo jako... no prostě tancovalo se tam a ten můj kolega tam měl známé a ten policajt a voják, ty chodili po té hranici a ta holka jedna říkala: ‚Oni přijdou na večeři tak v osm hodin.‘ Tak oni přišli a říkali: ‚Teď sem šli.‘ Já si pamatuju, bylo jako ve dne. Měsíček svítil a ty hranice od té silnice byly tak možná sto metrů. S Cyrilem jsme to přešli a on měl známé mezi Rakušáky. Bylo to myslím, Müslebach, a zaklepal na dveře a ten pán staré, on už byl v penzi, nám tam dal večeři, pak jsme se vyspali. A já naštěstí jsem si vzal tych 75 000 korun, což bylo... za tisíc korun jsme dostali jenom čtyřicet šilinků. Bylo to málo, ale bylo to lepší. Tak on nás zavez do Vídně v noci.“

„Ano, my jsme měli menší hospodářství a ona to všechno musela... sedm dětí, a když táta umřel, tak oni byli stejnak staří. Třicet osm roků měla. Tam byl jeden sedlák a on nebyl katolík, byl katolík, ale nevěřil, víš, co mně řek? Říkal: ‚Tvoja máma rovnýma nohama do nebe.‘ Tak ji respektoval. Taky když zemřela, i tatínek, tak měla největší pohřeb, jaký byl v dědině. A můj táta taky. Můj táta byl zase velmi pro všechny. On nebyl, on byl sedlák, ale on taky hodně ho měli rádi ti dělníci takoví. On měl taky velmi dobrý postoj k tim. No prostě byl... Byla to těžká doba, velmi těžká doba. Já jako kluk jsem ju nikdy neviděl jít spát a nikdy jsem ju neviděl vstávat ráno. Za mojeho života. Vždycky ona musela prát, žehlit. Například, ten příklad vám dám: nás bylo u oběda někdy deset. Děda a jeho dcera né, oni u nás nebydleli. Bydleli na druhém baráku, ale chodili k nám jest. Tak ona dala tu hus do trouby a ještě utíkala do kostela do Moravské Nové Vsi tři kilometry.“