Jaroslav Ulrich

„V Baterii bylo zajímavé, vyprávěl jsem to i panu Červenkovi (regionální spisovatel), že Bateráci, kteří v Baterii žili, byli nešťastni z osudu pana továrníka. Zajímavé bylo, že když jsem v podniku byl asi šest neděl, mně Šrámek řekl, abych nelezl do strany a založil v Baterii soubor s jeho dcerou. Takže já jsem nebyl ani ve straně, ale ani ve Svazu mládeže. Mým úkolem bylo, když byla stranická schůze, udělat výzdobu. To bylo lehké, plakátů všude bylo. Takže jsem udělal výzdobu a šel jsem domů. Ale tentokrát mi Šrámek řekl, že na schůzi musím, že je pro všechny. Na schůzi jeden člověk si vzal slovo a chtěl, aby se zrušily Velikonoce, že už kolik podniků to podepsalo. Já jsem to nevydržel a řekl, který mamlas si to vymyslel. Ovšem soudružky to slyšely a šly za mým šéfem, aby mě vyhodil. Bránil jsem se, že Velikonoce jsou nejkrásnější svátky pro děti i dospělé chlapy. Přidal se ke mně Šrámek a i ředitel, tak to neprošlo. Přesto Čermáková šla za Šrámkem, aby mě vyhodil, že tam nejsem dlouho, a když si takhle dovoluji… Ale zase jiní se mě zastali, třeba paní Hanzlová z Pálče. V roce 1956, kdy byla kontrarevoluce v Maďarsku, soudružky naříkaly: ,Co s námi bude, my máme tak krásný kravín a prasečák.‘ Na to jí Krbková od nás z obce řekla: ‚Co by bylo, všechny soudružky tam zavřou.‘ Soudružky hned spustily: ‚Mistře, co si to dovolila říct!‘ Mistr Beran se zasmál a upozornil je, že Vlasta je nejšikovnější holka z dílny a nadělá nejvíc práce.“

„Na vojnu jsem narukoval do Plzně. Maminka z toho onemocněla a zemřela. Bylo jí 47 let. Hned první den se na vojně ptali, kdo je Ulrich Jaroslav. Z obce přišlo na vojnu udání, že jsem reakcionář, že jsem nešel ani do Svazu mládeže, ani do strany. Na sletě jsem křičel, ‚Beneš – Tito‘ a ‚bez Beneše, bez Hany nebyly by Hradčany‘. A pan starosta, vlastně soudruh předseda, napsal, že jsem za trest musel tři měsíce nosit pytle v hospodářském družstvu. Jenomže neuměl pravopis a napsal pytle s měkkým i, tak se tomu v družstvu smáli. Pan správce byl velký Sokol, takže jsem to tam měl dobrý. Na vojně jsem to takhle pověděl – oni řekli, že si to prověří. Utekl asi měsíc, já už jsem dával dohromady soubor. Politruk řekl, že si do Pozdně zajedou a za ta nařčení je zrichtují. Při cvičení jsem byl raněn, dva dny měl vysoké horečky, zachránil mě penicilin, ale zůstaly mně trvalé následky. Na vojně mě měli rádi, přemlouvali mě, abych zůstal na vojně, nechtěl jsem, byl už jsem ženatý, a tak se stalo, že pan velitel napsal na úřad práce dopis, že po zranění mám omezenou pohyblivost ruky.“