„V roce 1948, když se komunisté ujali vlády, byla tady v parku protikomunistická manifestace. Na té promluvil úžasný řečník p. Procházka, který tehdy říkal: ‚Prosím vás, nepodlehněte tomu komunistickému bludu, protože lůza se ujala vlády!‘ To ho přišlo draho. Jakmile tady začali ordinovat komunisté, tak si pro něj přišli a prošel koncentrákem.“
„Já jsem se dost přátelila s Janou Petrovou, která pomáhala Kocábovi vyhnat sovětské vojáky. Oni říkali, když přišla do kasáren, že oficíři si mysleli, jak ji vyprovodí. Ale byli takhle maličký. Ta holka je sejmula, ona byla chytrá.“
„Když se v šedesátých letech pan Procházka vrátil – já jsem ho znala trochu ze Skauta – tak jsem viděla, že jde – my jsme vůbec nečekali, že se vrátí – na hřbitov. Tak jsem vyběhla a běžela jsem k němu, šla jsem ho přivítat. A on se dal do pláče a povídal: ‚Vlastičko, nikdo mne skoro nevítal, přecházeli na druhou stranu, aby se se mnou nemuseli pozdravit, a vy mne takhle vítáte.‘ No pochopitelně.“
„Já povídám: ‚Promiňte, že vás ruším‘ a Galuška: ‚Přejete si?‘ Já mu povídám, že nesu památníčky a jestli by je nepodepsal, a on ochotně, že milerád. A Slávek (předseda MNV) z toho byl celý rozčilený, že se sebral a poodešel. A oni: ‚Tak tady s námi zůstaňte.‘ Já jsem ale říkala, ať se nezlobí, že to si nemůžu absolutně dovolit, že by Slávka ranila mrtvice. Ten Galuška seděl, záda se mu smíchy házely, ještě do památníčků něco připisoval. Pak přišel nějaký soudruh z Hradce, co že to tam podepisují, a já mu říkala: ‚Vám nic, vám nic.‘ Nějaký z Hradce, který se tam přišel tak akorát nacpat, tak to tedy ne. A ty dva lišáci – režiséři Makovec s Brdečkou – to tam pozorovali, tak já na ně, zda by se mohli také podepsat. A oni ochotně, že jo: ‚Sestro, já jsem taky skaut. Neohlížejte se, co tady mluvíme, po tom jim nic není.‘ Tak jsme se bavili; oba byli hubatí a říkali: ‚Zůstaňte tady, ať je nějaká sranda, tady chcíp pes.‘“
„Vždycky jsme se při setkáních dlouho zdrželi a vypravovaly se také fórky a všechno možné. Když se mluvilo něco nebezpečného, tak šel někdo z kluků ven kouřit, aby viděli, že tam někdo neposlouchá. A já jsem jednou seděla blízko u okna a něco se venku mihlo. Tak povídám: ‚On je někdo z nás venku?‘ Ale všichni byli vevnitř. Tak nevím, kdo z nás vyběhl, a ten venku vzal nohy na ramena. Jenže za lesem byl hluboký příkop. Oni tam tajně přijeli a zapadli do něho s auťákem; túrovali to tam asi hodinu, ale k nám samozřejmě nemohli přijít, abychom jim šli pomoct, to by se prozradili. Bylo to ohromné.“
„Velice jsem si vážila a divila se tomu, že rodiče byli oba dva takoví antikomunisté. Většinou se říká, že lidé, kteří jsou chudí, tak tíhnou ke komunismu. Ale já jsem říkala, že spíš lidé líní, protože naši byli úžasně pracovití.“
Vlasta Ulrychová se narodila 16. listopadu 1925 v Dobrušce. Rodiče od dětství v dceři pěstovali nejen lásku k literatuře a divadlu, ale zdědila po nich i antipatie ke komunistickému režimu. Jako děvčeti jí v mysli hluboko utkvěl příjezd německých okupačních vojsk i řádění revolučních gard po válce. Stejně bolestivě prožívala v srpnu 1968 invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Od dětství byla aktivní v Junáku, Sokole a Církvi československé (husitské). Na válečná církevní mládežnická divadelní představení navázala v šedesátých letech založením Divadla hudby a poezie. V roce 1968 i 1989 se podílela na obnově Junáka v Dobrušce. V době tzv. normalizace patřila k organizátorům tajných skautských setkání. Je držitelkou řady skautských ocenění. Po kádrových prověrkách v roce 1969 byla jako aktivní skautka, věřící člověk a členka Společnosti pro lidská práva propuštěna ze zaměstnání. V roce 1989 patřila mezi zakladatele OF v Dobrušce.
