Hana Utitz-Raz

„Když jsme se dozvěděli, že jsem na řadě, šla se mnou maminka na Wilsonovo nádraží. Stála tam sama, protože tatínek se nemohl uvolnit z továrny. Němci ho tam zavírali, chovali se k němu strašně. Maminka tam stála sama. Jinak se tam loučily celé rodiny, to si pamatuji moc dobře. Maminka mi říkala: ,Poznáš nové lidi, nová místa...‘ Ale mé sestře, která už byla nějakou dobu v Anglii, napsala: ,Hanka dnes odjela. To je strašné! Proč jsem ji poslala?! Možná by to tady přežila.‘ To jsem se dozvěděla mnohem později. Než moje sestra zemřela, poslala mi dopisy, které jí maminka psala ve stejné době. Velmi mne dojalo, že měla sílu mne tak povzbudit.“

„Seděly jsme na Liverpool station, každá s malým kufříkem, a čekaly, až nás vyvolají. Pak řekli moje jméno, šla jsem nahoru. Tam byla paní Nicholsonová a dala mi pusu. Šly jsme ven, pomohla mi s kufříkem do auta a najednou vidím: Ona řídí! V Praze ještě ženy neřídily! Řekla jsem si: To je zajímavé! A od té doby jsem byla tak zvědavá, že jsem zapomněla na všecko. To je moje štěstí, že jsem hned ‚na místě‘. Hned jsme přišly na to, že paní Nicholsonová mluví francouzsky. Tak jsem s ní mohla mluvit. Přijely jsme k nim, bylo to na jaře a kvetoucí tulipány lemovaly cestu k domu, který vypadal jako hrad. To byla krása!“

„Byl mír v Evropě, ale v Japonsku se ještě bojovalo. Bylo to v roce 45. Říkalo se tomu Peace E. Já jsem šla do kina na film, ale vždy před začátkem filmu dávali zprávy. Najednou vidím hromady těch těl. Vykřikla jsem a vyletěla z kina. Uvědomila jsem si: To nepřežili! Byl to strašný šok. Pak jsme se dozvěděli, že maminka šla do prvního tábora smrti, kdy ještě nevěděli, že je to plyn. Pustili si sprchy pomalu. Čekali, že poteče voda, a nejvíce trpěli. Ti ostatní už to pak věděli a pustili si kohoutky naplno, aby smrt přišla alespoň rychle. To bylo v Chelmnu. Tatínek umřel v Lodži buď na tyfus, nebo hlady. To ani nevíme, ale máme ta data.“