The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Vacek (* 1953)

• narozen 29. října 1953 v Plzni

• otec Rudolf byll vedoucím cihelny v Černicích u Plzně, matka Růžena pracovala jako prodavačka

• když mu bylo dvanáct a půl, začal s kulturistikou a vzpíráním

• do roku 1983 ve vzpírání závodil a reprezentoval Československo, jeho osobní rekord byl 140 kilogramů v trhu a 170 kilogramů v nadhozu, pak začal závodit v kulturistice

• po gymnáziu absolvoval nástavbové studium v oboru radiologie, pak vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu

• v roce 1979 začal pracovat jako vyhazovač (oficiální název výběrčí) v největší plzeňské diskotéce Sport, pracoval tu třináct let

• po revoluci až do roku 1992 diskotéku Sport provozoval

• založil firmu Perkom, která dovážela z Německa kopírky a vybavovala kanceláře nejen touto technikou, ale i nábytkem a doplňky, v roce 1999 ji prodal

• od roku 1999 nepracuje, věnuje se koníčkům, sportu, četbě, psům, hudbě, cestování, každý den chodí do posilovny

Jiří Vacek pracoval od roku 1979 jako vyhazovač v největší plzeňské diskotéce Sport, kam se vešlo až pět set lidí. Po roce 1989 ji tři roky provozoval. Kulturista a reprezentant ve vzpírání vypráví mimo jiné o tom, jak zasahoval proti lidem, kteří chtěli odejít bez placení. Vzpomíná na dobu, kdy byl ve Sportu jediný telefonní automat: „Když začala nějaká mela, k telefonu jsme nikoho nepustili a vyřešili jsme ji interně, bez přivolání policie.” Začátek devadesátých let byl podle něj obzvlášť divoký: „Pralo se třeba padesát lidí najednou. Krve teklo jako v Muži z Acapulca.“ Vypráví také o tom, že kvůli vekslování, dovozu zboží z ciziny a „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví“ ho vyšetřovali policisté, nic mu však nedokázali. Jednomu z nich, který na něj byl při výslechu „hustý“, to po revoluci vrátil: „Náhodou jsem ho potkal. Když mě uviděl, utíkal. Dohonil jsem ho a vyřídil si s ním účty.“

Takhle pěknou figuru chci mít

Jiří Vacek se narodil 29. října 1953 v Plzni. Jeho otec Rudolf byl vedoucím cihelny v Černicích u Plzně, matka Růžena (za svobodna Kepková) pracovala jako prodavačka. „Vyrostl jsem v rodinném domku v Bolevci,“ vzpomíná. „U rybníků, u lesa, bylo tam napůl město a napůl příroda.“

Dědeček  z otcovy strany dělal technického úředníka ve Škodovce, babička Anastázie Vacková byla v domácnosti. „Za komunistů byla trestaná. Ve frontě v obchodě nazvala manželku premiéra Klementa Gottwalda ‚prdelatou Martou‘, jak se jí tehdy říkalo,“ vypráví Jiří Vacek. „Někdo ji udal a dostala za to podmínku.“

Prarodiče Kepkovi z matčiny strany žili v Třemošné kousek od Plzně a pamětník k nim často jezdil. Také oni nesli vládu komunistů s nelibostí. Dědeček byl sociální demokrat a pamětník zmiňuje, že když byla po komunistickém puči v únoru 1948 jeho strana násilně sloučena s komunistickou, šel se na její schůzi podívat. „Vyprávěl, že mu bylo hned jasné, že s nimi nechce mít nic společného,“ vzpomíná Jiří Vacek. „Říkal: ‚Tak tohle ne, to je ale spolek. Jsou tam jenom samí ožralové a netáhla.‘ “

Když bylo Jiřímu Vackovi dvanáct a půl, začal s kulturistikou a vzpíráním. „Začalo to tím, že jsem v roce 1966 viděl fotku kulturistů, to tu v té době běžně k vidění nebylo,“ vypráví. „Pak jsem viděl Steva Reevese, který hrál Romula ve filmu Romulus a Remus a zůstal jsem paf. Říkal jsem si, takhle pěknou figuru chci mít.“ Zmíněný kulturista a herec, známý také z filmů Hercules či Goliáš a barbaři, inspiroval nejen pamětníka, ale také Arnolda Schwarzeneggera či Sylvestra Stallone.

Spolu s několika kamarády začal Jiří Vacek cvičit na zahradě u rodinného domu, kde bydlel. Činky si dělali z betonu a starého železa, které kradli v kovošrotu. „Pak si naproti nám koupil dům Michal Ries, za první republiky a za války reprezentant ve vzpírání,“ přibližuje pamětník. „Koukal se na nás přes ulici a jednou za námi přišel se slovy: ‚Chlapci, vy tady každý den dřete v dešti, v zimě, zkuste jít někam na vzpírání, já vám to domluvím na Slavoji.‘ V roce 1970 jsme tam začali chodit. Zůstal jsem u toho až do roku 1983, ve vzpírání jsem závodil.“

Jiří Vacek začínal ve váhové kategorii do 67 kilogramů a končil v kategorii do 90 kilogramů. Jeho osobní rekordy byly 140 kilogramů v trhu a 170 kilogramů v nadhozu. Kvůli zranění musel se vzpíráním v roce 1984 přestat a závodil v kulturistice.

Pasanti a konzumační lístky

Během srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 byl Jiří Vacek právě na brigádě v černické cihelně. „Byla to má první brigáda mezi osmou a devátou třídou. Chtěl jsem se oblékat, koupit si džíny, ale rodiče mi na ně nechtěli dát, pro ně to bylo vyhazování peněz,“ vzpomíná. „Ještě mi nebylo patnáct, takže bych pracovat neměl. Ale otec dělal v cihelně vedoucího, tak mě postaršil. Na protest proti okupaci byla vyhlášena celozávodní stávka, prvně a naposled jsem si tehdy zastávkoval.“

Po základní škole nastoupil Jiří Vacek na gymnázium, další dva roky studoval nástavbu v oboru radiolog, zobrazovacím metodám se ale nikdy pracovně nevěnoval. Šel dál studovat na Fakultu tělesné výchovy a sportu. Nestal se z něj ale ani učitel ani trenér.

O prvních prázdninách po vysoké škole v roce 1979 mu totiž Jan Lorenz, který provozoval největší plzeňskou diskotéku Sport u zimního stadionu nabídl, jestli u něj nechce dělat vyhazovače. „Znali jsme se. Měl jen brigádníky a potřeboval někoho nastálo, aby nemusel pořád řešit, kdo má který večer volno,“ vypráví pamětník. Ve Sportu zůstal dalších třináct let, až do roku 1992.

„Říkalo se tomu výběrčí,“ přibližuje oficiální dobový název pro vyhazovače. Jeho úkolem bylo prodávat vstupenky a kontrolovat konzumační lístky. „Host dostal vstupenku a konzumační lístek, na který se psala útrata. Při odchodu ho musel odevzdat s razítkem a podpisem vrchního jako důkaz, že zaplatil. Na baru se platilo hotově, u stolu si pasant objednával na konzumační lístek,“ vrací se pamětník k hospodskému slangu. Pasant v něm znamená host a je odvozen od francouzského passant, procházející, přechodný návštěvník.

Někteří hosté se snažili s konzumačními lístky podvádět. Především tak, že lístek ukradli někomu jinému a svůj pak chtěli při odchodu odevzdat prázdný. Okradený měl smůlu, ztráta lístku ho stála 300 korun. „Pochopitelně to bylo protiprávní,“ přiznává Jiří Vacek. „Nicméně to tak bylo.“

Riziku byl ale vystaven i zloděj lístku. „Číšníci měli přehled, kdo si kolik objednává. Když někdo začal na lístek rozhazovat, vrchní si mě vzal stranou: ‚Podívej se na toho nebo tu. Až bude odevzdávat konzumák, musí tam mít to a to a to. A když to tam neměl, věděl jsem, že kradl,“ vypráví Jiří Vacek. „Musel jsem ho zadržet a zkasírovat.“

Krve teklo jako v Muži z Acapulca

Úkolem výběrčího bylo také umravňovat návštěvníky. „Když byly vevnitř nepokoje, rozmíšky, někdo se tam pral, přiběhl personál za mnou,“ vypráví Jiří Vacek. „Šel jsem to tam zpacifikovat.“ Když se strhla rvačka, měl prý vždy po ruce posilu. „Chodili tam štamgasti, kamarádi a známí,“ říká. „Když nastala nějaká početní převaha, byli při mně.“

Konfliktní situace nastávaly také hned u vchodu. „Většinou tehdy, když bylo obsazeno a nechtěl jsem dovnitř nikoho pustit nebo jsem pouštěl jen na výměnu, až když někdo odešel,“ říká pamětník. „Někteří na mě zkoušeli násilí. Když se tam někdo začal protlačovat, chytil jsem ho za ruku, on se ohnal a už to lítalo.“

Vzpomíná: „V osmdesátých letech to ještě šlo, ale v devadesátých letech to bylo strašné, rvačka byla skoro každý víkend.“ K dramatizaci situace podle něj přispěla všeobecná amnestie vyhlášená na Nový rok 1990, jeden z prvních kroků, které Václav Havel učinil po svém zvolení prezidentem 29. prosince 1989. „Všichni, které pustili z věznice na Borech, se snažili cpát na diskotéku,“ říká Jiří Vacek. „Věděl jsem, že je tam nemůžu pustit, protože by to bylo strašné.“ Bitky s těmi, které nechtěl vpustit dovnitř, byly nějakou dobu na denním pořádku.

Další zdroj konfliktů byli podle Jiřího Vacka hosté z kdysi východního Německa, kteří po podpisu smlouvy o hospodářském sjednocení se západním Německem v roce 1990 mohli vyměnit východní marky za západní v poměru jedna ku jedné. „Mysleli si, že je všechno jejich. Chovali se jako zvířata, ožrali se, dělali na diskotéce chlív. S těmi byly strašné řežby,“ vzpomíná Jiří Vacek. „Pralo se třeba padesát lidí najednou. Krve teklo jako v Muži z Acapulca. Šatnářka jen stála mezi kabáty a držela šuplík s penězi, které utržila za cigarety a bonbony. Čekala, až to skončí. Bylo to divoké, devadesátky byly divoké.“

Práce vyhazovače se mu prý tehdy začala zajídat. „Chodil jsem do práce s odporem, co zase bude za průšvih, co se zase bude řešit,“ říká. „Navíc v devadesátých letech se mezi lidmi objevily zbraně, to už bylo o hubu.“

Kluci z obvodního oddělení nám šli na ruku

Snahou podniku bylo, aby se konflikty s hosty nezabývala policie (tehdy veřejná bezpečnost). „Snažili jsme se, aby to neřešili. Tenkrát byla výhoda, že v podniku byl jediný telefonní automat, bez něj se nikdo nedovolal. Mobily nebyly, ani kamery v nich, všechno bylo anonymní,“ říká Jiří Vacek. „Pokud nějaká mela začala, tak jsme většinou zablokovali ten jediný telefon. Někoho jsem tam poslal, aby nikdo nemohl volat, abychom to vyřešili interně.“

Ani pokud to došlo tak daleko, že přijel někdo z obvodního oddělení veřejné bezpečnosti (VB), nic moc se nedělo. „Byla výhoda, že kluci z obvodního oddělení k nám do Sportu taky chodili, znal jsem je,“ říká pamětník. „Většinou mi šli na ruku, snažili se mi pomoci. Věděli, v jaké situaci tam jsem.“ Nejen hosté, ale i Jiří Vacek utržil řadu šrámů. „Měl jsem zlomené prsty, byly to boxerské zlomeniny, pár jizev na tváři, pár šití,“ říká.

K soudu došel jediný případ. Podle popisu Jiřího Vacka se věc odehrála během srazu abiturientů v jednom ze tří salónků, které byly součástí diskotéky Sport. „Jedna účastnice se opila a chtěla ven. Říkal jsem, musíte mi dát konzumák a zálohu na útratu, pak vás pustím ven. A až se vrátíte, já vám to zase vrátím. Takhle se to dělalo běžně, když se lidi chtěli jít vyvětrat, dali mi lístek a k tomu pětikilo,“ vypráví. „Paní ale řekla, že mi nic nedá. Tak jsem jí odpověděl, že ji nepustím. Začala mě kopat, škrábat, mlátit. Tak jsem do ní strčil, vehementně, napálila hlavou do kovového sloupku, který byl mezi dveřmi. Skončila s otřesem mozku na ARU.“

Návštěvnice pak oznámila, že ji Jiří Vacek napadl. „Obžalovali mě pro výtržnictví a ublížení na zdraví,“ říká pamětník. Soud ho ale viny zprostil. „Vypovídala tam její spolužačka ze třídy, že když se napije, je agresivní a proto ji na takové akce neradi zvou,“ říká Jiří Vacek. „Tím ji zazdila. Já jsem nakonec odešel bez viny, ona dostala podmínku.“

Jiří Vacek zároveň zmiňuje: „Ve Sportu jsem si udělal hodně kontaktů z různých profesí. Chodili tam mladí, nejčastěji mezi 17 a 19 lety, ročníky se střídaly. Později se z nich stali řemeslníci, úředníci, právníci. Mohl jsem se na ně obrátit, když jsem něco potřeboval.“

Vekslák jsem byl i já

Diskotéka Sport, kam se vešlo až pět set lidí, měla v osmdesátých letech v Plzni monopol. „Lidé chodili také do Céčka, ale Centrum byl malý klub tak pro čtyřicet lidí,“ říká Jiří Vacek. Sport v té době provozovala Jednota Plzeň-Jih.

Jiří Vacek vzpomíná, že byl vyšetřovaný pro „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, paragraf 132“ kvůli anonymnímu udání, že krátí tržby. „Bral jsem 900 korun hrubého, byl jsem ženatý a měl rodinu, z toho se nedalo vyžít,“ říká. „Neodevzdával jsem všechny peníze za lístky, ale jen část z nich. Dalo se to těžko dokázat a taky mi nakonec nic nedokázali.“

Z toho, že by kvůli krácení tržeb skončil ve vězení, prý strach neměl. „S vedoucím Sportu jsem byl v holportu,“ říká. „A Jednota o ničem nevěděla, ani ji to nezajímalo.“ Bál se prý ale něčeho jiného: „Strach jsem měl spíš z toho, že mi ten pelech skončí, než že mi na to přijdou. Bylo to lukrativní.“ Kolik se dalo na vstupenkách vydělat prozradit nechce. „Dost,“ říká, „ale nebudu říkat kolik.“

Přivydělával si také jako vekslák (slangové označení pro člověka, který se v socialistickém Československu věnoval nelegálnímu nákupu a prodeji cizích měn, valut). „Když tam přišli cizinci, tak jsem je zkasíroval, to je jasné,“ říká. „Vyměnil jsem jim peníze. Měl jsem v tom praxi, dělal jsem to už na vysoké škole. Měli jsme tam arabské studenty, z domova jim posílali dolary. Domluvil jsem se s nimi, nosili je mně a já jim dával koruny.“ Na jednom dolaru se podle něj daly vydělat tak dvě, tři koruny.

Státní bezpečnost se o něj prý nikdy nezajímala. „Od té jsem měl pokoj, nebyl jsem pro ně zajímavý,“ říká Jiří Vacek. „Zato jsme byli v hospodářském disentu, ruinovali jsme republiku.“ Policie se o něj prý zajímala víckrát, nejen kvůli krácení tržeb či valutám, ale také třeba kvůli pašování zboží z Polska či Maďarska. „Trestán jsem ale nikdy nebyl,“ říká. „Základ byl nepřiznat se. Takové věci se těžko dokazovaly, proto chtěli přiznání. Člověk věděl, že to dobře dopadne, ale že se nesmí dát.“

„Taky jsem dostal pár facek, ale po revoluci jsem si to vyřešil,“ říká Jiří Vacek. „Tomu dotyčnému jsem to vrátil, když už neměl úřední moc.“ Vypráví, že dotyčného příslušníka veřejné bezpečnosti, který ho vyšetřoval a „byl na něj hustý“ hned po revoluci vyhodili a začal dělat instalatéra. „Když jsem šel z fitka, náhodou jsem ho potkal, jak šel s brašnou do nějakého domu,“ říká. „Když mě uviděl, pustil tu brašnu na zem a utíkal. Dohonil jsem ho a vyřídil si s ním účty. Nešlo mi o to ho zranit, chtěl jsem ho jen potupit.“

Po sametové revoluci Jiří Vacek společně se Stanislavem Tišerem diskotéku Sport tři roky provozoval. „V roce 1992 to přestalo vydělávat, tak jsme to zapíchli,“ říká. Příčinou bylo, že Sport ztratil svůj monopol, otevíraly se nové konkurenční podniky, například Manhattan, Elektra nebo Fancy Line.

Už předtím ale Jiří Vacek založil firmu Perkom, která dovážela z Německa kopírky a vybavovala kanceláře nejen touto technikou, ale i nábytkem a doplňky. „Když to prasklo, začal jsem se rozhlížet, na čem by se dalo vydělat,“ říká. „Po kopírkách byl strašný hlad, za komunistů tu nic takového být nesmělo, aby se nemnožily protirežimní tiskoviny.“ Zaměstnával v průměru dvanáct lidí, v roce 1999 firmu prodal.

„Od té doby už pětadvacet let nepracuji,“ říká. „Věnuji se svým koníčkům, sportu, četbě, psům, hudbě, cestování. Trénuji každý den, chodím do posilovny, zůstal jsem u činek.“ Od diskotékové hudby přešel na jiný žánr, techno a house, a začal objíždět technoparty a houseparty na různých místech republiky. Je podruhé ženatý, z prvního manželství má dva syny, Jindřicha (37) a Ondřeje (35). „Cítím se zabezpečený,“ hodnotí svoji ekonomickou situaci Jiří Vacek. „Jestli jsem během osmdesátých a devadesátých let zbohatl? To je relativní pojem. Řekl bych to tak, že nemusím šetřit.“