Mgr. Marek Vácha

„Historka, která dneska zní banálně. Dostal jsem tam, tehdy jsem ještě nenosil brýle, v 76. přezdívku Orko, celá skautská přezdívka zní Orlí oko. Tábor na Babí louce, na kus kůry jsem napsal jméno Marek a ten kus kůry jsem hodil do ohně. Od té doby jsem dostal právo, taky jsem to dostal jako glejt, že mám právo používat tuto přezdívku a mám právo být takto nazýván. To pro toho desetiletého kluka bylo formační. To, že najednou jsem byl členem nějaké party, která měla jiný pravidla hry. Kamarád Lodivod, respektive jeho dcera Cvrček, později se stala manželkou Petra Gonzela Jumba, tak nám vyšila takový krásný medicínový váčky z jelenice, překrásně vyšívaný. Tak jsem tam dal to Orlí oko. To byla a je ta nejcennější věc mého života, kterou jsem kdy měl. Vzpomínaný kolík z nedalekého hřbitova ve Skále, kde byly zapíchaný do jednoho hrobu, šli jsme je tam hledat v rámci stezky odvahy. Takže tyhle a mnohé jiné příhody a historky fakt jsou v té duši mladého kluka naprosto zásadní a formační. To, co jsem v tom roce 2003 říkal jak Jumbovi, tak Kakaduovi, bylo to, že člověk může mít v tom starým věku dojem, že se dělají tábory, jedeme tábořit a dobrý. My už to vnímáme možná trochu cynicky, možná s určitým odstupem. Ale pro ty kluky je to zásadní. Člověk vidí sám sebe jako kus plastelíny a ti vedoucí z toho dělají nějakou sochu, když ty vedoucí jsou dobří lidi a předají to nejlepší, co v sobě mají, tak ta socha může potom dál fungovat a pracovat na sobě sama a sama růst.“

„Jaksi to, co tam nějak začalo v sedmdesátých letech, tak ten čas se na tom absolutně nepodepsal. To funguje pořád dál. S mnohými se nevídáváme tak často, ovšem když potřebuju bivak v Brně, tak spím u Zuba pochopitelně, kde jinde taky. Mám klíče od jeho domu. Tam vzniklo něco zvláštního. Potom jsme četli povídky od Roberta Fulghuma a on tam v jedné povídce popisuje, to jsme se tomu smáli, až nám tekly slzy, co je v Americe vrcholem přátelství, co je kamarádství na život a na smrt. On říkal, že to je chvíle, když je člověk na návštěvě a může si z ledničky vzít pivo, aniž by se ptal toho majitele domu. Nám to přišlo strašně legrační, protože u nás na tom to přátelství tak maximálně začíná. To přátelství u nás bylo chápáno daleko silněji. Když jsem šel do semináře, tak Top mi dal klíče od svého bytu, Zub mi dal klíče, když mu stál rodinný domek. To jsme považovali za naprosto normální, že tímhle způsobem je to přátelství realizovaný. Dodnes je to tak, že zavolám půl hodiny předtím, než tam mám ten bivak, a nikomu to nevadí, člověk tak vpluje do té rodiny. Tím chci říct, že to, co začalo tam v těch sedmdesátých, osmdesátých letech, a co bylo dotvrzeno v průběhu mnohých vandrů, když jsme jezdili potom už sami po České republice, po Evropě a později po světě, tak toho se čas nedotkl.“