Klára Vacková (* 1937)

Kde ty jsi to, holka, žila?

 

„Otec byl řeckokatolický kněz a maminka učitelka. Děda z maminčiny strany byl Maďar a babička byla Němka. Tenhleten děda byl za první republiky starostou města Užhorod; a z druhé strany to byla rodina řeckých katolíků a ty byli Rusíni. Už si nevzpomínám, jak se jmenuje ta vesnice, odkud pocházeli, je to hned vedle Užhorodu. Tatínek studoval bohosloveckou fakultu a na tablu si vyhlíd moji maminku. Byl sice Rusín, ale jeho v rodině se taky  mluvilo maďarsky. To je zajímavý. Užhorod za první republiky, i za mého dědy, rozkvet, jestli si to dobře pamatuji. Děda, ten starosta Užhorodu, byl původním povoláním stavitel a v tom Užhorodě postavil spoustu domů. Některý tam jsou dodneška, projektoval třeba radnici, nemocnici, blázinec nebo synagogu. Měl sedm dětí, byl prostě úspěšný. Dva synové z toho byli taky stavitelé, studovali v Brně a pak zůstali v Užhorodě a taky tam toho dost postavili. Ale my jsme tam později, za totáče, z Československa nemohli. Prostě nemohli. Ani na pohřeb jsme nesměli jet. To, že byl děda tak významnou osobou, starosta je významná osoba, tak to mi rodina neřekla. Před dětma se za komunistů tyhle věci tajily. Když jsme byli po letech v tom Užhorodě, to už moji rodiče nežili, ale sestřenice mi říkala, že by se se mnou rádi sešli nějaký starý lidi. No tak my jsme byli pozvaný do bytu takový stařenky, opravdu osmdesát, možná přes osmdesát let, a teď mi řekli, kolik mají důchodu, a to bylo něco strašně směšnýho. Ale oni pro nás udělali pohoštění, asi proto, že jsem byla vnučka toho slavnýho dědy. Ten děda byl populární, prý třeba jednou za čas vždycky sezval děti z celého okolí do kina a tam jim koupil všechny cukrovinky, co chtěly.

 

Děvčata, dcery toho dědy, byly všecky učitelky, včetně mojí maminky. Jedna z nich umřela mladá na tuberkulózu. V těch letech to tam bylo rozšířený. Já si myslím, že ten maďarskej děda s německou babičkou, že se tam jeli uplatnit. A rodina těch kněží, rodina mýho tatínka, tam žila odjakživa, protože když moje babička z téhle strany umřela, tak jsem tu korespondenci třídila a nenašla jsem tam žádné jiné dopisy než Užhorod, Mukačevo.

 

V celé naší rodině se vždycky mluvilo maďarsky. Jenom babička, žena toho stavitele a starosty, měla takové přítelkyně, že si já, jako dítě, pamatuji, že se tam mluvilo německy. Její rodina pocházela z Podmokel, tady od Děčína. Ale oni potom žili někde v okolí Spišské Nové Vsi a byli mlynáři. Já jsem tu němčinu bohužel nepochytila, ale tu maďarštinu ano, protože i doma se mluvilo maďarsky a i můj otec s mojí maminkou spolu mluvili maďarsky. A když si maminka vzala otce, tak otec byl knězem ve vesnici právě na tý Podkarpatský Rusi. Kosťová Pasteľ, je to hned za hranicemi nedaleko Užhorodu. Tam je to vopravdu kraj Nikoly Šuhaje loupežníka. Když jsme tam po letech byli s mým manželem, tak ten se zhrozil a říkal jenom: „Kde ty jsi to, holka, žila?“ Ta Kosťová Pasteľ byla vesnice, kde bylo hodně vlků a jsou tam dodneška. Dělali se tam na ně pasti a v těch pastech zbyly z těch vlků jenom kosti. Vod toho je odvozený to jméno. Ty lidi žili v takový chudobě, jakou si nedovedete představit. Kdo měl pozemek, tak měl z čeho žít. Pěstovala se tam kukuřice a brambory a to byla úplně základní potravina. A kráva byla nejdůležitější člen rodiny. Důležitější než třeba děti. Když kráva chcípla, když se jí něco stalo, tak neměla rodina ani mlíko ani nic na směnu. No tak v téhle vesnici Kosťová Pasteľ, tam byl tatínek knězem a maminka byla učitelkou. Tam jsem prožila dětství, ale narodila jsem se v Užhorodě, protože tam byla nemocnice, postavená taky mým dědou, která dodneška pracuje tak, jak byla.

 

Tam se vyprávěly strašidelné příběhy a představy o světě, které nám sice ve škole vyvraceli a my jste tomu stejně věřili – o čarodějnicích, o pekle, o nebi, to bylo pro nás něco šíleného. A tam se třeba i namlouvali někteří, ale to se nemohlo tak jak jinde, že se zamilovali, prostě byl to jiný svět. Opravdu jiný svět. Strašná věc byla nemoc. Po válce nebyly léky. Já vím, že tenkrát byl už penicilin, ale přestože byl penicilin, můj spolužák zemřel na ošklivou angínu a nic mu nepomohlo.

 

Ale takový ty strašný pověry! Co všechno jsem tam zažila! Že se třeba o jedné ženě řeklo, že je čarodějnice a že se v noci mění na žábu a že vysává kravám mlíko jako žába. A lidi s ní pak nemluvili. Na druhou stranu tam byla taková ta vesnická spravedlnost, Například tam byli bezzemkové, pár rodin, možná dvě tři. Nevím, kdo to ustanovil a kdy, ale  my jsme věděli, že 5. prosince nebo třeba 10. ledna je máme na starosti my. A tak maminka nafasovala koš jídla, já jsem tam šla s uvařenou polévkou, maso, tvaroh a museli jsme to té rodině odnést. A takhle to bylo, že ty, co měli příjem – peníze jsme měli jenom my – nebo ty co měli pozemek, tak ty tu rodinu živili. To se mi zdá jako dost pěkný. Pro děti byl velkej zážitek žebráci. My jsme je milovali. Někdo třeba řek, že na horním konci je Michajlo a my jsme se na něj těšili a všichni jsme se seběhli, protože on nosil takovou bednu od hodin na zádech a choval se jako dítě a hrál si s námi. A my jsme si mysleli, že ten svět je tam, ten střed světa, a že nikde jinde už nic lepšího není. Moje rodina, my jsme byli jediní, který měli rádio. A to rádio – ona tam nebyla elektrika, nebyla voda, my jsme se chodili sprchovat pod pumpu – tak to rádio bylo na baterie. Moje maminka dělala to, že dala rádio na okno a pustila ho a lidi z vesnice to už věděli a přišli na naši zahradu. Seděli a poslouchali a to pro ně bylo něco.“

 

No a jak jste se tedy dostali z podkarpatské vesnice do Ústí nad Labem?

 

„Někdy tak v roce 1945/1946 někdo mamince řek, že Rusové zavřou hranici a maminka to nějak zařídila. V rodině byla maminka ten element, který všechno organizoval. Požádala o přeložení na místo Ruský Hrabovec, to byl úplně nejvýchodnější cíp Československý republiky, takže my jsme se tam přestěhovali. Den nato zavřeli hranici. Tam to pro nás nebylo nějak cizí. Ve škole v Kosťově Pasteľi jsme se učili rusínsky a taky doma jsme vedle maďarštiny mluvili rusínsky. Jenže ta rusínština ve škole byla jiná než ta domácí, tam měla totiž každá vesnice svoji trochu specifickou řeč. Tam se prostě poznalo, z jaké je kdo vesnice, podle toho, jak mluvil. Třeba Rusům jsme nerozuměli. Ale v tom Ruském Hrabovci na Slovensku se mluvilo dost podobně jako u nás doma. Tam je taková řeč, když jsem tak přemýšlela, tak je to směs maďarštiny, ruštiny, taky něco z rumunštiny, taky něco z polštiny, prostě taková směs.

 

Část rodiny zůstala tam. My neměli sůl a na Podkarpatské Rusi je přitom místo, kde jsou solné doly. My jsme zase měli sádlo a takové věci, ale hranice byla střežená. Já jsem na tu hranici viděla, bylo obilné pole, kukuřice a tam byl pruh ale jenom naznačený a tam chodil pohraničník. Jedna příbuzná se ověšela pytli se solí, klobouk na hlavu a dělala strašáka. Když šel pohraničník tak zůstala stát, když poodešel tak pokračovala a přišla až k nám, přinesla sůl a za to zase se obalila věcmi, které potřebovala tam u nich. Byla to statečná žena, my jsme ji obdivovali, že tohle dokáže udělat.

 

A jak jsme se ze Slovenska dostali sem? V padesátých letech si Sověti vymysleli, že na Slovensku bude pravoslaví. A protože otec byl stejně jako jeho bratr řecko-katolický kněz. Byl to strašně náboženskej člověk, být katolík a kněz, to byl jediný smysl a cíl jeho života. Já jsem ten odrodilec v rodině, že ten dar víry nemám.  No, a asi v roce 1950 to začalo. Nejdřív to bylo jenom přemlouvání. Přijeli k nám autem. Když na tu vesnici přijelo auto, byla to událost. Mně to rodina nevysvětlovala, ale cítila jsem, že se děje něco špatného. Přijeli večer a přivezli pití, přijeli v nových oblecích a celou noc s tátou hovořili. A vypadalo to, že jsou veselí, ale v rodině jsem viděla napětí. A takhle to pokračovalo několikrát, aby otec podepsal, že přechází na pravoslavnou církev. Chtěli, aby ta řesko-katolická zanikla. Můj otec by to asi bejval nepřežil. On s nima pil, hodoval, smál se, ale nepodepsal. No a když jim došla trpělivost, tak jednou přijeli a odvezli ho. Odvezli ho a my jsme nevěděli, kde je. Někteřý ty kněží se podvolili. Táta měl ještě bráchu, kterej měl hodně dětí, a nechtěl je obětovat. Tak ten to podepsal, tu pravoslavnou církev, a ten tam zůstal. Ale pak se z toho pomátl.

 

Když tátu odvezli, tak moje maminka, to byl energickej člověk, začala hledat, kde ten otec je, a půl roku trvalo, než to zjistila. Pro otce to bylo strašný. To, že ho zavřeli, ho zlomilo na celej život. To byl potom člověk, který se všeho bál. Když tátu zavřeli, tak mu maminka psala do vězení, a já ty dopisy tady mám, psala mu, že se těší až tátu pustí a oni budou moci společně budovat novou socialistickou vlast. To jí asi někdo řekl:“Tohleto musíš napsat, jinak ho nepustí.“ To je prostě znásilnění.

 

Mezitím se stalo, že mamince zase někdo řekl, že bude lepší, když dá sama výpověď, protože ji jinak vyhoděj ze školy, když je otec vězněnej a je jako špatnej a že maminka bude bez práce. Takže ona dala výpověď, a to už přemýšlela o stěhování do Čech. Ale předtím hledala otce. A když ho našla, zjistila, že byl na nějakým zámku na Slovensku, který se jmenuje Mučedníky. Tam byli internovaný tihleti kněží, kteří byli „neposlušní“. A když potom maminka jela na to ministerstvo, ani nevím, co to bylo – snad spravedlnosti nebo co –, tak jí řekli, že tátu pustí, když opustíme Slovensko. Protože on by tam kalil vodu a protože už tam nastoupili ty ruský pravoslavní kněží. Mamince řekli, že když táta opustí Slovensko, tak že ho pustí. To už měla další „špionážní“ zprávy, že už tady několik kněží je. Tak sem jela a požádala si tady o byt. Tady v Čechách se tohleto nedělo. Nevím proč.

 

A tak maminka přestěhovala nábytek sem do nějakýho skladu a to bylo už rovnou do Ústí. Tady už totiž některý ty kněží byli a byli zaměstnaný a táta se tomu taky přizpůsobil. Dělal průvodčího na tramvaji, pak dělal někde účetního. Maminku vzali do školy, protože měla českou školu, která za první republiky v tom Užhorodě byla. Já nevím, proč chodila do český školy, když oni mluvili doma maďarsky. Maminka si vzala suterénní byt. Takže si mně vyzvedla – já už jsem tam chodila do střední školu – a přivezla tátu z věznice. Průšvih byl, že mě tady maminka chtěla dát do školy a voni jí na Slovensku naznačovali, že z tý školy stejně vypadnu – z politickejch důvodů, jak se tomu tehdy říkalo. Ale tady řekli, že to nevadí. Asi Rusové s touhle náboženskou otázkou nedosáhli až sem. Takže jsme se přestěhovali sem a já začala chodit do tý školy, na průmku. Jenomže jsem nerozuměla ani slovo, opravdu ani slovo. Já totiž neuměla ani slovensky. Na Slovensku jsme sice ve škole měli slovenštinu, ale jenom tak jako tady ruštinu – asi tak dvě hodiny týdně na základní škole. Jinak tam byla výuka v rusínštině. Takže první den mi ve škole řekli, že mám úkol a já jsem se ptala, co je to „úkol“. Neznala jsem slovo „úkol“. Ale měla jsem hrozně hodného kantora, kterej měl trpělivost a já jsem hodně četla, měla jsem ráda literaturu. Té slovenštiny jsem v sobě trochu měla, takže jsem to za půl roku jakž takž zvládla a nechali mě.

 

A pak jsem nastoupila do práce jako stavařka – no a museli jsme se s maminkou v podstatě starat o otce. Můj otec byl absolutně nemožnej pro praktickej život. On byl jenom kněz. Nic víc neuměl. Já jsem to často vnímala, jako že nemám otce, já jsem ho nezajímala. On byl prostě tak soustředěnej na to náboženství. Maminka to měla těžký. To všechno zařizovat a rozhodnout se co je nejlepší a jak tu rodinu vlastně udržet na tom světě. Na těch úřadech, kde otec dělal účetnictví, tam se dycky řeklo, že je reorganizace, a on všude vypadl, vyhodili ho. Potom jsem teda poprosila svýho vedoucího, jestli by nenašel nějakou práci pro mého otce. Řekla jsem, že má vysokou školu, bohosloveckou fakultu, že umí francouzsky, latinsky, německy. Ale v té době, v těch šedesátých letech, nebylo pro lidi s tímhle zaměřením nic. Dneska by ho třeba vzali do knihovny. Tenkrát ne, protože byl politický vězeň. Takže nakonec dostal místo skladníka v Pozemních stavbách a tam už zůstal.  Do dneška pořád nechápu, proč se ty komunisti tolik angažovali pro to pravoslaví a proti těm řeckejm katolíkům. Nechápu proč. Vždyť to není jejich ideologie! Proč do tý církve fušovali? 

 

Když jste přišli sem do Ústí, jak na vás město působilo a jaké byly vaše první zážitky s lidmi?

 

Tak jako město celkem se mi zdálo ošklivý, já vím, že jsem brečela, že tu nechci být. První pohled byl na rozbombardovaný nádraží. K těmhle pocitům přispělo takový potupný bydlení v suterénu, ale já jsem pak sehnala lepší byt. Na té průmce na mně byli abnormálně hodní i když spolužáci zpočátku na mě koukali jako na exota. Když jsem přišla prvně do školy, tak řekli, že jsem holka z Podkarpatské Rusi a vím, že se navalily děti do naší třídy z jiných tříd se na mně koukat. Já jsem jim ale nerozuměla. Byla jsem nešťastná a chtěla jsem toho nechat, ale oni ti kantoři mně chtěli pomoct, to jako nemohu říct. A potom mně zase pomohla praxe. O prázdninách se dělala praxe někde v nějakým podniku, třeba pro městskej úřad jsme něco dělali a musím říct, že mi lidé vycházeli vstříc. Mamince taky. Táta to měl těžký, strašně těžký. On z toho svého přesvědčení se snažil to náboženství zase jako probudit v lidech, hlavně v práci. V tý době začaly vycházet Katolické noviny a on je tam začal rozdávat. Tak si mě pozval ředitel a říkal, ať tomu svýmu tátovi řeknu, protože to se za komunistů nesmělo, ať toho nechá nebo že mu bude muset dát výpověď. On asi z toho skladu dostal hlášku, že tam mají takovýho člověka. A já, když jsem to řekla tátovi, tak na mě samozřejmě začal křičet, že je kněz, a že je demokracie, a tak on si může dělat, co chce. A já říkala:“Já ti jenom vysvětluju, co se děje“. A dělal to stejně. Nevyhodili ho, ale dělal to stejně v menší míře, utajeně. Ve škole i v práci bych řekla, že mi všichni pomáhali. Nemám pocit křivdy. I když pár lidí mi řeklo, že jsem přivandrovalec. 

 

Vnímáte nějak, že ten kraj, do něhož jste přišli, tedy Sudety, má také hodně specifický osud?

 

Já si ještě pamatuji dobu, kdy v Čechách probíhal ten odsun. Tehdy se i od nás ze Slovenska  jezdilo do Čech. Ono se tomu neříkalo rabovat, ale jelo se do Čech s pytli, no co si mohli donést v pytlích, to donesli. Možná, že to řeknu ošklivě, ale to asi byl zákon takový tý lidský spodiny. Já jsem z toho měla jednu noční košili.

 

No a na tom kraji tady je to znát. Na rozdíl třeba od Moravy, kde jsou lidé hrdí a každý říká „já jsem tam odtud a tam odtud“, tady se to tak neprožívá. Tady se to sešlo Němci, Slováci, Rusíni, Češi... Jak se to odsunulo, tak zároveň sem přišli jiní lidé, a tak tady je strašný pelmel. To míchání těch lidí, to vlastně dělá válka. Válka to všechno způsobila. Tady v Ústí se navíc nedalo dejchat a nesmělo se o tom mluvit. To jsem vnímala strašně silně a negativně a toužila jsem se někam jinam dostat, ale ono to nebylo ani dost dobře možný, přestěhovat se někam jinam. Navíc jsme tady měli rodiče a ti nás potřebovali a my jsme potřebovali je.

 

Co se týče odsunu, tak já, kdybych se mohla rozhodnout, tak bych to nikdy neudělala, já bych asi hledala řešení jinou formou. Ono to bylo strašně zjitřený po tý válce, ty křivdy německý na Češích a na lidech vůbec za války, ale myslím si, že tohle řešení nebylo dobrý, že museli odejít i nevinní lidi. Ale já vždycky, když projíždím těma vesničkama, tak si říkám:„Všechny ty domy mají své lidi, kteří v nich vyrostli a teď musí žít jinde. A ty, který prožili třeba mládí jinde, bydlí tady.“ Ty důsledky jsou hrozný. Představte si, že v celých těch Sudetech lidi bydlí po někom vyhnanym, lidi se to teď bojej přiznat. Vezměte taky ta šílená torza rozestavěných továren nebo zanikajících továren, které jsou ošklivé. Fabriky s vytlučenými okny to je něco šílenýho. No a pak se muselo jezdit na Slovensko na nábor. Kádrováci jezdili na Slovensko na nábor a pořád se říkalo: „Nejsou lidi!“ To bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech. A pak říkali vezu smlouvu na 40 kousků. No, to bylo 40 Cikánů, Oni si dali podmínku, že chtějí mít bydlení, tak se pro ně postavil paneláček a chtěli chlívky pro prasata, tak se jim udělali chlívky pro prasata. A tak se sem dostali cikáni. Takže takhle se to také ještě dosídlovalo.

 

My máme chalupu v Jiříkově, to je až na německých hranicích, a tam přijížděj lidi, kteří v tom domě, co bydlíme dneska my, prožili dětství. A pro ně mám dost pochopení, pro ty Němce. Některý lidi tady hovoří o nich jako o těch, co podporují Landsmanschaft a chtějí se vrátit. Já jsem se s tím nepotkala. Ty lidi jsou dojatí a ptají se, jestli mohou na zahradu. My jsme nechali stromy tak jak byly. Já bojuji o každý starý strom. Vždyť ta moje babička, ta Němka z maminčiny strany, v podstatě chodila někde tam po těch cestách jako já teďka chodím. Protože ona někde tam odtud pochází.

 

Ty jejich pocity jsou možná podobný jako když přijdu do toho Užhorodu a koukám se na ten blázinec a na ty budovy a všichni říkají, že to, co postavili Rusové, to je něco strašného. Můj děda, když se tam s babičkou usadil, už jako měl na to a postavil si dům v takovym řeckým slohu se zahradou, sloupovím, sochy a kamenné ozdoby a Rusové to všechno zbourali. Tam se nevyplácelo za domy, ale ty lidi dostali nově postavený byty. A v těch bytech jsme byli. Ale byla chladná ta koupelna, nedodržovali pravý úhel, schody na chodbě byly vyšlapané kde byl takový hrubý říční písek a ten cement se vydrolil a vy jste chodil vlastně po těch oblázcích. A zábradlí bylo z toho ošklivého točeného železa.

 

A myslíte tedy, že ten pojem Sudety, který používáme, má ještě dnes nějaký smysl?

 

Pro nás starší to jsou Sudety, protože jsme to tu prožili od dětství. Pro ty mladý asi ne. Pro ně už je to domov v Čechách.

 

Pocházíte z rusínsko-německo-maďarské rodiny, narodila jste se na Podkarpatské Rusi a žijete přes padesát let v Ústí nad Labem. Jste Češka? Nebo ne? Kde se cítíte doma?

 

Ta naše rodina je hodně rozsáhlá. Po válce jsme si občas psali, ale nebylo to tak intenzivní, a pak mně v sedmdesátých letech napadlo udělat tady sjezd rodiny. Půjčili jsme si jednu chalupu a napsala jsem všem, kdo může, tak aby přijel. No a pak to začalo. To byly celé dny a celé noci kdy jsme nespali. A to bylo někdy v sedmdesátých letech kdy tohle začalo, to ještě táta žil. Na téhleté první sešlosti to bylo kouzelné, protože ve 4 hodiny ráno jsem viděla světlo v kuchyni a tam všichni seděli v nočních košilích a vyprávěli si, co bylo a jak to bylo, odkud pochází a tak. A jeden takový kluk, jeden náš vnuk, v tom pokračuje a dělá strom rodiny. Teď už je ale internet a po internetu je to jednodušší.

 

A kam patřím já? Jednou  mně došla občanka a oni mi sdělili, že jsem vlastně cizinka, že jsem se narodila v Užhorodě a že mi nemohou občanku vydat. Nejdřív, že požádají v Brně, kde je registr cizinců, takže jsem chodila s nějakým papírem dost dlouho. Nakonec mi řekli, že mi můžou dát občanku a přidělit mi slovenský občanství. A že kdybych chtěla český, musím zaplatit 50 korun. Tak jsem si nechala to slovenský. A když jsem u příbuznejch v Maďarsku, tak mi připadá, že jsem vlastně Maďarka. Přitom jsem dokonce českej vlastenec, to se nevylučuje!

 

Člověk jako já přesně neví, kam patří. Ale tady v Ústí už žiju přes padesát let, od roku 1951. A protože jsem tu chtěla být doma, strašně ráda jsem vyhledávala lidi, kteří byli původně z Ústí, hlavně starý Němce, a ti mně vyprávěli ústeckou historii, jaké to bylo. Dneska už tu v podstatě nejsou; v tý mojí generaci v podstatě každej, koho se zeptám, odkud pochází, je odjinud. Ale u našich vnoučat už je to jiný. Oni se tady narodili a cítí se tady doma.