Ljuba Václavová

„... a tam jsem si sedla do metra, jela jsem do Respektu – to jsem se během té doby rozhodla – jela jsem do Bolzanky, protože jsem věděla, že jsou tam. Zaklepala jsem. Hrabina, kterej to vedl produkčně nebo jak by se to řeklo, otevřel dveře a říká: ‚Já tě celej den sháním. Já jsem dostal stipendium do Ameriky a potřebuju tady zástup.‘ A já jsem říkala: ‚No vidíš a já jdu za tebou, protože tady potřebuju pracovat, abych přišla mezi normální lidi.‘ A už jsem tam zůstala. Vymyslela jsem jim Klub Respekt, aby politickej týdeník měl svůj klub, a začala jsem to točit pro Českou televizi. Manžel řekl: ‚Nikdy jsi mě nic nestála‘, a půjčil mi kamery. Zpracovali jsme do tejdne jeden pořad z klubu z Řeznický. Já jsem to sestříhala, přinesla jsem to do televize a večer to odvysílali. A takhle jsem se chytla v televizi. A dělala jsem ty kluby Respektu, jmenovalo se to Respektování, dostala jsem za to cenu FITES Trilobit, protože okamžitě psali v novinách, že to je jedinej správně vedenej diskusní, debatní klub. Protože já jsem to nedělala živě, to znamená, že se blbosti vystříhaly, když lidi kecali. Já jsem tam zvala politiky, normální lidi a uprostřed stolečku byli odborníci na to téma. Takže jsme první dělali Českou republiku.“

„Poučená teda tím, jak jsme si udělali tu organizaci na základní škole, abysme se dostali na střední školu, tak jsem si myslela, že když je člověk šikovnej a chytrej, tak že i tenhle režim může nějakým způsobem obejít. Bylo po Stalinově smrti, po Gottwaldově, byl Zápotocký, když jsem na tý škole byla. Samozřejmě ještě existovaly ošklivý věci, ale přesto jsme si mysleli, že se dá něco dělat. A dělali jsme. Já jsem tam [na konzervatoři] zase vstoupila do výboru ČSM. Vydávali jsme ten časopis díky tomu... Tak jsme se tenkrát radili s rodičema, opravdu poctivě, a já jsem říkala: ‚Vy jste nikdy nic neudělali‘, a táta mně na to řekl: ‚To se dá udělat jedině, když bys mezi ně vlezla a šla a začli to rozdělávat zevnitř. A na to nikdo nemáme.‘ A já jsem tehdy řekla: ‚My na to máme!‘ A já jsem tam skutečně šla, manžel a několik kamarádů, domluvili jsme se s několika kantory a říkali nám: ‚Ano, my vám pomůžeme a prostě začnem tady tu organizaci spravovat s tím, že ty stalinisty vy vyšoupete. Jako mladý přijdete, my vás zvolíme a takhle...‘ ‚A mě tahleta věc úplně, úplně sesypala. A viděla jsem hlavně, že ty lidi, který nám, s kterejma jsme se bavili na chodbě, byli normální a slibovali nám, že nás tam podpořej, když s něčím přijdem. A ve chvíli, kdy se zavřely dveře a byla ta schůze, tak tam se držela ta stranická morálka. Nikdo si nedovolil říct svůj názor, ten říkal zas až na chodbě. A já jsem si uvědomila, do čeho jsem to vlezla a že jsem vlastně poprvé udělala něco proti něčemu. A já jsem poprvé šla destruktivně. A to se nesmí udělat! Já to od tý doby vím, že se to nesmí udělat. Já jsem tam skutečně přestala chodit, vymluvila jsem se, že jsem v jiném stavu. Vůbec nevím, jak to bylo dál. Já jsem to léta mazala z hlavy, ale vím, že jsem se rozhodla, že prostě nepůjdu na vejšku, protože jsem věděla, že když bych se tam dostala, tak se tam dostanu jenom díky tomu, že jsem v tý partaji. Nebo by si to lidi mysleli, že jsem se tam dostala kvůli tomu. Tak jsem vůbec nepodala přihlášku, ačkoliv jsem strašně chtěla dělat operní režii.“