Jan Vaculík

* 1958

  • "Ta Charta byla obrovským elementem pro spojení. To dávalo velkou naději. Proto Charta úplně změnila politické poměry, i když reálně se nestalo nic. Ale když se zjistilo, že řádově stovky lidí jsou ochotny se tomu režimu postavit, tak to byla velká vzpruha. Mimochodem já jsem byl tehdy na učňáku a vedoucí učiliště mi přišel říct, že tam přišli StBáci a že se na mě ptali. Ale on říkal: ‚No nic, nic. Já jsem jim řekl, že máš vyznamenání, že jsi vzorný učeň a nejlepší učeň v ročníku a kdesi cosi. To jsem jim všechno řekl. A oni se ptali…‘ My jsme tam vydávali časopis Mladý dopravák. ‚Oni se ptali i na Mladého dopraváka a já jsem jim řekl, že tady žádné číslo zrovna nemám, to by byl průser, to si dovedeš představit.‘ No a pak mě poslal za odměnu na hory, na týden. A pak jsme se dozvěděli dodatečně, že oni za ním asi byli a měli přání, že potřebují uvolnit náš byt na jeden den. A že to jejich přání bylo, aby mě nějak zaměstnal, abych nemohl přijít domů. Tata byl u výslechu, mamu předvolali z naprosto nesmyslných důvodů… Ondráš byl na vojně v Litoměřicích a ji předvolali k útvaru na pohovor. Předmětem pohovoru: váš syn. Tak mama jela do Litoměřic a já jsem to měl nejlepší, já jsem jel na týden na hory a vedoucí učiliště to vymyslel tak, že řekl: Tak všichni, kdo dostali odznak vzorný učeň za minulý rok, tak ten pojede na hory. Byli jsme tři nebo čtyři a jeli jsme s nějakým lyžařským kurzem navíc. Čili ta rezistence byla taková, že Mladého dopraváka úspěšně zatloukl, vychválil mě, ale poslat je do řiti si taky netroufl. (...) No protože jsem byl na horách, tak já jsem nevěděl, že mama musela jet k útvaru do Litoměřic, to mi pak vykládala. Tata byl u výslechu. To byl konec ledna, začátek února 1977. Potřebovali vyměnit odposlouchávací zařízení za dokonalejší."

  • “Když jsem přišel k přijímacím zkouškám a dostavil se do příslušné učebny, tak oni identifikovali občanky a tak. Já jsem nebyl na seznamu. Paní říká: ‚Já vás tady nemám, to nemůžete ty zkoušky dělat. Běžte na studijní oddělení a tam zjistěte, jak to tedy je.‘ Tak jsem šel na studijní oddělení, mezitím ostatní začali psát písemku, tam paní prohledala nějaké seznamy a říká: ‚To je zvláštní, ta vaše přihláška se ztratila. Ale ještě před měsícem, když jsme vás obesílali, tak jste na nějakém seznamu byl. A teď nejste na seznamech a není tady ani vaše přihláška.‘ Já jsem z toho byl poněkud opařený. Paní řekla překvapivou věc. ‚Víte co, vypište si tu přihlášku znovu a běžte dělat tu písemku. Vypište si zatím jen jméno.‘ A teď mi dala ten dvojlist. Do toho dvojlistu ovšem předtím bylo vloženo spoustu posudků, razítek, tam se muselo vyjádřit asi sedm různých institucí. ROH, strana, a tak dále, škola… A já jsem najednou měl ten papír, který se předtím vyřizoval tři měsíce a já jsem vždycky měl radost z každého dalšího razítka, který tam přibylo, že mi to tentokrát nikdo nepřekazil, tak ten jsem měl před sebou úplně čistej. Tam jsem si jen vypsal jméno, šel jsem do třídy. Mezitím z testu už dvacet minut uplynulo, takže jsem měl o třetinu kratší čas než ostatní. Byl jsem z toho značně rozechvěn. Když jsem to dopsal, tak jsem to odevzdal a šel jsem zatelefonovat vedoucímu učiliště, který mi předtím říkal, ať si vyberu školu, jakou chci. Tak jsem mu říkal, jak to dopadlo. A on říká: ‚To jsou kurvy, co?‘”

  • "Bylo to strašně moc různých dojmů. Nedovedu to generalizovat ničím. Už jen to, že jsme letadlem letěli do Kodaně a odtamtud se plavili lodí… Jednu noc jsme strávili v Kodani a pak ta obrovská loď, která má čtyři pět palub nad sebou. Kong Olaf se jmenovala myslím. Loď plula samozřejmě přes noc. My jsme tam spali v nějaké kavárně, protože naši šetřili, nezajistili žádné kajuty. A pak nás z té kavárny vyhodili. Naši ukecali, že já s mamou jsme se směli na lenoškách vyspat, ale tata s Ondrášem šli bloudit po lodi a hledat, kde by složili hlavu, až našli někde na horní kajutě za komínem teplé místo, kajutu, kde byla dřevěná lavice a dokonce i deka, a tam se krásně vyspali. A když odtamtud ráno odcházeli, tak zjistili, že je to lodní arest. (...) Byli jsme tam i na horách. Tata s Ondrášem si řekli, že ráno vylezou na nějaký kopec. A teď na něj šli a málem tam zahynuli, protože v tom samém kamení tam nejsou žádná měřítka. Bylo to daleko, nebyla tam žádná cesta, byla to strašná blbost. Ale taky nezahynuli."

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 22.12.2023

    (audio)
    duration: 01:56:27
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 19.01.2024

    (audio)
    duration: 02:16:44
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

S odposloucháváním jsme vždy počítali, doma jsme psali na lístečky

Jan Vaculík s kocourem Čičokem, rok 1964
Jan Vaculík s kocourem Čičokem, rok 1964
photo: Archiv pamětníka

Jan Vaculík se narodil 23. května 1958 rodičům Ludvíku Vaculíkovi a Marii Vaculíkové, zvané Madla. Byl jejich třetí syn, vyrůstal se staršími bratry Martinem a Ondřejem. Jeho dětství ovlivnily aktivity jeho rodičů. Rodinu odposlouchávala Státní bezpečnost (StB), oba rodiče se museli často dostavovat na výslechy. Dětství prožil částečně v Praze a částečně v Brumově, rodném městě svého otce. Po okupaci vojsky Varšavské smlouvy emigroval jeho nejstarší bratr Martin do Francie. Kvůli kádrové nezpůsobilosti nebyl Jan Vaculík třikrát přijat na střední školu. Nejdříve pracoval jako zeměměřič, poté se vyučil automechanikem. Posléze absolvoval střední školu pro pracující a nakonec se dostal i na ČVUT. Působil v divadle Orfeus pod vedením Radima Vašinky. Na konci 80. let bylo proti němu vedeno trestní stíhání kvůli účasti na demonstraci. Pracoval v podniku České loděnice, po revoluci začal podnikat ve firmě na výrobu měřících přístrojů. Je ženatý, má dvě děti. V roce 2024 žil v Dobřichovicích.