Jan Vaculík

“Když jsem přišel k přijímacím zkouškám a dostavil se do příslušné učebny, tak oni identifikovali občanky a tak. Já jsem nebyl na seznamu. Paní říká: ‚Já vás tady nemám, to nemůžete ty zkoušky dělat. Běžte na studijní oddělení a tam zjistěte, jak to tedy je.‘ Tak jsem šel na studijní oddělení, mezitím ostatní začali psát písemku, tam paní prohledala nějaké seznamy a říká: ‚To je zvláštní, ta vaše přihláška se ztratila. Ale ještě před měsícem, když jsme vás obesílali, tak jste na nějakém seznamu byl. A teď nejste na seznamech a není tady ani vaše přihláška.‘ Já jsem z toho byl poněkud opařený. Paní řekla překvapivou věc. ‚Víte co, vypište si tu přihlášku znovu a běžte dělat tu písemku. Vypište si zatím jen jméno.‘ A teď mi dala ten dvojlist. Do toho dvojlistu ovšem předtím bylo vloženo spoustu posudků, razítek, tam se muselo vyjádřit asi sedm různých institucí. ROH, strana, a tak dále, škola… A já jsem najednou měl ten papír, který se předtím vyřizoval tři měsíce a já jsem vždycky měl radost z každého dalšího razítka, který tam přibylo, že mi to tentokrát nikdo nepřekazil, tak ten jsem měl před sebou úplně čistej. Tam jsem si jen vypsal jméno, šel jsem do třídy. Mezitím z testu už dvacet minut uplynulo, takže jsem měl o třetinu kratší čas než ostatní. Byl jsem z toho značně rozechvěn. Když jsem to dopsal, tak jsem to odevzdal a šel jsem zatelefonovat vedoucímu učiliště, který mi předtím říkal, ať si vyberu školu, jakou chci. Tak jsem mu říkal, jak to dopadlo. A on říká: ‚To jsou kurvy, co?‘”

"Bylo to strašně moc různých dojmů. Nedovedu to generalizovat ničím. Už jen to, že jsme letadlem letěli do Kodaně a odtamtud se plavili lodí… Jednu noc jsme strávili v Kodani a pak ta obrovská loď, která má čtyři pět palub nad sebou. Kong Olaf se jmenovala myslím. Loď plula samozřejmě přes noc. My jsme tam spali v nějaké kavárně, protože naši šetřili, nezajistili žádné kajuty. A pak nás z té kavárny vyhodili. Naši ukecali, že já s mamou jsme se směli na lenoškách vyspat, ale tata s Ondrášem šli bloudit po lodi a hledat, kde by složili hlavu, až našli někde na horní kajutě za komínem teplé místo, kajutu, kde byla dřevěná lavice a dokonce i deka, a tam se krásně vyspali. A když odtamtud ráno odcházeli, tak zjistili, že je to lodní arest. (...) Byli jsme tam i na horách. Tata s Ondrášem si řekli, že ráno vylezou na nějaký kopec. A teď na něj šli a málem tam zahynuli, protože v tom samém kamení tam nejsou žádná měřítka. Bylo to daleko, nebyla tam žádná cesta, byla to strašná blbost. Ale taky nezahynuli."