Eva Vaculíková

„Tím jak jsem se vdala, tak jsem zjistila, ‚jak jsem se vdala‘, když to tak řeknu. Už během mého prvního počinu po svatbě, když jsem si šla vyměnit občanský průkaz a pas. Nejprve jsem vyplnila papíry a odevzdala je na přepážce a paní mně to takovým posunkem hodila zpátky a říká: ‚Nemáte to vyplněné.‘ – ‚Jak to? Mám všecko.‘ – ‚Styk se zahraničím tam nemáte.‘ – ‚Já žádný styk se zahraničím nemám, co myslíte?‘ – ‚Váš strýc.‘ – ‚Můj strýc je v Bratřejově.‘ – ‚Strýc vašeho manžela a jeho bratr. To tady nemáte uvedené.‘ – ‚Já s nimi nemám žádný styk, já jsem bratra neviděla, strýce taky nikdy.‘ – ‚Uvést.‘ Takže jsem sklopila uši a říkala jsem si, že tady je něco špatně. ‚Já ani nevím přesně adresu, já vím akorát ta jména.‘ – ‚Tak napište, co víte.‘ Tak jsem to tedy napsala. Potom jsem přišla domů a říkala jsem to manželovi. Ten úplně zbledl a říká: ‚To není možné, co po tobě chcou.‘ No a pak už to začalo být takové normální. Tím, že manžel měl bratra, který v šedesátém osmém roce odešel do Kanady, napřed emigroval z Jugoslávie do Rakouska a pak teprve do Kanady... Protože v Kanadě už asi od čtyřicátého devátého roku byl jeho strýc. Ten bohužel zběhl jako voják, ten se nesměl vrátit nikdy, protože měl asi trest smrti. Strýc se potom zaručil za mého švagra. Zaručil se, že se tam o něho postará, tak mohl jet za ním do Kanady. Takže to začaly problémy.“

„Schůze se konala U Klesků a odhadem tam bylo možná tři sta lidí. Bylo tam narváno, hospoda praskala ve švech. V podstatě lidi přišli a vylévali si ze sebe hořkost za ty roky. Tak jak to každý cítil. Ty projevy byly neumělé, prostě jak ti zemědělci, jak tam plakali. Jak říkali, jak o všechno přišli. Jak je komunisti oškubali, jak jim vzali to nejlepší, co měli. Jak jim rozbili rodinu, rozvrátili všechno. Tam se ti lidi doslova i vyplakali. Vyplakali a vypovídali z těch svých problémů. Ta schůze trvala strašně dlouho, trvalo to čtyři pět hodin.“