Jaroslav Vaculín

„My jsme měli jako mukli strach, že nás budou zase šikanovat a vyhazovat a to taky bylo. Mě chvála Bohu nevyhodili. Prověřovaní jsme byli. Když přišla prověrková komise, tehdy sem akorát vletěli Rusáci s vojskem. Ptali se mě: ,Jaký máš názor na obsazení Československa zahraničníma armádama?‘ Dlouho jsem se nerozpakoval a povídám: ,Vy víte, v jaké situaci jsem byl. Já nebudu nijak vystupovat. Já vám řeknu otevřeně, já jsem svoje už zkusil, mám bohaté zkušenosti a na základě těchto zkušeností se vám k tomu nevyjádřím.‘ Oni povídali: ,To ale nesouhlasíš s tím vstupem.‘ Tak nevím, co tam napsali, mně to bylo jedno. Jestli tam napsali, že nemám nic proti tomu, nevím, ale nevyhodili mě. Některé ale vyhodili. Bylo to zase na cestě k lopatě. Od ní bych se do sametové revoluce nedostal a zůstal bych u ní až do důchodu.“

„Když mě dovezli do Brna, tak mě vyšetřoval napřed kapitán. Seděl jsem u stolu a dvoustovka žárovka mi svítila do očí. On seděl ve stínu a kladl otázky: ,Jestlipak víš, proč jsi tady?‘ - ,No, to nevím.‘ - ,No, vzpomeň si, jen si vzpomeň, proč jsi tady.‘ - ,No, nevím, však jsem nic neudělal.‘ - ,No, jen si vzpomeň.‘ Pořád jsem si vzpomínal, bylo poledne a nevzpomněl jsem si, byl večer a nevzpomněl jsem si. On mně říká: ,Znáš nějakého vojína?‘ - ,No ano, znám, vím, co bych ho neznal.‘ - ,A cos za ním chodil? O čem jste si vyprávěli? Co jste chtěli udělat? Jen si vzpomeň.‘ Povídám: ,Nic, co bychom chtěli udělat.‘ Potom přišel major a kapitán říká: ,Vidíš, už ho máme. Už ví, už si vzpomněl na toho kamaráda.‘ Potom to už začalo. ,To je možné, že jsme se bavili.‘ - ,A o čem jste se bavili?‘ Tak říkám: ,Tož o čem. On byl vysokoškolák, já jsem měl jít také, tak jsme se bavili o škole.‘ - ,No a co víc? Co jste chtěli udělat? Vzpomeň si! Vyhodit do luftu okresní národní výbor, komunistický sekretariát, obsadit kasárna.‘ Hleděl jsem na něho jak z jara a povídám: ,A kdo? Já? Já sám nebo s kamarádem?‘ My dva bysme obsadili kasárna, takové nesmysly. Jedenkrát jsem dostal. Zezadu přišel stejně starý kluk, četař aspirant. Vyšetřovatel mi říká: ,Podívej se, jak se chováš ty, a jak se chová on. Co ty děláš proti režimu.‘ A ten četař aspirant ke mně přišel a povídá: ,Hergot, ty darebáku.‘ A pác mě pěstí, až jsem spadl ze židle. To bylo jediné, co jsem dostal, ale dobrou ránu. Ale na psychiku hrozné. Celé ty dny působení na psychiku, to bylo k nevydržení.“

„Z tábora vedl na šachtu 750 metrů dlouhý koridor, z obou stran ostnaté dráty, někde pod proudem. Tzv. husím pochodem jsme chodili zavěšení v počtu 10 x 10, krajní museli nést silný provaz, zepředu byly dvě oka, ta se dala do sebe, visací zámek, a bachaři to zamkli. Oni šli zvenku, jeden vzadu, uprostřed a vepředu, a psi. Na této šachtě patnáctce byl takový dost silný pramínek nad naším lágrem. Aby ten pramínek netekl na lágr, udělali rýhu a zavedli pramínek do koridoru. Tak my jsme v bahně rozšlapali trávník, voda tekla koridorem a šla až k tomu lágru. V lágru byli různí kněží, vysokoškolští profesoři, elita, vybraní lidé, nebylo jich moc, ale dost. Já jsem byl z domu zvyklý na tvrdší robotu, však jsme měli 12 hektarů a ve 14 letech jsem už sekl obilí. Ale tito lidé, kteří měli kolem 50 roků, měli jemné ruce a museli fárat dolů, to byla hrůza! Kteří byli fyzicky méně fundovaní, gumák se jim třeba po šlápnutí do bahna zul, ale nemohli si ho vzít a navléct, protože by zbrzdili celý pochod. Když se chtěl někdo zohnout, řvali na něj a mířili na něj samopalem. Tak bez gumáku, jeden měl a druhý neměl. Dokud nepršelo a bylo jakž takž teplo, tak to bylo fajn. Ale potom, i když byl mráz, nemohlo to bahno dobře zamrznout, protože byly tři směny, které to pořád šlapaly. Na těch šachtách dost pršelo. Fárací gumované obleky jsme měli promoklé, muklovský oděv jsme měli vlhký. Tak jsme vylezli z šachty ven, kde bylo i minus 25 stupňů. Když jsme přišli na tábor, oni ubožáci nebyli schopní spočítat 200 chlapů, pořád někdo chyběl. Nemohli si to dát dohromady. Než nás spočítali, oděv na nás zmrzl, že jsme nemohli udělat krok.“

„My jsme chodili na dvě šachty. Na té šachtě, na kterou já jsem nechodil, utekli tři kluci. Jeden vylezl v lese na smrk a nechtěl jít dolů, tak ho zastřelili. Pak ho dovezli na tábor v přepadové škodě. My jsme akorát přišli z noční směny. Noční směna a odpolední směna, štrúdl z každé strany, bachaři ho hodili na zem, a museli jsme kolem něho jít. Byl mrtvý, oni ho úplně rozsekali. Hrozný zážitek, osm chlapů při tom pohledu omdlelo a nesli je potom na ošetřovnu. Někteří se nechtěli dívat, ale museli jsme. To auto jelo, zastavilo a všeci jsme museli hledět na něho zastřeleného. To bylo příšerné.“