Dionisios Vafiadis

„Byla to pro nás velká změna a v té době pracovní podmínky v Řecku byly hrozné, nějaké pracovní oblečení, sprchy a tak dál, nic takového neexistovalo. Začali jsme se scházet v Soluni s kamarády, co jsme měli v Česku, slavit společně narozeniny, organizovat večírky a podobně. Řekové nás začali nazývat ,Tsechi‘, protože viděli, že jsme k sobě víc inklinovali, měli jsme společné zájmy, podobné názory, vzájemně jsme si pomáhali při vyřizování papírů a dokladů.“

„Byly dny v Brně, kdy byly tři zábavy. Měli Zachariadiki, měli Partsalidiki a měli aj Kolijanniki. Takže prostě my jsme, mladý děcka, (…) šli na zábavu i těch druhých. Ale hned se to dozvěděl – ráno otec říká: ,Tys byl na zábavě.‘ Já říkám: ,No, byl jsem na zábavě.‘ On říká: ,Ale víš, že finančně podporujete frakci, oni bojujou proti nám.‘ (…) Takže my jsme to tak nevnímali a oni byl i strašně rádi, když já jsem přišel na zábavu, protože můj otec byl předseda strany. (…) A vždycky řekli ,tou Baira o ios irthe‘. (…) Ale postupem času se to trošku oslabilo, tady ten fanatismus. Začali se stýkat, vídat se.“

„Šel jsem po Praze […] a potkal jsem tři Řeky, kluky, co se přijeli podívat do Prahy. Říkají: ,Máme tady jednu kamarádku, která bydlí v Praze, poznali jsme ji v Řecku na dovolené a nemůžeme se s ní domluvit, ale máme telefonní číslo.‘ Já říkám: ,Já zavolám za vás.‘ Tak jsme volali, že ti kluci nemají kde bydlet, že odjedou, že pojedou do Budapešti zpátky. Ne, v žádném případě, musí tu zůstat aspoň jeden den. […] Tak jsme na ni počkali. Tak říkám, už jsem je přivedl a už můžu jít. ,Ne, v žádném případě, já se s nima nedomluvím, tak aspoň zůstaňte s náma, ať se s nima domluvím.‘ Tak jsem s nima zůstal, chodil, že půjdou spát k nim, že už to domluvila s rodiči. Já říkám: ,Bezva, já jedu do Brna.‘ - ,Ne, budete se mnou.‘ Tak nás vzala čtyři kluky domů k nim spát. Ti kluci z toho byli hotoví, ti Řeci. Říkali: ,V Řecku, aby si dívka přivedla čtyři kluky domů…‘“

„Většina našich přátel byli Řekové a Řekyně… Rodiče na tom lpěli. […] Když nás viděli s Češkama, říkali: ,My jsme sem nepřijeli, abychom zůstali, my se vrátíme do Řecka. Když si vezmeš Češku, rodina se ti rozbije, nebude tě chtít následovat.‘ […] Moje první manželka byla Češka. […] Chodili jsme většinou s Češkami, s Řekyněmi jsme nechodili, protože jsme měli takovou tu úctu, abychom ty holky nestřídaly nebo neranily nebo něco, a ony byly na nás naštvané. Ale většina našich přátel byli Řekové a Řekyně.“