„V Praze v roce 1945, 1946, 1947 byl určitý optimismus, že přece nás Rusové nechají žít. V roce 1946 už se začalo pracovat, už bylo trochu zboží, už se mohlo myslet na to, že by se pracovalo lepší, ale Rusové nás hodně omezovali, veškerý hotový zboží šlo prakticky do Ruska a celá ekonomika tím vázla. My jsme strávili docela příjemně ty dva tři roky, s mojí ženou, ale už začátkem roku 1948 byly komunistické tendence velmi silný. Já jsem měl obchod v malém a obchod ve velkém, obchod ve velkém jsem musel přestat, takže mi zůstal jenom obchod v malém, a měli jsme velmi malej příděl zboží, takže jsme už nemohli vydělávat, jelikož platy a výdaje nám spotřebovaly celou... Ceny byly omezeny, jsme nemohli dát víc než určitý ceny, a nakonec v srpnu, v září 1948 mně nabídli od Bratrství, což byla kooperativa, největší komunistická kooperativa v Čechách, že chtějí převzít můj obchod. Jelikož byla jenom ta možnost, anebo přímý znárodnění, tak jsem to přijal. A Bratrství převzalo můj obchod, ba dokonce mi slíbili, že by mi dali práci, ale já jsem už byl rozhodnut, že odjedu. Což nebylo jednoduchý, protože jsem musel dostat vízum a dostat výjezdní doložku, což jsme nakonec s určitýma konexema dokázali a v prosinci 1948 jsem odjel s mojí ženou, synem a s mojí tchyní jsme odjeli do Londýna.“
„Moje zkušenost v bojovém nasazení byla velmi malá, jelikož jsem byl jako šofér u velitelské čety, takže jsem se dostal k bojovým četám jenom zřídka. Ale přesto jsme měli i určitý potíže, o kterých jsem už mluvil předtím, že naše jednotky útočily na Němce po silnicích, které byly v dostřelu německých děl, a to vždycky zneškodnili první a druhej tank a ty druhý nemohly pokračovat, se musely zase stáhnout. Naopak naše rota měla největší ztráty s hledáním min, kde se stalo častěji, že kupříkladu Němci položili v noci miny blízko nebo přímo pod naše tanky, načež samozřejmě se to objevilo a tankisti zavolali ženisty, aby přišli odškodnit (tj. zneškodnit) ty miny. Na to byl určitej postup stanovenej podle zkušenosti, jak byly dříve ty miny. Jenomže Němci často změnili ten systém exploze těch min, takže se stalo několikrát, že když moji kamarádi odstranili miny a snažili se je zneškodnit, tak teprve vybouchly, a tím jsme ztratili hodně přátel. Na druhé straně, co jsme často se snažili, abychom z toho zavodněnýho území, kde byly překrásný statky, které lidí opustili velmi narychlo, takže tam zůstalo dokonce i jídlo na stole, tak jsme tam často nalezli kupříkladu prase nebo slepice, mouku, pytel mouky. Tak s tím se naše strava značně zlepšila. Jelikož jsme měli velmi dobrý kuchaře, tak si nemůžu stěžovat, jsme jedli vždycky velmi dobře, taky proto, že důstojníci jedli stejný jídlo, jako jsme jedli my, byla pouze jedna kuchyň.“
Sběrač: „A jak ses tam dostal, do Anglie?“
P. V.: „Vlakem. Tehdá ještě nebyly letadla. Tehdá byl normální provoz. Z Prahy jel vlak, kterej jel přímo do Hoek van Holland. Většinou se jezdilo přes Holandsko. A z Hoek van Holland lodí do, myslím, že to byl Harwich, to je přístav na východním pobřeží Anglie, a odtamtaď vlakem do Londýna.“
Sběrač: „A už jsi tam někoho znal?“
P. V.: „Jo, právě tam už byli ti tři přátelé, s kterýma jsem pak žil až do polovice roku 1940. Jsme byli čtyři mladý emigranti. Jsme museli jíst a všechno dělat velmi skromně, měli jsme velmi omezené prostředky, ale postupně po určitý době jsme se přece mohli včlenit do práce. Ačkoliv ze začátku jsem pracoval jaksi načerno, protože emigranti nesměli v Anglii pracovat, až teprve po roce jsem změnil práci a mohl jsem pracovat, když se zákony změnily, tak jsem mohl pracovat oficielně. A naučil jsem se tam řemeslo. Krejčovský.“
Sběrač: „Jaká byla atmosféra v jednotce v té době?“
P. V.: „Všeobecně byla velmi přátelská. Já jako Žid jsem nikdy... Prosím, velká část, velký, vysoký procento z naší jednotky byli Židi taky, samozřejmě, protože velká část emigrace byli Židi, dokonce důstojníci, rezervní důstojníci byli také Židi, takže žádný antisemitismus v žádným momentě se neprojevil. Taky jsme měli několik vojáků, kteří byli původem sudetský Němci, a proti nim taky se nic nedělalo, i když často nemluvili příliš dobře česky. Ale to byli z velký části bývalí komunisti, kteří šli jako dobrovolníci do Španělska za civilní (tj. občanské) války, aby bojovali proti Francovi. Když pak skončila válka, tak utekli do Francie, kde byli taky v koncentračních táborech, ale po začátku, po září 1939, byli včleněni do české armády ve Francii a s tou pak přijeli do Anglie. Bylo samozřejmě taky hodně Slováků u naší roty. Bylo také hodně Slováků, který žili ve Francii před válkou a po začátku války museli se včlenit do české armády v Agde, ale žádné rasistické nebo náboženské nebo národnostní potíže nikdy nebyly, aspoň já si nic takového nepamatuju.“
„Jednu takovou anekdotu jsem měl, jelikož jsem měl, jsem jezdil s tím vozem, jak jsem říkal, ten druh pick-up, kterej měl omezení rychlosti. Měl na karburátoru takový šroub, kterej byl zapečetěnej, a ten vůz nemohl jet víc jak 50 majlí, to znamená asi 80 kilometrů, jakmile se přišlo na tu rychlost, tak se uzavřel přívod benzinu a nemohl jet víc. To se mně ovšem, a ostatním taky, se nelíbilo, a tak když jsme byli ve Francii, kde už nebyla tak přísná kontrola věcí, se prostě jednou to zapečetění rozbilo a já jsem to posunul, a vůz najednou místo 80 jezdil 120. Načež jednou přišel jeden můj nadřízenej, rotmistr, a vzal si můj vůz a jel s ním na nějakou cestu. Líbilo se mu, že jel rychle, ale výsledek byl, že se zadřel motor, a byla velká potíž dát to do pořádku.“
Pavel Vais se narodil 20. července 1921 v Praze v židovské rodině. V septimě gymnázia odešel do Anglie, po příležitostných zaměstnáních a životě na podpoře se vyučil krejčím. Poté nastoupil k vznikajícímu československému vojsku. Prodělal výcvik u ženijních jednotek, od roku 1944 byl nasazen u Dunkerque jako řidič. Po válce demobilizoval, zjistil, že rodina byla povražděna v koncentračních táborech. Získal v Praze zpět otcův obchod, který provozoval do roku 1948. Po vynuceném vstupu do družstva Bratrství po únoru 1948 odešel se ženou, synem a tchyní do Argentiny. Pavel Vais zemřel 17. října roku 2014.
