Ludvík Vala

„Další potom bylo, když bombardovali Břeclav. Byl to takový pošmourný zamračený den, nízká oblačnost. Takže oni neměli, neviděli prostě na zem, pořád nějak tady museli létat kolem dokola, protože pořád se to ozývalo z jiného místa a ten hukot byl takový vlnovitý, abych tak řekl, že chvíli to hučelo pořádně a mezitím zase se to ztrácelo a tak několikrát, takže zřejmě tady kroužili nad Břeclaví. A potom to spustili, ty bomby, jenomže měli asi za úkol rozbít nádraží, jenomže se netrefili, trefili to až na této straně Dyje, z této strany před Dyjí tam na pravé straně, jak je průmyslovka. Tomu se spíš říkalo, celé té čtvrti, nebo jak bych to řekl, Dubič. Tak tam to odneslo hodně lidí, protože domy to tam všechno porozbíjelo až po náměstí, tam dostal kostel plný zásah jednou bombou.“

„Chtěli se lidé dostat do Rakouska, tak on to tady všechno znal přesně jak a co, tak on je převáděl přes hranici do Rakous. A vykládal mi jednu takovou malou příhodu, že až došel, pochopitelně platili mu, až je dovedl za hranice, až mohli klidně jít. Až měl platit ten převáděný, tak dal ruku za kabát a pomalu vytahoval pistoli. Pravděpodobně počítal s tím, že děda se lekne a uteče, tedy můj otec. Jenomže otec byl na frontě v Rusku a v Itálii, takže už měl něco za sebou, tak on místo aby utíkal někam pryč, tak on přistoupil těsně k němu. A teď se zase lekl pro změnu ten dotyčný a zas to vrátil zpátky a zaplatil mu.“