The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Edvarda Valentová (* 1937  †︎ 2017)

• narozena 5. července 1937

• otec redaktor Lidových novin Edvard Valenta

• válečné dětství trávila ve Voznici

• od roku 1945 rodina pobývala v Praze, kde byl znovu otec redaktorem Lidových novin

• 2. prosince 1948 otec zatčen a půl roku držen ve vyšetřovací vazbě

• pamětnice vystudovala gymnázium, na medicínu ji nevzali

• zemřela v roce 2017

Za války ve vile Oldřicha Nového

Edvarda Valentová se narodila 5. července 1937 do rodiny vyznávající demokratické tradice první republiky. Tatínek Edvard Valenta byl novinář a spisovatel. Před válkou v letech 1936 až 1937 podporován J. Baťou cestoval po USA, Kanadě, ostrovech západní Indie, Guyaně a Madeiře. Za nacistické okupace nesměl Edvard Valenta v novinách pracovat, a tak se načas ukryl s rodinou do vily Oldřicha Nového ve Voznici u Prahy. Finančně mu nadále vypomáhal J. Baťa. Po válce se pro změnu znelíbil komunistům. Pomáhala mu jeho sestra a také blízká rodinná přítelkyně, paní Olga Scheinpflugová.

První vzpomínky na válku má Edvarda Valentová ze školního dne, kdy k nim do třídy přišel esesák a všichni museli vstát a začít zpívat německou hymnu. V tu chvíli jí to jako malému dítěti přišlo vtipné. Pro tuhle mladistvou nerozvážnost však neměl pan učitel pochopení a dal jí pořádný pohlavek. Tak velký, že se praštila čelem o stůl. Po vyučování pamětnici rázně vysvětlil, že by mohla celá třída dopadnout velice zle, kdyby se její chování ještě někdy opakovalo.

Rodiče v ohrožení

Na konci války, když Praha volala o pomoc, se její rodiče rozhodli jet a přispět jakýmkoliv potřebným činem. Sedli na kolo, ale na Zbraslavi je zajala ustupující Schörnerova armáda. Edvarda Valentu s manželkou a dalšími lidmi zavřeli v dřevěné stodole. Bylo jim sděleno, že jsou odsouzeni k smrti. Čekali tři nebo čtyři dny, až někoho napadlo vylomit kus dřeva a utéct. Nejdříve se strhla debata o tom, co když tam venku ti Němci jsou a postřílí je. Jelikož byli bez jídla a pití, tak se nakonec rozhodli pro útěk. Po Němcích už nebylo ani stopy. Matka s otcem se vrátili do Voznice.

Edvarda Valentová mezitím s babičkou prožila své minuty napětí a strachu. Při ústupu Schörnerovy armády se schovaly pod smrčky, kde je nenašli. Babičku při prohledávání houští poranili na hýždích, naštěstí nijak vážně. Poté, co německá vojska odešla, vzala babička dívku a šly pěšky do Prahy. Plán byl zastavit si nějaký tank nebo auto, ale když na ně mávaly, tak místo aby řidiči zastavili, nadšeně jim mávali na pozdrav. Do Prahy tedy nakonec dorazily pěšky.

„Jakmile do Voznice dorazila ruská armáda, tak jsme je všichni milovali. Asi týden,“ vzpomíná Edvarda Valentová. Děti se mohly povozit na koních a vzhledem k tomu, že ruští vojáci nejedli vnitřnosti z dobytka, tak si domů mohly donést například morkové kosti, které byly příjemným zpestřením jídelníčku. Maminka pamětnice se chtěla zapojit a pomoci vojákům, a tak se přidala k ostatním hospodyňkám, které praly špinavé vojenské prádlo. „Matce se příčilo prát to holýma rukama, a tak ty nejvíce zapáchající místa jednoduše vystřihla.“

Nacisty přežil, boj s komunisty ho čekal

Krátce po skončení války se do své vily vrátil Oldřich Nový. Rodina se odstěhovala do bytu v Praze na Vinohradech, který jí byl přidělen. Otec se vrátil do Lidových novin, kde působil v periodiku Dnešek, spojeném s Ferdinandem Peroutkou, navazujícím na předválečnou Přítomnost. Tehdy byl spolu s řadou dalších demokraticky orientovaných autorů vyhozen ze Syndikátu českých spisovatelů, pak i ze Svazu novinářů a byl také prvním redaktorem Lidových novin vyhozeným na dlažbu, když vedení deníku převzal Jan Drda.

V noci 2. prosince 1948 vtrhli do bytu cizí muži a provedli domovní prohlídku. Ačkoliv nic nenašli, stejně si manžela těhotné ženy, tatínka ročního chlapce a dospívající dívky, odvedli. Na rádoby svobodu se dostal až v květnu 1949. Šikanován a pronásledován komunisty byl až do své smrti v roce 1978.

Domů se vrátil jako zlomený a zklamaný člověk. Vězení se na něm podepsalo nejen psychicky, ale také zdravotně. Přátelé celé rodině pomáhali. Vzhledem k tomu, že nikdo nechtěl zaměstnat bývalého vězně, jeden přítel udržoval Edvarda Valentu práce neschopného. Živila ho jeho sestra a také rodinná přítelkyně Olga Scheinpflugová. Tato česká herečka a spisovatelka zasáhla do života pamětnice natolik, že ji měla na křtu své dcery jako kmotru.

Edvarda Valentová nakonec vystudovala gymnázium. Na medicínu, na kterou se velmi přála dostat, přijata nebyla. Rozhodně to nebylo z důvodu špatného studijního prospěchu. „Vůbec, ale vůbec mě nenapadlo, že bych se tam nemusela dostat.“