„Velitel ustupujících vojsk německé armády se jmenoval Schörner. A Schörnerova armáda byla setsakra armáda, i ty zbytky by nadělaly velikou paseku a oni ustupovali tudy, to znamená, že šli přes Voznici. Teď byl poplach, že berou dobytek a že hledají jídlo. Že se prostě zastaví, vlítnou do obce. Takže babička měla prostě ohromný nápad, že my necháme otevřený barák, aby nám nevymlátili dveře, a my se schováme pod smrček. My měli takový krásný stříbrný smrčky, s těma větvema přisedlýma k zemi. Tak jsme se každá otočila okolo toho smrčku. Nevím, jestli jsem to považovala za dobrodružství, nebo jestli jsem se bála, asi byla babička rozumná, vyděšená jsem nebyla. Mám z toho vzpomínku, kdy se mi mísí štěkot psů a štěkot tý němčiny. Oni opravdu byli takoví úseční, já jsem věděla, že to je němčina, protože ta se ozývala z rádia občas taky a z toho jsem dostala úzkost. A teď jsem slyšela, že se ten štěkot blíží, ten německej, takový šustění, a než jsem se začala bát, tak odešli nebo odešli někam jinam, já nevím. A po hodně dlouhý chvíli, já vidím tu babičku lézt po kolenou, ale jenom po třech prosím, jednou rukou se držela za zadek. Oni snad, to nevím přesně, šťouchali bodákama, jestli to měli, nevím, a babičku šťouchli do zadku, takže jí tam nechali takovej krvavej šlic.“
