Anděla Válková

„Ti Rusi byli v našem pokoji, jak jsem říkala, že jsme spali. Oni si tam dělali, co chtěli. Měli tam nějakého důstojníka a ten si furt hrál s pistolou a hledal Němce. Toho Huberta chtěli zajmout. A maminka: ‚Běž orodovat, běž prosit, aby ho nevzali.‘ Tak já jsem vylezla z postele a v košilce jenom, jako děcko, a prosila jsem, aby Huberta nám nevzali. A Hubert promluvil rusky nebo něco a on tím revolverem pořád na mě mířil, že mě zastřelí, když Huberta nevezmou.“

„Když byl konec války, tak se střílelo celou noc. Vojna kaputt! Vystříleli všecky patrony, co měli. My jsme měli strach, strašný. Co bude? Vrátí se fronta? My jsme nevěděli nic. Až potom ráno: Vojna kaputt! Pak se přestalo střílet, ale ta noc byla hrozná. Co bude, co s náma bude... Strach a bázeň, pořád. Už se blížila ta fronta, od Hodonína, už bylo slyšet ty rány, děla. Tak od toho Hodonína, co se dalo slyšet, tak strach, strach, strach.“

„Potom, až odešli, tak se vysvlíkly všechny postele jenom do sypku, protože nikdo nevěřil, že po těch Rusech, že se tam může ležet, jestli tam není nějaká nemoc nebo něco. Všecko takový, co se dalo odnést, se spálilo. Potom jsme spali v sypku, ale ještě jsme byli rádi, že máme kde spát. Protože byly domy vypálený taky. Stodola, to vím, že byla jedna vypálená. Když tu stodolu vypálili, honili holky. Ty se ztratily do té stodoly a oni tam hodili nějakou minu nebo něco, ta stodola vyhořela a ti Rusi si mysleli, že ty holky tam shořely. Jenže ta stodola měla dvoje vrata! Když jedněma tam vlezly, druhýma zas vylezly a utekly. Takže potom byli zklamaní. Víc o tom nevím.“