The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anděla Válková (* 1935)

• narodila se 10. února 1935 v Brně

• oba rodiče se před válkou hlásili k německé národnosti

• dva bratři byli ve wehrmachtu, jeden padl v bitvě u Kurska

• konec války pamětnice prožila na jižní Moravě

• rodina nebyla zařazena do odsunu

• celý život pracovala jako dělnice v továrně a v JZD

Před svatbou nosila krásné české příjmení Fialová, které znělo v kombinaci s jejím křestním jménem obzvlášť poeticky: Anděla Fialová. V jejím rodném listě ale stojí něco jiného: Angela Fiala. V tom jméně jako by se zrcadlily pohnuté dějiny soužití českého a německého národa. Angela, která si po válce začala říkat Anděla, pocházela z čistě německé rodiny. Jak ale naznačuje příjmení, měla z tatínkovy strany zřejmě české předky. Celá její rodina se nicméně při předválečném sčítání lidu přihlásila k německé národnosti, což předurčilo její další osudy. Se svým německým původem a vším, co s tím za války a po ní souviselo, se Anděla Válková a její rodina vnitřně vyrovnává ještě dnes.

Jak se stal z Fialy Němec

Anděla Válková se narodila 10. února 1935 v Brně. Tatínek, narozený v roce 1896, se jmenoval Wenzel Fiala a byl zámečnickým mistrem. V rodině se traduje, že pradědeček dal jednu polovinu svých dětí do českých škol a druhou do německých škol. Tak se rodina rozštěpila na českou a německou část a jejich osudy se navždy rozešly. Tatínek se každopádně považoval za Němce. Jestli bylo skutečně tak snadné překovat Čecha na Němce, se už nedozvíme. Anděla Válková se ho jako dospělá na spoustu věcí už zeptat nemohla. Těsně po válce, když jí bylo deset let, byl tatínek v rámci reparací odvlečen do Sovětského svazu, kde na podzim roku 1945 zemřel v jednom z mnoha pracovních táborů.  

Maminka Marie pocházela z německé sedlácké rodiny Springerových z vesnice Popice, která leží asi čtyřicet kilometrů jižně od Brna, nedaleko Hustopečí. Springerovi obývali malý statek č. 66 se dvěma kravami hned vedle popického kostela a ke kostelu měli jako silně věřící katolíci velmi blízko i duchovně. Před válkou se v Popicích více než devadesát procent obyvatel hlásilo k německé národnosti a vesnice, která se německy jmenovala Poppitz, byla koncem roku 1938 anektována Německem. V té době už byla ale maminka provdaná v Brně a měla šest dětí – Huberta, Agnes, Wenzela, Franze, Marii a Angelu.

Nepřísahal jsem Hitlerovi, ale republice

Rodina bydlela v Brně na ulici Nové Sady, kde měla zámečnickou dílnu s několika zaměstnanci. Těsně před válkou tatínek rodinu opustil a maminka zůstala sama s šesti dětmi a dílnou, se kterou si zpočátku nevěděla rady. Nejmladší Anděle byly tehdy jen dva roky. Maminka se však k nelehké životní situaci postavila čelem. Všechno potřebné se naučila a najala čtyři zámečnické učně, kteří u ní pracovali. Za války se v dílně vyráběly lopaty a přepravní kolečka pro německou armádu. Mamince ve firmě pomáhali dva nejstarší synové Hubert a Wenzel, kteří byli vyučeni v oboru. Netrvalo to ale dlouho a byli odvedeni do wehrmachtu.

Maminčina rodina byla velmi zbožná a s válkou nemohla souhlasit. Neuvítali ani odtržení Sudet od Československa. „Dědeček říkal, že nepřísahal Hitlerovi, ale republice,“ vzpomíná Anděla Válková.
Odmítnout narukovat do německé armády se ale bratři neodvážili. Hubert sloužil ve východním Polsku jako motospojka, měl nehodu a jako raněný byl stažen z fronty a vrátil se domů. Mladší Václav, kterému doma říkali Wenzi, už tolik štěstí neměl. Zpočátku pobýval na ostrově Jersey v Lamanšském průlivu, na kterém nacisté zřídili výcvikový tábor. Zhruba po roce byl odvelen na východní frontu, kde během prvního týdne padl. Po válce rodina vypátrala, že se tak stalo v roce 1943 během bitvy u Kurska, nedaleko ukrajinsko-ruských hranic.  

Bude bída, bude nouze, budou nesnáze

Když se blížil konec války, přestěhovala se maminka s dětmi do rodných Popic. „Dědeček radil: ‚Pojďte na venkov, vždycky je to tam lepší. Ve městech bude bída, bude nouze, budou nesnáze.‘ Tak jsme poslechli dědečka, maminčina tatínka, a šli do Popic,“ vzpomíná Anděla Válková. „A tím se naše karta uzavřela.“ Dům na Nových Sadech byl zřejmě kvůli blízkosti nádraží při ostřelování Brna vybombardován. „Aniž bysme chtěli, utekli jsme smrti,“ říká Anděla Válková. Když se přiblížila fronta, nevyhnulo se letecké bombardování a dělostřelecká palba ani Popicím. Rodina se v těch dnech schovávala jednu nebo dvě noci ve sklepě a dobře udělala – jejich stodola dostala přímý zásah. Když vylezli z úkrytu, viděli, že první vlna Rudé armády se již vesnicí prohnala a v rychlosti ukradla to nejcennější, co jí padlo pod ruku – v jejich případě stříbrné hodinky, dva koně a povoz.

„Několik dnů byl klid, a pak přišlo zázemí. A to bylo něco. Ti si dělali, co chtěli. Znásilňovali, kradli a zabíjeli,“ vzpomíná Anděla Válková. Jednoho dne se řádění dobyvatelů málem zvrtlo v tragédii. Vojáci honili děvčata a ta se před nimi zavřela do stodoly. Rozvášnění rudoarmějci dovnitř hodili granát a stodola vzplála. Mezitím naštěstí děvčata stačila utéct zadními vraty. Sovětští vojáci věděli, že se nacházejí v německé vesnici, a podle toho se chovali. Anděle Válkové dodnes zní v uších jejich stručný a nekompromisní rozsudek, který od nich slýchávala: „Ty German.“ Roky střádanou bolest a frustraci si v Popicích mohli vybít jen na ženách, dětech a starcích. Většina mužů padla nebo se nacházela v zajetí. „Gretu vzali, že bude prát. No tak budeš prát, no. Ale potom přišla až ráno domů a říkala – no, bylo to zlý. Měli jsme tam ubytovanou doktorku, ta jí udělala dezinfekční lázně z hypermanganu. Přečkala to, bylo to dobrý,“ líčí Anděla Válková, které tehdy bylo deset let.

Sestry se před osvoboditeli měsíc schovávaly

Našli se ale i tací, kteří se k poraženým chovali soucitně. Jeden sovětský důstojník zkontroloval jejich dům, uviděl nemocnou maminku, staré prarodiče, a zřejmě aby je ochránil, napsal na vrata „karanténa“. Od té doby už měli klid – vojáci se domu ze strachu z nákazy vyhýbali. Anděla Válková vzpomíná na jednoho důstojníka, který se chystal zatknout jejího bratra Huberta – jednoho z mála mužů, kteří se v Popicích tou dobou nacházeli. Maminka ji vyslala, aby za Huberta orodovala. Stála před vojákem jen v noční košili a německy ho prosila, aby jim Huberta neodváděl. Voják na ni mířil pistolí a křičel. „Pořád na mě mířil, že mě zastřelí, když Huberta nevezmou,“ líčí ještě dnes s pohnutím v hlase Anděla Válková. Vzájemně si nerozuměli, ale situace byla i tak jasná. Voják se zřejmě slitoval, protože Hubert nakonec mohl zůstat.

Na jednu noc museli nechat sovětské důstojníky přespat ve svých postelích. Rodina pak povlečení, ve kterém spali, spálila – takový měla strach z toho, že by se od nich mohla nakazit nějakou nemocí. Když bylo vyhlášeno 8. května příměří, slavili vojáci konec války celou noc divokým střílením do vzduchu a voláním: „Vojna kaputt“ – jedno slovo rusky, druhé německy, jako by svou radost chtěli sdílet s německými vesničany a zároveň je ponížit. Dvě Anděliny sestry a čtyři sestřenice se před vojáky schovávaly asi měsíc v malém přístřešku nad chlívem. Příbuzní jim tajně nosili jídlo a občas je pouštěli na záchod a protáhnout se. Čas si krátily zašíváním děravých ponožek, zpívat ani nahlas mluvit nesměly. Vylezly teprve tehdy, když ze vsi odcházel poslední sovětský voják.

Jsi Němec, jsi druhá třída

Zabírání statků po Němcích začalo téměř okamžitě po konci války. Někteří Němci na nic nečekali a ještě na jaře roku 1945 odcházeli dobrovolně do blízkého Rakouska. Ostatní byli vystěhováni ze svých domů do sběrných táborů, využíváni na nucené práce a postupně odváženi vlaky do Rakouska a Německa. Domy v Popicích procházeli správci z Hustopečí a dělali si přehled o hodnotě jednotlivých domů a polností. Ti, kdo dorazili mezi prvními a zároveň měli dostatečně ostré lokty, získali nejlepší domy v centru obce. Na ty ostatní zbyly domky na okraji. Zištnost ale nebyla jediným motivem. Pro národní hospodářství bylo důležité, aby nedošlo k výpadku v zemědělských dodávkách, aby byla pole i nadále obdělávána a bylo řádně postaráno o dobytek. Ne všichni nově příchozí ale pocházeli z jižní Moravy a věděli, jak se starat například o vinohrady, z nichž mnohé později kvůli zanedbání péče zanikly.

Anděla Válková odhaduje, že asi polovina novoosídlenců byli chudí lidé, kteří do té doby bydleli někde na statku v nájmu. „Byli mezi nimi i bohatí. Ti chtěli zbohatnout ještě víc,“ dodává. „Na chudé lidi zbyly okrajové části, kde byly malé domečky. Statky na hlavní třídě byly obsazené jako první.“ Nevzpomíná si, že by v Popicích docházelo k otevřenému násilí mezi Němci a Čechy. Zato Češi se mezi sebou dohadovali často. „Ty máš lepší a ty máš horší, ty máš víc polí a my máme jenom kopce,“ vzpomíná Anděla Válková. Mezi novoosídlenci se ihned začalo kastovat. Ti, kteří zabrali větší statky, začali poroučet těm, kteří urvali jen malý domek. Na nejnižší příčce stáli Němci. „Jsi Němec, jsi druhá třída,“ shrnuje Anděla Válková lakonicky poválečný vztah Čechů k Němcům.  

Těsně po válce se Němci divili, jak můžou Češi vůbec chodit do kostela, když se dopouštějí takových hříchů. „Lidi v dědině se divili: ‚Kradou všechno možný. Kradou nám baráky. A chodí do kostela...‘ Jak se to slučovalo?“ ptá se Anděla Válková. Spoluzodpovědnost za německé válečné zločiny si ale pamětnice nepřipouští a její představy o chování Němců na východě jsou eufemistické: „Tak jak Rusi potom dělali, to dělali asi Němci v tom Polsku. To rabování a šikanování.“ Jestli musel na frontě zabíjet její bratr Hubert, to neví.

Dědečkovi nadávali do čechofilů

Rodina pamětnice odsunuta nebyla. Jedním z důvodů bylo jistě to, že prarodiče Springerovi byli již staří a maminka byla nemocná a upoutaná na lůžko. Hlavní zásluhu na tom, že mohli zůstat doma a ponechat si svůj majetek, měl ale popický farář František Pokorný. Byl to Čech, který přišel do německých Popic sloužit již v roce 1918 a prožil zde celé období první republiky. Že soužití s německými farníky nebylo jednoduché, dokládá jeho dopis z 18. ledna 1946 adresovaný ministerstvu vnitra, ve kterém se přimlouvá za dědečka Josefa Springera. „Za těch 35 let na německých osadách zažil jsem mnoho nepříjemných chvil, zvláště za posledních 20 let v Popicích, a sice ze strany nacistických farníků, kteří nikdy neměli naši republiku rádi,“ píše farář František Pokorný.

V další části dopisu uvádí, že rodina Josefa Springera patřila k těm několika málo v Popicích, které ho bezvýhradně podporovaly, což vyvolávalo nelibost u jejich německých sousedů: „Za svoje protinacistické smýšlení a obětavé služby českému faráři bylo této rodině snášeti výsměch, pohrdání, nenávist a různé poškozování od fanatických spoluobčanů.“ Ve své žádosti o zachování československého občanství uvádí sám dědeček Springer, že za první republiky „trpěl a byl ignorován s celou svou rodinou v obci proto, že podporoval českého faráře Františka Pokorného“, jehož „situace byla zoufalá“. V té době byl Josef Springer starostou Popic, ale této funkce se musel vzdát, protože byl „od zdejších Němců prohlášen za čechofila“ a „častokráte byl jeho dům, dvéře, vrata pomalovaný neznámými pachateli hanlivými hesly“. Za okupace musel kvůli tomu „odváděti zvýšené dávky nežli ostatní“.

Rodině se takových svědectví dokládajících její bezúhonnost podařilo sehnat víc. Dochoval se například protokol antifašistické komise ze dne 10. 4. 1946, ve kterém se uvádí, že rodina Springerových za války „podporovala vězněného českého kněze a uchovávala jeho majetek, a tím se vydávala také v nebezpečí stíhání ze strany okupantských úřadů“. Oním vězněným knězem byl František Pokorný. Po zřízení protektorátu se totiž situace v Popicích vyostřila natolik, že musel změnit své působiště. Přestěhoval se do Střížova u Třebíče, kde spravoval menší farnost. Zde byl v roce 1941 zatčen na něčí udání za poslech zahraničního rozhlasu a za „politickou činnost protiříšskou na kazatelně“, jak píše ve svém dopise. Osmnáct měsíců byl vězněn v Jihlavě a v bavorském Bayreuthu a ještě během války byl propuštěn na svobodu. Po celou dobu mu rodina Springerových stála věrně po boku a materiálně ho podporovala.  

Tak jí dáme zuckr!

Maminčino zdraví se po válce dál zhoršovalo. Nejdříve se nemohla učesat, potom musela mít berle a pak už nemohla chodit. Nebyla schopná pracovat a bylo nutné ji i krmit. Po několika letech dostala důchod, ale zdráhala se ho přijmout. „Maminka byla pyšná Němka, nechtěla brát od Čechů podporu,“ vysvětluje Anděla Válková. Nakonec ji přemluvili. Pobírala 192 Kčs – nebylo to moc peněz, ale v nouzi byla každá koruna dobrá. „Živili jsme se, jak se dalo,“ vzpomíná na složitá poválečná léta Anděla Válková.

Lidé ve vsi jim však nedávali zapomenout na to, že jsou Němci. Bývalí němečtí sousedé, kteří znali odmítavý postoj rodiny k nacismu, byli odsunuti a noví osídlenci protinacistické postoje rodiny nezažili. Anděla dodnes s hořkostí vzpomíná na to, jak ponižující bylo například chodit ve vsi nakupovat. Napřed byli obslouženi Češi, a teprve co zbylo, dostali Němci. Když si prodavačka všimla, že pamětnice má na nákupním seznamu napsáno od maminky „Zucker“, komentovala to posměšně slovy: „Jó, ona chce zuckr, no tak jí dáme zuckr!“ Na potravinové lístky označené potiskem „Němec“ dostávali méně jídla než Češi. Karta se obrátila – stejnými lístky, ovšem s potiskem „Jude“, diskriminovali za války Němci Židy.

Svatba jako únik

Poválečná zvůle a bezpráví dostihly rodinu plnou silou v roce 1947. Komusi padl do oka jejich dům č. 66 v Popicích hned vedle kostela a pole rozkládající se výhodně u potoka. Komunistický starosta rodinu Springerových donutil vystěhovat se z jejich domu, ve kterém žili po generace, aniž by pro to měl oporu v zákoně. Bylo jim dovoleno nastěhovat se do jednoho z prázdných domů po odsunutých sousedech na kraji vesnice. Dům byl samozřejmě menší, po dvou letech bez majitele zanedbaný, ale především – nebyl jejich. Jakmile se z něj odstěhoval poslední člen rodiny, propadl státu. Tím se stopa rodiny Springerových v Popicích definitivně ztrácí.

Anděla Válková se vdávala brzy. Nezastírá, že kromě zalíbení, které našla ve svém manželovi, byla důvodem jejího sňatku také touha dostat se pryč z Popic, kde všichni znali její německý původ a kde ji považovali za občanku druhé kategorie. „To byl můj důvod – že se dostanu z Popic pryč a že se na mě nebude ukazovat prstem,“ vysvětluje Anděla Válková. Jejím vyvoleným byl Čech a ještě k tomu syn zarytého komunisty. Odstěhovali se spolu v roce 1956 do Starovic, vesnice jen pět kilometrů vzdálené od Popic. Ale stačilo to! Anděla Válková si konečně mohla oddechnout. „Tady mě brali jako normálního občana,“ říká s úsměvem. Po několika letech se přestěhovali do nedalekých Velkých Němčic, odkud manžel pocházel a které byly mimochodem navzdory svému názvu vždy české. Zde si postavili dům, ve kterém žijí dodnes.

Po válce se Němci počeštili

Sourozenci Fialovi se po válce snažili přizpůsobit novým poměrům a nevyčnívat. Když spolu byli o samotě, mluvili ještě německy, ale na ulici se už svou mateřštinou mluvit neodvážili. Časem pronikla čeština i do soukromých hovorů a německy postupně téměř zapomněli. Sestra Agnes, po válce již Anežka, se provdala za Pavla Kuchaře, jehož židovská maminka zahynula v Osvětimi a nepomohlo jí ani to, že před válkou konvertovala ke křesťanství. Pavel Kuchař byl zaměstnán jako korepetitor v Mahenově divadle v Brně a v poválečných letech rodinu své manželky finančně podporoval. Také ostatní sourozenci založili rodiny. František se zamiloval v Popicích do Němky, která se během osvobozování zakoukala do sovětského vojáka a měla s ním dítě. „Říkal jí – já se vrátím, já se vrátím, já si tě vezmu. Ale nevrátil se,“ vypráví Anděla Válková. Žili spolu s Františkem šťastně celý život a měli dalších pět společných dětí.

Mnoho odsunutých Němců z Popic se usadilo kolem města Karlsruhe v bývalém západním Německu. Kontakt s vysídlenci nebyl zpočátku téměř žádný. Na faru došly v prvních letech jen dva dopisy a bylo na nich vidět, že prošly cenzurou. Teprve později začali místní své odsunuté příbuzné v západním Německu navštěvovat. Bratr Hubert u nich byl zrovna během srpnové okupace v roce 1968 a rozhodl se zůstat. Manželé Válkovi ho pak jeli několikrát navštívit a domů se vždy vraceli s kufry plnými oblečení a dalších věcí, které u nás nebyly k sehnání. „Úplně jsme žasli, co všechno tam je,“ popisuje Anděla Válková dojmy ze západního zboží. Na hranicích se museli podrobovat ponižujícím kontrolám, při kterých jim býval obsah kufrů vyházen na zem. Zboží, které převáželi, muselo být vyprané, zřejmě proto, aby se mohlo před československými pohraničníky vydávat za obnošený dar.

Udělali bysme líp, kdybysme šli do odsunu

Hubert byl rád, že se v roce 1968 do Československa nevrátil. Pro pamětnici ale emigrace nepřipadala v úvahu. „Držely nás tady tři děti,“ vysvětluje. Na návštěvu do západního Německa je pouštěli právě z tohoto důvodu zásadně bez dětí. V rodině se často diskutovalo o tom, jestli nebyl pro české Němce odsun na Západ lepším řešením než život v socialismu. Dnes si Anděla Válková myslí, že kdyby bývala věděla, že jim seberou dům a budou žít čtyřicet let v totalitě, byla by raději odsunuta: „Udělali bysme líp, kdybysme šli do odsunu.“ Tehdy ovšem něco takového sotva bylo rozumné, už jen proto, že maminka byla těžce nemocná. „Jestli bysme ten odsun vůbec přežili...“ zamýšlí se Anděla Válková a dodává, že na Západě se ze začátku měli lidé hůř než v Československu. „Ty jejich začátky byly horší než naše bydlení v Popicích. Ale později, když už se měli dobře, tak jsme litovali, že jsme tam nešli,“ připouští pamětnice.

Za svůj život vystřídala Anděla Válková několik povolání. Pracovala například v Plynokovu v Hustopečích jako svářečka – jediná žena mezi samými muži. Dodnes ráda vzpomíná na jejich škádlení. Poté, co vychovala tři děti, pracovala ještě mnoho let v JZD. Po roce 1989 se hned při prvním sčítání lidu hrdě přihlásila ke své německé národnosti.