profesor Doc. ak. malíř Rostislav Vaněk

„Sametová revoluce. To jsem byl samozřejmě nadšený, ale tady nebyl nikdo, kdo by nebyl nadšený. Já jsem dokonce udělal plakát, takové véčko Havel. Já jsem se tomu potom docela smál, protože se začaly dělat plakáty sametové revoluce a všichni ti undergroundi nikdy neudělali žádný plakát, protože se přece jenom báli. Jednak jsem to tiskl v tiskárně, dokonce vím kde, v tiskárně Panton, která byla na Žižkově, a já jsem to těm chlapům zaplatil z kapsy jako vždycky, ale kdyby to nevyšlo a kdyby vládli dál komunisti, tak jsem mohl klidně deset let sedět za rozkrádání socialistického majetku. To nebyla žádná sranda. To oni by si na tom zgustli." – "To jste dělal v rámci těch demonstrací po 17. listopadu?" – „Ano, v rámci toho 17. listopadu. Stáli jsme na Václavském náměstí, někde před Melantrichem, a večer jsem přišel domů s tím, že udělám tohle. Pak byla ještě zajímavá věc. Jak to vlastně bylo? Tiskl jsem ty plakáty a dělal jsem je ve školní dílně a pak tam přišel Joska Skalník, kterého jsem znal dobře, protože je to můj ročník, a on přinesl tu fotku, takovou tu Havel na Hrad, a já jsem mu tam složil to písmo. On tu fotku měl od fotografa, který se jmenuje Fikejz, a já jsem tu fotku, to písmo slepil s Pavlem Hrachem asi za půl hodiny. Ale nakonec je to podepsané tím Skalníkem, ale to je dobrý."

„Ta doba samozřejmě nebyla dobrá. V tom nakladatelství přestaly vycházet dobré knihy a začaly vycházet blbiny. Tam to prostě obsadil Kozák, který psal knihy jako Na lovu v Bambujce, Tajga útočí. Zase se zde ten ruský tlak objevil a taky proto jsem odešel z toho nakladatelství, protože tam to bylo tak, že já jsem musel každý měsíc zadat pět knih, a když jsem šel třeba za Rathouským – když mu řeknu, ať udělá Na lovu v Bambujce, tak mi řekne: 'Jdi s tím do prdele!' Takže nakonec jsem to dělal já. Jen proto, abych se nemusel doprošovat těch dobrých." – „Byla tam alespoň svoboda v tom grafickém a výtvarném návrhu knihy?" – „To byla. Já jako vedoucí té redakce jsem měl právo veta. Samozřejmě jsem nad sebou měl šéfredaktora, který nebyl bohužel hloupý. To jsem vám říkal. To byl ten Jan Pilař. Jak jsme byli u Seiferta. Nebyl hloupý a měl mě docela rád. Já mu nedělal žádné potíže, úkoly jsem relativně plnil. Dostávali jsme ceny na Nejkrásnější knize. On tam pro ně chodil, takže všechno bylo normální, tak jak to má být. No, ale ty knížky už byly tak blbé, že už jsem to nechtěl dělat. Nakonec i ten dobrý, schopný spisovatel, jak se jmenoval? Napsal Dětství Julia Fučíka... Prostě to byla tragédie, co to vycházelo za knihy. Mně se ovšem nic nedělo. Já jsem dělal ty akce, o kterých jsme tady spolu mluvili. Tak samozřejmě, když děláte barák pro Šrámkovou... Já jsem se také nikdy nedíval v televizi na zprávy. Nikdy! Jakmile přišla sedmá hodina, tak se televize vypnula. Já jsem jednak pracoval do noci, ale každé ty zprávy začínaly: 'Strana a vláda dnes rozhodla,' tak začínalo všechno. Ta doba... Já jsem věděl, kdo je prvním tajemníkem KSČ, ale ty druhé a třetí už jsem neznal, protože mě to prostě nebavilo. Takže na mě samozřejmě Šrámková netlačila, abych jí udělal na strop něco komunistického, nebo Prager neříkal, ať je písmo dělnické. Tak to vůbec nepřicházelo v úvahu. Takže jsem tím prošel, jak bych to řekl, relativně v pohodě. Samozřejmě mě to sralo, ale to tady sralo každého, to tady sralo 15 milionů lidí."